Duna: Část druhá

Paul Atreides (Timothée Chalamet) se spo­jí s Chani (Zendaya) a Fremeny a vydá­vá se na váleč­nou stezku pomsty pro­ti spik­len­cům, kte­ří zni­či­li jeho rodi­nu. Čelí vol­bě mezi svou život­ní lás­kou a osu­dem zná­mé­ho vesmí­ru a sna­ží se zabrá­nit straš­li­vé budouc­nos­ti, kte­rou může před­ví­dat jen on....

Duna Franka Herberta měla vel­mi dlou­ho pověst kni­hy, kte­rou nelze pře­vést do podo­by uspo­ko­ji­vé fil­mo­vé adap­ta­ce. Ještě pár let nazpá­tek by mno­zí Dunu Davida Lynche vní­ma­li jako jas­ný varov­ný pre­ce­dens. Jenže pak se zje­vil Denis Villeneuve. Jeden z nej­u­zná­va­něj­ších reži­sé­rů sou­čas­nos­ti si poma­lu vyšla­pal ces­tu z komor­ních nezá­vis­lých dra­mat k vel­kým holly­wo­od­ským pro­duk­cím, téměř deká­du se poté věnu­je sci-fi. Po Příchozí a Blade Runner 2049 došlo na jeho vysně­ný pro­jekt, rea­li­za­ci prv­ní čás­ti Herbertovy Duny. Villeneuve si vždy stál pev­ně za tím, že musí být film roz­dě­len na dvě čás­ti kvů­li kom­plex­nos­ti kniž­ní před­lo­hy, rea­li­za­ce dru­hé čás­ti ovšem byla pod­mí­ně­ná úspě­chem té prv­ní. I díky divác­kým ohla­sům se ovšem fil­mu daři­lo i přes ris­kant­ní uve­de­ní v době dozvu­ků pan­de­mie COVID-19 a hyb­rid­ní­mu uve­de­ní v kinech i na stre­a­mo­va­cí služ­bě HBO Max (glo­bál­ních 400 mili­o­nů dola­rů byl jeden vel­ký zázrak), rea­li­za­ce dru­hé čás­ti pro­to bylo jas­ná. Villeneuve se vra­cí, stej­ně tak jeho tvůr­čí tým a pře­de­vším výteč­né herec­ké obsa­ze­ní, ten­to­krát roz­ší­ře­né o nové posi­ly. Mohl vůbec Villeneuve šláp­nout ved­le?

Hned při star­tu fil­mu se jas­ně vyje­ví pocit, že Villeneuve před­lo­hu roz­se­kl na dva kusy v ten nej­lep­ší mož­ný moment. První Villeneuveova Duna do jis­té míry fun­go­va­la na bázi sevře­né expo­zi­ce, kte­rá musí roz­mís­tit figur­ky na šacho­vé pole a budo­vat půdu pro vyvr­cho­le­ní pří­bě­hu. Do vel­ké míry je poté nevy­hnu­tel­né, že se bude opa­ko­vat spous­ta pozi­tiv­ní­ho, co se již dalo říci o prv­ním fil­mu. Pochopitelně by ovšem bylo napros­to tri­vi­ál­ní ozna­čit Dunu: Část dru­hé za to samé v ble­dě mod­rém. Takže hez­ky popo­řa­dě:

Duna: Část dru­há si kole­du­je o to, aby se spo­leč­ně s prv­ní čás­ti jed­nou sta­la stej­ně zásad­ní pop­kul­tur­ní udá­los­tí jako původ­ní tri­lo­gie Star Wars nebo tri­lo­gie Pán prs­te­nů.  Jde ten o pří­pad fil­mu, kdy rázem prak­tic­ky téměř kaž­dá bloc­kbuste­ro­vá kon­ku­ren­ce půso­bí male a vizu­ál­ně neza­jí­ma­vě. Jde o fil­mo­vý záži­tek, kte­rý divá­ka chyt­ne již od samot­né­ho počát­ku a není při­tom nut­né to svá­dět pou­ze na to, zda divák zrov­na sedí v IMAXU. IMAX pocho­pi­tel­ně dodá ješ­tě sil­něj­ší nával emo­cí, kte­ré jsou spo­je­né pře­de­vším s audi­o­vi­zu­ál­ní pompéz­nos­tí, dá se ovšem snad­no čekat, že ten sil­ný záži­tek dora­zí i v mno­hem men­ším a komor­něj­ším kině. I v něm totiž všech­no to při­vo­lá­vá­ní obřích píseč­ných čer­vů, prů­jezdy nád­her­nou píseč­nou kra­ji­nou a výteč­ně zre­a­li­zo­va­né akč­ní bojo­vé sek­ven­ce budou laho­dit očím i uším.

