Drive My Car - 80 %

Júsuke Kafuku (Hidetoshi Nishijima) je slavný herec a režisér, který se vyžívá v řízení svého červeného Saabu 900. Během angažmá na festivalu v Hirošimě musí tuto radost nedobrovolně přenechat mladé málomluvné řidičce Misaki (Tōko Miura). Oba během jízd na zkoušky nečekaně zjistí, že je spojuje nejen záliba v řízení. Společně naleznou způsob, jak se vyrovnat se svými traumaty a pocity viny, a jít dál......

Nominace v kate­go­rii ´´ nej­lep­ší zahra­nič­ní film ´´ by měli více­mé­ně cho­dit těm fil­mům, u kte­rých nesejde na zemi vzni­ku, ale jejich téma pře­sáh­ne jejich samot­nou zem a snad­no rezo­nu­jí i u zahra­nič­ních divá­ků. Čestným pří­kla­dem budiž Parazit, kte­rý navíc vstou­pil do his­to­rie, kdy nejen zís­kal Oscara za nej­lep­ší zahra­nič­ní film, ale jako prv­ní neholly­wo­od­ský film v his­to­rii si též došel pro Oscara v hlav­ní kate­go­rii za nej­lep­ší film. To se sta­lo v roce 2020, nyní v roce 2022 je čer­ným koněm sní­mek Drive My Car japon­ské­ho reži­sé­ra Rjúsuke Hamagučiho. Tříhodinové japon­ské dra­ma nato­če­né na moti­vy povíd­ky Haruki Murakamiho vznik­lo dle samot­né­ho Hamagučiho ze tří důvo­dů. Fascinující ústřed­ní posta­vy, téma herec­tví spo­je­né s nároč­nos­tí této pro­fe­se a pře­de­vším láka­vá mož­nost roz­ší­ře­ní povíd­ky. Stěžejní je poté fakt, že je Drive My Car dost mož­ná jed­ním z nej­sil­něj­ších spi­ri­tu­ál­ních fil­mů v uply­nu­lé době.

Drive My Car není film pro kaž­dé­ho, pře­de­vším pro lidi, kte­ré odra­zu­je dél­ka tři­ho­di­no­vé­ho fil­mu, kde se ´´ nic nedě­je ´´ a navíc v japon­šti­ně! Jenže bych osob­ně Drive My Car dopo­ru­čil přes­ně těm lidem, kte­ří v pra­vi­del­ných inter­va­lech pře­mýš­lí o důvo­du své exis­ten­ce a v pra­vi­del­ných inter­va­lech je napa­dá, že by se bez nich svět v poho­dě obe­šel. Přesně těm lidem, kte­ří jen tak pro­plou­va­jí živo­tem a dost mož­ná ani už neu­va­žu­jí nad tím, že by moh­lo být lépe. Přesně těm lidem, kte­rý jen něja­ký vnitř­ní pud sebezá­cho­vy říká, že sebe­vraž­da není ces­ta. Přesně pro tyhle lidi Drive My Car může být. Ne přes­ně tím, že by jim měl nějak zvý­šit sebe­vě­do­mí a vrá­tit jim napros­tou radost do živo­ta, spí­še než o boji pro­ti dušev­ní kri­zi je totiž Drive My Car fil­mem o sna­ze žít s něja­kou dušev­ní kri­zí.

