#DP128: Dark Nights: Death Metal - Speed Metal

Po recen­zi na komiks “Dark Nights: Death Metal” jsem si řekl, že bych se čis­tě teo­re­tic­ky mohl na Comics Blogu věno­vat něko­li­ka tie-inům, jež buď sto­jí za pozor­nost, ane­bo jsou tak ulít­lé, až pod­le mě sto­jí za zhod­no­ce­ní. Do jaké kate­go­rie pod­le mě pat­ří sešit “Dark Nights: Death Metal - Speed Metal”? Stojí za váš čas? Na tyto otáz­ky si odpo­ví­me v dneš­ní recen­zi. 

Osobně nepa­t­řím mezi fanouš­ky even­tu Dark Nights: Death Metal, kte­rý minu­lý rok otřá­sl s komik­so­vým svě­tem DC k nepo­zná­ní, o čemž jste se ostat­ně moh­li již pře­svěd­čit. Argumenty, proč si mys­lím, že Snyder a Capullo vytvo­ři­li cha­o­tic­kou zby­teč­nost plnou podiv­ných momen­tů, zvlášt­ních vyprá­vě­cích postu­pů a nelo­gic­kých scén, si může­te pře­číst pří­mo v recen­zi (odkaz na ni máte zde). Když jsem hlav­ní sérii doče­tl, řekl jsem si, že by neby­lo na ško­du, kdy­bych vyzkou­šel něko­lik tie-inů. Přece jenom, roz­ší­řil bych si obzo­ry, a záro­veň bych si udě­lal obrá­zek o tom, jest­li doplň­ko­vé pří­běhy stá­ly za to, ane­bo šlo jenom o oby­čej­né spo­třeb­ní zbo­ží, jež bylo vytvo­ře­no čis­tě za úče­lem zis­ku, niko­liv pro potě­še­ní fanouš­ků. A ano, ačko­liv jsem v původ­ní recen­zi psal, že mě názvy  jako “Speed Metal”, “Doom Metal” a podob­né šíle­nos­ti nedo­ká­žou dosta­teč­ně nalá­kat, stej­ně jsem se odhod­lal a něko­lik titu­lů jsem navzdo­ry tomu­to fak­to­ru vyzkou­šel. Jaký byl výsle­dek? Zjistil jsem, že více jak polo­vi­nu titu­lů bych mohl ozna­čit spo­je­ním “špat­ný vtip”. Našly se však i výjim­ky, mezi něž bych mohl zařa­dit napří­klad one-shot “Speed Metal”. 

Metaloví fanouš­ci mož­ná ví, že spe­ed metal je podžánr hea­vy meta­lu, typic­ký pře­de­vším pro rych­lej­ší ryt­mus, sviž­né tem­po a výraz­né melo­die. Do názvu nebyl apli­ko­ván jen tak, poně­vadž děj se zamě­řu­je na sku­pi­nu spe­ed­ste­rů, tedy rych­lých super­hr­din­ských běž­ců obda­ře­ných Zdrojem rych­los­ti (v ori­gi­ná­le Speed Force). Skupina slo­že­ná z Wallyho Westa, Jaye Garricka, původ­ní­ho Flashe, a Barryho Allena, nyněj­ší­ho Flashe. Ti se musí popa­so­vat s neko­neč­ný­mi hor­da­mi tem­ných posko­ků Batmana, kte­rý se smě­je (Batman Who Laughs). Čeká je běh, na kte­rý jen tak neza­po­me­nou. Běh, jenž roz­hod­ne o všem.    

Po dějo­vé strán­ce je “Speed Metal” pou­ta­vý. Úvodní strán­ky nej­pr­ve reka­pi­tu­lu­jí všech­ny důle­ži­té udá­los­ti, kte­ré se dosud sta­ly, a kte­ré jsou mimo jiné důle­ži­té pro hlav­ní dění. Zjišťujeme, čím vším si Wally West musel pro­jít, co všech­no se udá­lo a jaké momen­ty pro něj byly nej­dů­le­ži­těj­ší. Posléze se vrhá­me pří­mo do akce. Sledujeme sku­pi­nu běž­ců, jejichž jedi­ným cílem je unik­nout Batmanovi, kte­rý se smě­je. Dočkáme se něko­li­ka pří­jem­ných inter­ak­cí, při­čemž hned nato smě­řu­je­me smě­rem kupře­du a v prů­bě­hu akč­ně ladě­né­ho vyprá­vě­ní se postup­ně dostá­vá­me až k vel­ko­le­pé­mu zakon­če­ní. V tom­to smě­ru musím scé­náris­tu Joshuu Williamsona oprav­du pochvá­lit. Nejenom že akč­ní slož­ku píše sviž­ně, dyna­mic­ky a pou­ta­vě, díky čemuž něko­lik sek­ven­cí vynik­ne mno­hem lépe, ale také si dává zále­žet s vývo­jem hlav­ních hrdi­nů. Ano, tahou­nem je sice Wally, nicmé­ně i dal­ší dosta­li dosta­tek pro­sto­ru, aby moh­ly vynik­nout jejich osob­nos­ti, což je chvá­ly­hod­né. Skvělým scé­náris­tic­kým tahem je pak sna­ha o vytvo­ře­ní si vlast­ní iden­ti­ty. Tím chci říct, že scé­náris­ta se nesna­ží pou­ží­vat nesmy­sl­né dějo­vé odboč­ky a vypra­věč­ské stra­te­gie, typic­ké pro jiné moder­ní komiksy s Wallym Westem, díky kte­rým by se z komik­su rázem stal gene­ric­ký patos bez nápa­du. Zároveň se nesna­ží pře­hna­ně šoko­vat, ani ohro­mo­vat pře­hna­nou pompéz­nos­tí. Namísto toho vsá­zí na pro­pra­co­va­né posta­vy a na jejich týmo­vou sou­hru, což dějo­vé strán­ce pro­spí­vá. Navíc, v scé­ná­ři se nešet­ří funkč­ní­mi, skvě­le nača­so­va­ný­mi zvra­ty, ani emoč­ně nabi­tý­mi momen­ty, jež bych s klid­ným svě­do­mím mohl ozna­čit za oprav­du zapa­ma­to­va­tel­né.  