Denis Villeneuve je fil­mař, kte­rý se neta­jí tím, že není nej­vět­ším fanouš­kem dia­lo­gů, dale­ko více pre­fe­ru­je vyprá­vě­ní vizu­á­lem. Villeneuve i svou dru­hou Dunou utvr­zu­je pozi­ci vizi­o­ná­ře, kte­rý to do divá­ka od počát­ku sype.  A to nejen díky fak­tu, že by si šlo prak­tic­ky kaž­dý libo­vol­ný fra­me fil­mu oka­mži­tě zará­mo­vat. Nejen díky fak­tu, že film divá­ko­vi snad­no vypěs­tu­je instant­ní závis­lost, kdy by rázem chtěl klid­ně byť jen pár minut fil­mu navíc. Villeneuve při­tom v dru­hé půl­ce prak­ti­ku­je mno­hem více ústup­ků opro­ti před­lo­ze  a někte­ré fanouš­ky Herbertovi kni­hy to může snad­no pobou­řit,  přes­to vše do sebe ve výsled­ku skvě­le zapad­ne a pře­de­vším má Villeneuve „výho­du´´ v tom, že ví, kam budou jeho ces­ty smě­řo­vat. Výtečným způ­so­bem tak nejen budu­je ces­tu Paula Atreida ke sta­tu­su Lisana al Gaiba, záro­veň bra­vur­ně budu­je pouť pro nevy­hnu­tel­ný vývoj Paulovi dal­ší život­ní ces­ty. A i když má Paul Atreides zdán­li­vě výho­du ve vidí budouc­na a schop­nos­ti pře­de­jít tra­gic­ké ces­tě, Villeneuve pořád v prů­bě­hu budu­je něco, co bude za pár let ve for­mě tri­lo­gie fun­go­vat jako jed­na epic­ká tragé­die.

Villeneuve svou Dunu: Část dru­hou rea­li­zo­val jako pro­stře­dek tri­lo­gie. Takový ten pro­stře­dek tri­lo­gie, kte­rý může fun­go­vat skvě­le sám o sobě (Impérium vra­cí úder, Dvě věže, Temný rytíř, Kmotr II), záro­veň ovšem jas­ně nazna­ču­je, že pří­běh není u kon­ce. Villeneuve se totiž sna­ží napl­nit původ­ní vizi Herberta. Paul Atreides se po závě­ru prv­ní Duny může snad­no jevit jako nástup­ce Lukea Skywalkera ze Star Wars nebo Nea z Matrixu, Duna: Část dru­há ovšem uka­zu­je, že má Atreides dale­ko blí­že k Michaelu Corleonovi z Kmotra nebo Anakinu Skywalkerovi v preque­lo­vé tri­lo­gii Star Wars. Po vydá­ní původ­ní kniž­ní Duny v roce 1965 byl její Herbert zkla­mán z toho, jak čte­ná­ři při­stou­pi­li k posta­vě Paula. Čtenáři jej teh­dy pře­váž­ně vní­ma­li jako hrdi­nu, dle jeho vize byl ovšem Paul Atreides anti­hr­di­nou, tem­nou posta­vou, kte­rá měla sym­bo­li­zo­vat nebez­peč­nost osob se sta­tu­sem mesi­á­še, kdy se Herbert násled­ně poku­sil tuto pova­hu Atreida více zná­zor­nit ale­spoň v pokra­čo­vá­ní s názvem Spasitel Duny. Spasitel Duny tudíž vzni­kl na popud samot­né­ho Herberta jako tako­vý roz­táh­lý epi­log. Právě Villeneuve poté plá­nu­je dodat adap­ta­ci Spasitele Duny, zmí­ně­nou výho­du má poté v tom, že zná Herbertovy původ­ní úmys­ly i Spasitele Duny a sna­ží se tak budo­vat semín­ka pro vyvr­cho­le­ní tri­lo­gie. Duna: Část dru­há tak v jádru ser­ví­ru­je tra­gic­kou ces­tu titul­ní­ho anti­hr­di­ny, kdy už samot­ný závěr náde­chem sku­teč­ně zvlád­ne při­po­me­nout závěr Kmotra.

