Dörte Hansenová: Starý kraj.

Místo, kde sed­lá­ci neu­mí do pěti napo­čí­tat a otlu­če­ní kre­a­tiv­ci vyrá­bě­jí jableč­né želé...

Píše se rok 1945 a z východ­ní­ho Pruska prou­dí zástu­py uprch­lí­ků. Ti, kte­ří ces­tu pře­ži­jí a usa­dí se na seve­ru Německa, táh­nou ve svých snech po zamrz­lém Labi zno­vu a zno­vu tam a zpět. Snaží se zapo­me­nout a začít zno­vu, ale něco sil­něj­ší­ho je sta­hu­je do minu­los­ti, jež ruší pří­tom­nost a ovliv­ňu­je budouc­nost. Podobně je na tom pěti­le­tá Vera, kte­rá sem při­chá­zí se svou aris­to­kra­tic­kou mat­kou. Starý kraj je přís­ný. Tvoří ho obdě­la­ná pole, domy s hrázdě­ný­mi kon­struk­ce­mi, sady plné třeš­ní a jablek. Obzvláště pak jablek. Starý kraj je nes­li­tov­ný. Nepřijímá ty, kte­ré vyhna­la nepří­zeň osu­du, neu­tě­ší je a nena­bíd­ne jim úto­čiš­tě. Pouze je tady str­pí a pořád jako­by čekal, že to snad jed­no­ho dne pocho­pí a potáh­nou dál. Starý kraj je neteč­ný. Po věky věků si žije stej­ným živo­tem napl­ně­ným zim­ním odpo­čin­kem, jar­ní nadě­jí, let­ním zrá­ním a pod­zim­ní skliz­ní.

Středobodem vyprá­vě­ní je dům. Živé bytos­ti se v něm rodí, umí­ra­jí, při­chá­ze­jí nezvá­ny, ale on pořád sto­jí dál a ve svých zdech ucho­vá­vá dáv­né osu­dy, osu­dy, na kte­ré by ti, kte­ří pře­ží­va­jí nebo doží­va­jí, rádi zapo­mně­li. A v jeho ští­tu lze roz­po­znat nápis ve sta­ré dol­ní něm­či­ně. „Tento dům je můj, a pře­ce není můj. Ten, kdo při­jde po mně, ho také pro­hlá­sí za svůj.”

Příběh utka­ný z jem­né pří­ze se mís­ty bar­ví krví boles­ti, ztrá­ty stří­da­jí obdo­bí rezig­na­ce, pře­ží­vá­ní a zdán­li­vé­ho kli­du. Přesuny v mís­tě a v čase neru­ší a boha­tý jazyk plný poe­tic­kých při­rov­ná­ní dokres­lu­je obraz, jenž se obtisk­ne do mys­li toho, kdo vní­má. Jako napří­klad ve stá­le se opa­ku­jí­cím moti­vu vyhná­ní: „Zaneslo ji to na sta­tek Idy Eckhoffové jako tro­seč­ní­ka na ost­rov. Kolem ní bylo pořád moře a Vera se té vody bála.  Proto muse­la zůstat na ost­ro­vě, na tom­to stat­ku, kde sice nedo­ká­za­la zako­ře­nit, ale aspoň moh­la při­růst ke kame­nům jako lišej­ník nebo mech. Neprospívala, nekvet­la, pou­ze vytr­va­la.” Nebo o pár kapi­tol dál: “Tento dům je můj, a pře­ce není můj… nemoh­la odsud pryč. Byla mech, kte­rý se udr­ží jen na těch­to stě­nách. Který tu nemohl růst ani pro­spí­vat, jen zůstat. Byla uprch­li­ce, jed­nou málem zmrz­la a od té doby se už nikdy neo­hřá­la. Našla si dům, lhos­tej­no kte­rý, jen aby už nemu­se­la zpát­ky do sně­hu.”

Její neteř Anna byd­lí v Hamburku, kde spě­cha­jí­cí mat­ky tla­čí “před sebou své kočár­ky jako zava­za­dla na koleč­kách,” a kde “Všechno je při­ja­tel­né, pou­ze nena­pl­ně­nost mateř­stvím zdá se být trest­ná.”

Dva roz­díl­né svě­ty, měst­ský a ven­kov­ský, se přes sna­hu o oddě­le­ní pro­lí­na­jí, stej­ně jako osu­dy hlav­ních hrdi­nů. Personifikace popi­sů pro­stup­nost jen zdů­raz­ní. „Venku na dvo­ře nata­ho­val kašta­no­vý strom vět­ve k bez­bar­vé oblo­ze. Třásly se ve vět­ru, kte­rý sem vtr­hl jako dran­cu­jí­cí vojá­ci. Za oknem v kuchy­ni drn­čel Leonův větr­ník, zapích­nu­tý do zmrz­lé­ho záho­nu.”