Ústřední kon­fron­ta­ce dvou hlav­ních hrdi­nů, kdy kaž­dý z nich má své trau­ma, kaž­dý z nich se s ním sna­ží žít nějak po svém a kaž­dé­mu se to (ne)daří jeho způ­so­bem. Ztráta milo­va­né oso­by, trau­ma z dět­ství, neschop­nost kro­ku dopře­du a emo­ci­o­nál­ní nevy­rov­na­nost. Z 50-stránkové povíd­ky Hamaguči se spo­lusce­náris­tou Takamosou Oé vzni­kl tří­ho­di­no­vý film, kte­rý se sklá­dá z dia­lo­gů, něja­kých těch maleb­ných zábě­rů a zkou­má­ní toho, co má v pří­bě­hu jaký význam. Ať už před­vá­dě­ní diva­del­ní hry Strýček Váňa, neob­vykle načrt­nu­té vzta­hy či epi­log, kte­rý si divák nej­spíš úmy­sl­ně může pře­lo­žit po svém. Hamaguči ovšem v prů­bě­hu doká­že dostát své pověs­ti schop­né­ho vypra­vě­če, kdy je mož­ná někdy to tem­po poma­lé až pří­liš. V prů­bě­hu se navíc ten film odli­šu­je v tom, že se někdy může zdát až pří­liš chlad­ný, aby se násled­ně uká­za­lo, že dost mož­ná není chlad­ný vůbec. Drive My Car je tak v tom­to ohle­du tako­vý nevy­po­či­ta­tel­ný gej­zír emo­cí, kdy si tří­ho­di­no­vou dél­ku doká­že obhá­jit i neče­ka­ným vývo­jem udá­los­tí a pře­de­vším ukáz­kou toho, že ty tři hodi­ny ve finá­le celé sku­teč­ně mají své opod­stat­ně­ní.

Drive My Car se vlast­ně v prů­bě­hu může jevit i jako dílo, na kte­ré je nut­no apli­ko­vat něja­kou tu filo­zo­fii. A tou si tak nějak vytvo­řit svůj osob­ní pohled na to, jak se ústřed­ní posta­vy cho­va­jí, jak moc realistické/lidské to je, jak by v jejich pří­pa­dě jed­nal on a zda to celé je vel­mi nepři­ro­ze­né či vlast­ně niko­liv. A pře­de­vším, jak moc mají někte­ré věci význam. Když od počát­ku máte pocit, že je s ústřed­ním hrdi­nou něco špat­ně, on v prů­bě­hu vaší deduk­ci utvr­zu­je a v prů­bě­hu se jeví jako vět­ší hro­mád­ka neštěs­tí, díky dob­ré­mu a uvě­ři­tel­né­mu vyprá­vě­ní vás to chlad­né nene­chá. Hamagučiho na prv­ní pohled chlad­ný pří­stup se v prů­bě­hu vlast­ně jeví jako prvo­plá­no­vá hra s emo­ce­mi, kte­rou je v prů­bě­hu vlast­ně čím dál tím snaz­ší pro­kouk­nout. I přes to, že mi osob­ně Drive My Car sed­lo v něja­kém osob­ním roz­po­lo­že­ní, nikdy jsem se nezba­vil dojmu, že jde vlast­ně o půso­bi­vou cha­rak­ter­ní stu­dii, kte­rá by tech­nic­ky moh­la něko­mu pro­mlu­vit do duše, přes­to mi to ovšem nesta­či­lo k tomu, abych se zamys­lel nad tím, že by měl letos podru­hé Oscara zís­kat film mimo Hollywood. Kdyby se ovšem stal zázrak a Japonsko se ten­to­krát vyda­lo ve sto­pách Jižní Koreje, reál­ně prs­kat by si nej­spíš nedo­vo­lil nikdo.

Drive My Car je dílo hod­né obje­vu, záro­veň dílo, kte­ré něko­mu může sku­teč­ně pro­mlu­vit do duše. Spíše než podr­žet a povzbu­dit ovšem Drive My Car spí­še uká­že, že člo­věk na tom není na svě­tě sám. Drive My Car se dá růz­ně roze­bí­rat, dají se v něm hle­dat růz­né význa­my a něko­mu nej­spíš do duše pro­mlu­ví až pří­liš. Pověst ovšem tenhle film roz­hod­ně před­chá­zí z dob­rých důvo­dů......

---

Photo © Diaphana Distribution

---

---