Duna: Část dru­há tak vyprá­ví též o nebez­pe­čí, kte­ré může při­ná­šet víra, pře­de­vším v tom ohle­du, jak snad­no se dá víra zne­u­žít. Ať už má být Paul Atreides dle osu­du for­mou mesi­á­še nebo niko­liv, kupře­du ho žene pře­de­vším ces­ta za pomstou. Platí poté, že kdo neměl úpl­ně pří­le­ži­tost zazá­řit v prv­ní čás­ti, zazá­řit může ale­spoň zde. Krom Zendayi a její Chani to pla­tí pře­de­vším o Javieru Bardemovi. Jeho Stilgar je poma­lu až ztě­les­ně­ním nábo­žen­ské­ho fana­ti­ka, kdy Bardemův výkon pod­ně­cu­je ukáz­ku dost mož­ná sku­teč­ně naiv­ní sle­pé víry. Jestli Duna: Část dru­há něco zvý­raz­ňu­je, je to ukáz­ka toho, jak se může nábo­žen­ství snad­no pro­tknout s poli­tic­ký­mi spo­ry, pře­de­vším se ovšem jas­ně pro­je­vu­je vize Herberta o tom, jak vel­kým nebez­pe­čím může být někdo pova­žo­ván za tak­zva­né­ho spa­si­te­le. Někteří jsou kvů­li ní schop­ni ris­ko­vat své živo­ty, dělat nebez­peč­né věci a nebo pro ní umí­rat. Jejich víra při­tom nut­ně nemu­sí zna­me­nat, že za ní také budou po záslu­ze odmě­ně­ni.

Celé to fun­gu­je pře­de­vším i díky skvě­lým výko­nům. Timothée Chalamet doka­zu­je, proč je vše­o­bec­ně vní­mán jako jeden z nej­ta­len­to­va­něj­ších zástup­ců své herec­ké gene­ra­ce. Herci po vzo­ru prv­ní­ho momen­tu doká­žou emo­ci­o­nál­ně pro­dat něko­lik sil­ných momen­tů. Uvěřitelná je díky tomu roman­ce mezi Paulem a Chani, stej­ně tak tako­vé zno­vushle­dá­ní Paula s věr­ným Gurney Halleckem v podá­ní Joshe Brolina. Z nových tvá­ří poté sto­jí zce­la jis­tě za zmín­ku Austin Butler. Už svým nástu­pem jako Feyd-Rautha Harkonnen doká­že vyvo­lat pocit, kte­rý evo­ku­je Jokera Heatha Ledgera (mini­mál­ně jde o nej­lep­ší nástup zápo­rá­ka na scé­nu od úvo­du Temného rytí­ře), kdy Butler rázem půso­bí dojmem, že by sku­teč­ně mohl krá­čet ve sto­pách Jacka Nicholsona, Ledgera nebo Joaquina Phoenixe. Po vzo­ru Vladimira a Rabbana dodá­vá Villeneuve po Lynchově zpra­co­vá­ní Harkonnenův spra­ve­dl­nost, Butler i na malém pro­sto­ru zvlád­ne zazá­řit a doká­zat, že se o něm v násle­du­jí­cích letech ješ­tě nejed­nou usly­ší. Dojem, kte­rý na více­mé­ně malém pro­sto­ru, doká­že Butler před­vést, jde srov­nat klid­ně i s dojmem, kte­rý před­ve­dl Anthony Hopkins na mini­mál­ním pro­sto­ru v Mlčení jeh­ňá­tek. Především v momen­tě, kdy si pev­ně sto­jí za líbá­ním svých bot.