Samozřejmě, nesmím opo­me­nout ani výtvar­nou strán­ku. O tu se posta­ral ostří­le­ný Eddy Barrows, kte­rý vsá­zí pře­de­vším na výraz­né pane­ly plné tmavších, mno­hem tem­něj­ších odstí­nů, kte­ré per­fekt­ně dokres­lu­jí hut­nou atmo­sfé­ru komik­su. Zároveň si vyhrál s pane­lo­vá­ním, jež se hodí k sviž­ným akč­ním sek­ven­cím. Sem tam jsou někte­ré pasá­že cha­o­tič­těj­ší, jme­no­vi­tě tře­ba úvod­ní scé­ny ze začát­ku celé­ho one-shotu, ovšem jde pou­ze o drob­né nuan­ce. Není to něco, co by z objek­tiv­ní­ho hle­dis­ka kazi­lo čte­nář­ský záži­tek. Jde pou­ze o drob­nou vadu na krá­se, kte­rou člo­věk zare­gis­tru­je, ať chce či nechce. Bude jí samo­zřej­mě věno­vat chvil­ku pozor­nos­ti, ale po chví­li ji nebu­de nijak zvlášť vní­mat. Čili ke kresbě nemám žád­né vel­ké výhra­dy. Užíval jsem si ji od začát­ku až do kon­ce a někte­rý­mi pane­ly jsem se kochal (něko­li­ka­pa­ne­lo­vé ohléd­nu­tí za minu­lým děním mlu­ví za vše).   

Pokud bych měl svůj názor shr­nout, řekl bych, že “Dark Nights: Death Metal - Speed Metal” má všech­ny důle­ži­té aspek­ty, jež by měl kva­lit­ní super­hr­din­ský komiks mít. Scénárista bra­vur­ně zvlá­dá bilan­co­vat mezi akč­ní super­hr­din­skou lin­kou, kte­rá se v seši­tě poved­la na jed­nič­ku, a poma­lej­ší­mi, mno­hem intim­něj­ší­mi a osob­něj­ší­mi pasá­že­mi, slou­ží­cí pře­de­vším k vývo­ji jed­not­li­vých postav. Hrdinové půso­bí lid­sky, doká­že­te se s nimi v prů­bě­hu vyprá­vě­ní zto­tož­nit a máte pocit, jako bys­te aby lépe vykres­lil inter­ak­ce mezi jed­not­li­vý­mi posta­va­mi. Ze všech hrdi­nů nej­ví­ce vyční­vá Wally West, kte­rý je po oprav­du dlou­hé době napsán solid­ně. Jeho osob­nost je pro­pra­co­va­ná, má co nabíd­nout a během čte­ní se až bude­te divit, kolik úžas­ných momen­tů bude­me moci pro­žít. V tom­to smě­ru jde poznat, že Williamson je srd­cař a obří fanou­šek Flashe, pro­to­že na roz­díl od jiných sou­čas­ných auto­rů kla­de důraz pře­de­vším na Wallyho  pro­pra­co­va­nou osob­nost. Komiks záro­veň spl­ňu­je před­po­kla­dy ide­ál­ní­ho tie-inu. Hlavní sérii skvě­le obo­ha­cu­je o nové poznatky, nesna­ží se jenom zpro­střed­ko­vat oby­čej­nou situ­a­ci na bojo­vém poli, a dokon­ce se občas nebo­jí zaris­ko­vat a pře­stá­vá se držet zaběh­nu­tých man­ti­ne­lů. Závěr, kte­rý bych osob­ně při­rov­nal k lás­ky­pl­né­mu dopi­su všem Flashovým fanouškům, je pak skvě­lou třeš­nič­kou na dor­tu. Osobně mohu one-shot dopo­ru­čit všem, kte­ří si chtě­jí pře­číst nejen kva­lit­ní tie-in ze svě­ta Death Metalu, ale také kva­lit­ní komiks, jenž fun­gu­je jako výbor­ná teč­ka za dosa­vad­ní pra­cí Joshuy Williamsona na Flashovi. Zcela zaslou­že­ně dávám palec naho­ru!