Motivy dob­ro­vol­né­ho útě­ku splý­va­jí s moti­vy vyhná­ní. I když mnoh­dy se útěk od vyhná­ní neli­ší. Proč bychom utí­ka­li, kdy­by nás něco nalé­ha­vě nevy­há­ně­lo? A tak se jed­no­ho dne oct­ne na ces­tě i Anna s Leonem… „Pořád ji to hna­lo někam dál, sta­la se živo­či­chem, kte­rý nechá strh­nout prou­dem, pavou­č­kem, kte­rý je uná­šen větrem, plank­to­nem v moři.” Napadne ji zakle­pat na dve­ře hrázdě­né­ho domu, na dve­ře, kte­ré se ote­vřou a nabíd­nou nena­dá­lou blíz­kost.

Autorka nabí­zí dva pohle­dy na život, vypa­dá to, že zesměšňu­je sna­hu „návra­tu k pří­ro­dě”, sna­hu před­sta­vo­va­nou výro­bou domá­cí­ho želé, pěs­to­vá­ním sta­rých jableč­ných odrůd a eko­ze­mě­děl­stvím. Představuje tak dva svě­ty, ve kte­rých ved­le sebe žijí sed­lá­ci, „co neu­mí do pěti napo­čí­tat a na svo­je ubo­hé, ubo­houč­ké stro­my tupě stří­ka­jí všech­ny ty pří­šer­né jedy”  a na dru­hé stra­ně „aka­de­mi­ci a kre­a­tiv­ci dru­hé jakos­ti, kte­ří byli na vel­ko­měst­ský sor­ti­ment pří­liš otlu­če­ní. Neprodejné zbo­ží, kte­ré chtě­lo ješ­tě jed­nou zku­sit štěs­tí na ves­nic­kém tržiš­ti.“

A jako­by i zde pla­ti­lo, že lump ane­bo hrdi­na, všich­ni jed­na rodi­na. Ať se sna­žíš dát všech­no do pucu, sta­ráš se o dědic­tví otců, nebo ho necháš chát­rat, ať se sna­žíš vycho­vat děti a udě­lat z nich své pokra­čo­va­te­le, nebo žád­né nemáš, pros­tě ať tak, nebo tak, výsle­dek je mnoh­dy stej­ný. Sedíš pak ve ztich­lé kuchy­ni, v domě plném duchů minu­los­ti a už nic neče­káš… A tepr­ve potom se může při­ho­dit zázrak a při­jít pozná­ní, že to, co vypa­dá, že je pod ledem, navždy zmrz­lé a ztra­ce­né, se dá ješ­tě zachrá­nit. „Květy byly zmrz­lé. Větve, lis­ty i kvě­ty vypa­da­ly, jako by byly zali­té ve skle, stro­my při­po­mí­na­ly lust­ry, v ran­ním slu­neč­ním svi­tu záři­ly jako v zrca­dlo­vém sále…Říká se tomu ledo­vý déšť, za chlad­ných ran­ních nocí to sed­lá­ci dělá­va­jí, postří­ka­jí kvě­ty roz­pra­šo­va­čem, voda se v noč­ním mra­zu pro­mě­ní v ten­kou ledo­vou vrst­vu. Ledový kabát pro kvě­ty, ochra­na před mra­zem zle­do­va­tě­ním.”

V děra­vých kapsách pro­mrz­lých kabá­tů
Nenajdeš tep­lo, co hle­dáš
Dvě sta­ré tra­kén­ské Klisny
Unaveně sklá­ní hla­vy
Ke zbyt­kům zele­né trá­vy
Tam na bře­hu Labe…

Dörte Hansenová stu­do­va­la jazy­ky - gael­šti­nu, fin­šti­nu, baskič­ti­nu - a zís­ka­la dok­to­rát z lin­gvis­ti­ky. Poté se věno­va­la žur­na­lis­ti­ce, něko­lik let byla redak­tor­kou Severoněmeckého roz­hla­su NDR. V sou­čas­nos­ti pra­cu­je jako novi­nář­ka. Bydlí poblíž Hamburku. Starý kraj (2013) je jejím prv­ním romá­nem. Kniha se sta­la best­selle­rem.

 

HANSEN, Dörte. Starý kraj. Přeložil Viktorie HANIŠOVÁ. Brno: Host, 2016. ISBN 978-80-7491-588-8.

---