Villeneuveův osvěd­če­ný tvůr­čí tým už vlast­ně ani pře­kva­pit nedo­ká­že. Kameraman Greg Fraiser opět schop­ně usi­lu­je o tom, aby měl jed­nom v okru­hů kame­ra­ma­nů stej­ně vel­ké jmé­no jako Roger Deakins nebo Robert Richardson. Opravdu jde o film, kte­rý doká­že semlít prak­tic­ky kaž­dým libo­vol­ným zábě­rem, čer­no­bí­lá pasáž nezvlá­dá půso­bit samo­ú­čel­ně,  bar­vi­tos­tí poté film seme­le snad i bar­vosle­pé­ho. Duna: Část dru­há je poté mno­hem akč­něj­ší a díky tomu jed­no­du­še i pro mno­hé sviž­něj­ší. Potěší tak výteč­ná cho­re­o­gra­fie akč­ních scén, pře­hled­nost akce a pře­de­vším vel­ko­le­post. Díky kva­lit­ním vizu­ál­ním efek­tům je ostat­ně na obří čer­vy opět radost pohle­dět, stej­ně tak i na poušt­ní myš­ku Muad’Dib.

Stejně tak epic­ký zvlá­dá být opět soun­d­track Hanse Zimmera, prá­vě on při­spí­vá i k tomu, proč nástup Feyda-Rauthy v aré­ně sto­jí tak moc za to. Síla Zimmerova soun­d­trac­ku i ten­to­krát tkví v tom, že nedbá pou­ze na instru­men­tál­ní hud­bu, soun­d­track vychá­zí z kom­plex­nos­ti před­sta­ve­né­ho svě­ta. První Villeneuveova Duna si v roce 2022 došla pro Oscary za zvuk, vizu­ál­ní efek­ty, výpra­vu, hud­bu, střih i kame­ru. A mini­mál­ně nomi­na­ce­mi se jis­tě dá příští rok čekat obha­jo­ba. I před 2 roky nepro­mě­ně­né nomi­na­ce za mas­ky a kos­týmy si ostat­ně žáda­jí o obha­jo­bu, nejen díky fak­tu, že jsou kos­týmy opět půso­bi­vé (kos­tým prin­cez­ny Irulan v podá­ní Florence Pugh) a nejen díky fak­tu, že díky mas­kám opět Vladimir Harkonnen v podá­ní Stellana Skarsgårda evo­ku­je kan­di­dá­ta na roli Miloše Zemana v jeho bio­picu.

Skrze zna­lost kniž­ní před­lo­hy se chví­le­mi může vyje­vit zamyš­le­ní nad tím, že by si původ­ní Duna zaslou­ži­la adap­to­vá­ní hned v rám­ci tri­lo­gie, Villeneuve totiž pořád musí něja­ké věci zjed­no­du­šo­vat, vyne­chat a někte­ré ale­spoň nechat na pod­la­ze střiž­ny (s úmys­lem je nikdy nepřed­sta­vit veřej­nos­ti). Když už ovšem dojde na něja­ké úpra­vy, nějak nepře­ká­ží původ­ní před­lo­ze, pře­de­vším v jed­nom pří­pa­dě (kte­ré­mu se Lynch nevy­va­ro­val) se navíc dá říci, že šlo o ten nej­lep­ší mož­ný odklon. Adaptovaný scé­nář Villeneuvea a Jona Spaihtse je díky tomu sku­teč­ně sviž­ný, pořád se v něm něco děje, dohro­ma­dy poté tvo­ří vel­ko­le­pý pro­stře­dek tri­lo­gie, kte­rý je pře­de­vším neje­pič­těj­ší v momen­tech, kdy má epic­kým sku­teč­ně být. Všechny srd­cervou­cí poslo­vy, osu­do­vé nástu­py na scé­nu,  prak­tic­ky všech­ny stě­žej­ní ges­ta ústřed­ních postav. Člověk má jed­no­du­še snad­no po celou dobu pocit, že je sku­teč­ně svěd­kem vel­ké udá­los­ti, kte­rá se zapí­še do nej­hlub­ších aná­lů kine­ma­to­gra­fie a zavře pusu těm, kte­ří tvr­di­li, že Dunu nejde uspo­ko­ji­vě pře­vést do fil­mo­vé podo­by.

Spolu s Paulem se divák zasvě­cu­je do pro­stře­dí Fremenů, spo­leč­ně s Paulem poci­ťu­je oba­vy z budouc­nos­ti. Villeneuve to do divá­ka pere ze všech stran, jeho vize je epic­ká a záro­veň v jed­not­li­vos­tech nesku­teč­ně sil­ná. Chalametův výkon uvě­ři­tel­ně reflek­tu­je Paulův pře­rod ve vůd­ce, stej­ně tak je díky vyprá­vě­ní o poli­tic­kých a nábo­žen­ských ide­o­lo­gií o film, kte­rý napros­to sedí k dneš­ní době. Villeneuve neto­čí pou­ze naleš­tě­nou epic­kou sci-fi podí­va­nou, ale vel­ko­le­pou sci-fi s nesku­teč­ným pře­sa­hem. Takovou, kte­rá sku­teč­ně dáv­ku­je emo­ce, nechá divá­ka pohl­tit svě­tem i posta­va­mi v něm, jen tak ho poté nepus­tí do samé­ho závě­ru. A pak už jen sta­čí, aby divák začal prs­tíč­kem ške­mrat, že by chtěl víc, aniž by násled­ně dostal coko­liv navíc. Což je v zása­dě nej­vět­ší pro­blém celé­ho fil­mu. Nemá když už ne dvoj­ná­sob­nou dél­ku, tak ale­spoň polo­vič­ní navíc. Automaticky nabi­tý ape­tit tak lze zúro­čit jedi­ně opě­tov­ným zhléd­nu­tím prv­ní čás­tí.... a nebo také auto­ma­tic­kým zvá­že­ním, kdy nejdří­ve by mělo dojít na dru­hou návště­vu kina.

Denis Villeneuve má chví­le­mi blí­že ke Stanleymu Kubrickovi více, než kdy k němu snad měl Christopher Nolan. Jedině tak je mož­né, že za pocho­du jde najít pra­má­lo smí­tek na krá­se, vyprá­vě­ní nikdy nepů­so­bí tak nějak poma­lým dojmem, stej­ně tak ani nějak zby­teč­ně zbě­si­lým dojmem. Villeneuve se vydá­vá ces­tou ose­ká­vá­ní a zjed­no­du­šo­vá­ní, stej­ně kom­plex­nost před­lo­hy nevy­prchá ani na moment, dost mož­ná i pro­to, že se tu sku­teč­ně budu­je ces­ta k chys­ta­né­mu závě­ru tri­lo­gie. Výsledná tri­lo­gie se pře­ci jen bude pořád lépe hod­no­tit jako celek, i za drob­né ústup­ky se ovšem nikdy nevy­sta­ví pocit, že by Villeneuve vše neměl v pev­ných rukou. A že by jeho chys­ta­ná adap­ta­ce Setkání s Rámou Arthura C. Clarkea nemě­la být podob­né maso.

Mimo pro­střed­ky Pána prs­te­nů a původ­ních Star Wars se tu snad­no vzpo­me­ne i na Lawrence z Arábie, pro­zkou­má­ní kul­tu­ry z pohle­du hlav­ní­ho hrdi­ny poté při­po­me­ne ces­tu Nathana Algrena v Posledním samu­ra­jo­vi nebo Jakea Sullyho v Avatarovi. Opravdu se tu ovšem nefor­mu­je čer­no­bí­lá pohád­ka o boji dob­ra pro­ti zlu. Prim tu pořád hra­je pomsta, mani­pu­la­ce, vyu­ží­vá­ní nábo­žen­ské síly a důkaz, že nási­lí budu­je dal­ší nási­lí a pomsta dost mož­ná nikam neve­de. Timothée Chalamet by totiž v závě­ru mohl sku­teč­ně klid­ně s Villeneuvem točit pře­dě­láv­ku Kmotra a krá­čet ve sto­pách Al Pacina jako ztě­les­ně­ní tra­gic­ké­ho anti­hr­di­ny.

O to více pono­řu­jí­cím zážit­kem se poté Duna: Část dru­há rázem sta­ne. Rázem je totiž jas­né, že tu roz­hod­ně nesle­du­je­me kla­sic­kou for­mu­li o boji dob­ra pro­ti zlu, kdy by v závě­ru mělo být vše zali­té slun­cem. Kdyby tu ostat­ně šlo zrov­na jenom tohle, těž­ko říct, zda by tako­vý námět zají­mal zrov­na něko­ho jako je Villeneuve. Duna: Část dru­há je hor­skou drá­hou emo­cí, kte­rá nut­ně nemu­sí svou kom­plex­nost laci­ně před­ha­zo­vat. Na to je je její kom­plex­ní rovi­na pří­liš hma­ta­tel­ná.  Jde o film, kte­rý se ode­hrá­vá ve vel­mi vzdá­le­né budouc­nos­ti a před­sta­vu­je ohro­mu­jí­cí tech­no­lo­gii, hna­cím pro­střed­kem dané­ho obdo­bí jsou ovšem pořád lid­ské intri­ky a poli­tic­ké pik­le. Skutečně se takhle lid­stvo (ne)vyvine a jsme hná­ni  pořád do vel­ké míry pri­mi­tiv­ní moti­vy? Jde o důkaz, že se dru­há Duna nemu­sí chlu­bit pou­ze audi­o­vi­zu­ál­ním pozlát­kem, ale téměř 60 let od vydá­ní jde o kni­hu s tuč­nou vár­kou zdán­li­vě nesmr­tel­ných moti­vů. Jestli se nás Denis Villeneuve sna­ží ujis­tit, že by sku­teč­ně mohl dodat jed­nu z nej­lep­ších tri­lo­gií 21. sto­le­tí, poved­lo se mu to i v moment, kdy je za půl­kou. Byl by hřích nedo­dat jas­nou tre­fu i do tře­ti­ce. Modleme se k Lisanu al Gaibovi, že to klap­ne. Nejen díky pří­sli­bu nástu­pu dal­ší­ho sil­né­ho herec­ké­ho jmé­na. Už jen náznak nalá­ká.

Denis Villeneuve dodal dru­hou půl­ku adap­ta­ce kom­plex­ní před­lo­hy, ve kte­ré si záro­veň pone­chá­vá ote­vře­ná vrát­ka pro adap­ta­ci Spasitele Duny. Villeneuve ctí Herbertovu před­lo­hu a pře­de­vším jeho vizi, ser­ví­ru­je pří­běh tra­gic­ké­ho anti­hr­di­ny, kte­rá má blí­že než­li k Luku Skywalkerovi spí­še k Michaelu Corleonovi, na ces­tě pomsty poté jas­ně pou­ka­zu­je na nebez­pe­čí, kte­ré může při­ná­šet oso­ba se sta­tu­sem mesi­á­še a nevy­zpy­ta­tel­nost nábo­žen­ství. I dru­há Duna Denise Villeneuvea je audi­o­vi­zu­ál­ním skvos­tem, Denis Villeneuve skr­ze ní utvr­zu­je sta­tus vizi­o­ná­ře. Villeneuve už je za půl­kou a do pár let by sku­teč­ně mohl dodat závěr jed­né z nej­lep­ších fil­mo­vých tri­lo­gií všech dob. Málokdy se pře­ci jen po výstu­pu z kina v hla­vě splý­va­jí slo­va jako doko­na­lost a jeho syno­ny­ma. Už na samém star­tu roku Villeneuve nadě­lil kan­di­dá­ta na fil­mo­vou udá­lost roku....

Verdikt: 100 %

---