Photo © Authentic Studios

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

V kině IMAX jsem zhléd­la novi­nář­skou pro­jek­ci fil­mu reži­sé­ra Baze Luhrmanna s názvem EPiC: Elvis Presley in Concert. Jde o pro­jekt nava­zu­jí­cí na jeho bio­gra­fic­ké hudeb­ní dra­ma Elvis (2022), v němž hlav­ní roli zpě­vá­ka ztvár­nil Austin Butler. Zatímco živo­to­pis­né dra­ma Elvis pojed­ná­vá o kom­pli­ko­va­ném vzta­hu s tajem­ným mana­že­rem, plu­kov­ní­kem Tomem Parkerem (Tom Hanks), kon­cert­ní film EPiC: Elvis Presley in Concert není hra­ný, ale sesta­ve­ný z restau­ro­va­ných archiv­ních zázna­mů a mate­ri­á­lů ze 70. let. Světová pre­mi­é­ra pro­běh­la 6. září 2025 na Toronto International Film Festival (TIFF). Stominutový „kon­cert“ nej­pr­ve běží exklu­ziv­ně od 22. úno­ra 2026 v IMAX a poté po slav­nost­ní čes­ké pre­mi­é­ře 26. úno­ra 2026 v běž­né dis­tri­buci čes­kých kin od 27. úno­ra 2026.

Anotace odhaluje kus děje

„Na sklon­ku šede­sá­tých let vyra­zil Elvis Presley do Las Vegas, aby tu ode­hrál pár kon­cer­tů. Permanentně vypro­da­né sály mu ale zásad­ně změ­ni­ly plá­ny, tak­že se něko­lik málo týd­nů pro­táh­lo na neu­vě­ři­tel­ných sedm let. Režisér Baz Luhrmann nale­ze­né zábě­ry z toho­to obdo­bí vyu­žil k nato­če­ní půso­bi­vé­ho hudeb­ní­ho zážit­ku, v němž se ty nej­vět­ší Elvisovy hity stří­da­jí s uni­kát­ní­mi zábě­ry ze záku­li­sí, v nichž uměl­ce pozná­te nejen jako muzi­kan­ta, ale pře­de­vším jako lid­skou bytost.“

Unikátní archivní záběry

Režiséra a scé­náris­tu Baze Luhrmanna již podru­hé zau­jal pří­běh legen­dár­ní­ho Elvise Presleyho, pova­žo­va­né­ho za nej­vět­ší pěvec­ký talent své gene­ra­ce a krá­le rock’n’rollu, jehož mimo­řád­ná kari­é­ra i život­ní styl při­spě­ly k před­čas­né­mu úmr­tí ve věku pou­hých 42 let (1977). Nejedná se o živo­to­pis­ný doku­ment, ale o kon­cert­ní pro­jekt – sestřih kon­cert­ních vystou­pe­ní – jenž zachy­cu­je zla­tou éru zpě­vá­ko­vy umě­lec­ké kari­é­ry, během níž Elvis žil a vystu­po­val v Las Vegas. Baz Luhrmann při prá­ci na bio­gra­fic­kém sním­ku Elvis (2022) hle­dal archiv­ní mate­ri­á­ly a sku­teč­ně našel roz­sáh­lé nepo­u­ži­té obsa­hy z dří­věj­ších Elvisových kon­cert­ních fil­mů, zejmé­na z Elvis: That’s the Way It Is (1970) a Elvis on Tour (1972). Ačkoliv někte­ré sním­ky už moh­ly být v růz­ných úpra­vách a vydá­ních dostup­né, tyto archi­vy neby­ly dosud pou­ži­ty v žád­ném ofi­ci­ál­ním fil­mu ve své kom­plet­ní podo­bě – divák tak má pří­le­ži­tost zhléd­nout uni­kát­ně sesta­ve­ný a „dosud nevi­dě­ný mate­ri­ál“ sestří­ha­ný z restau­ro­va­ných archiv­ních zázna­mů ze 70. let.

Co divák dostane?

Vedle legen­dár­ních pís­ní, str­hu­jí­cích kon­cert­ních vystou­pe­ní a úchvat­ných hudeb­ních zkou­šek nabí­zí film i pohle­dy do záku­li­sí a intim­něj­ší momen­ty zpě­vá­ko­va živo­ta – jako např. sta­ré rodin­né foto­gra­fie či při­po­mín­ku jeho odcho­du na vojen­skou služ­bu. Všudypřítomní fanouš­ci, pře­de­vším fanyn­ky dosvěd­ču­jí mimo­řád­nou popu­la­ri­tu Elvise, kte­ré­ho bylo nut­né před nene­cha­vý­mi davy vylo­že­ně chrá­nit. Zpěvák si však na ten­to druh popu­la­ri­ty nestě­žo­val, ba nao­pak jej těši­la živá inter­ak­ce s pub­li­kem, na něž dle svých slov „hrál jako na nástroj“. Pozornosti neušly ani jeho cha­rak­te­ris­tic­ké „pohy­by“ na pódiu, kte­ré ve své době půso­bi­ly kon­tro­verz­ně – zatím­co fanyn­ky z nich nad­še­ně šíle­ly, kon­zer­va­tiv­ní část spo­leč­nos­ti je vní­ma­la jako nevhod­né a pobu­řu­jí­cí. Elvisův mana­žer a plu­kov­ník Tom Parker je zde na roz­díl od před­cho­zí­ho sním­ku Elvis zmí­něn pou­ze okra­jo­vě, nao­pak o zdra­vot­ních i rodin­ných pro­blé­mech z posled­ních let zpě­vá­ko­va živo­ta se zde nejed­ná vůbec.„Koncertní film“ je pro­to klid­něj­ší, leh­čí, méně dra­ma­tic­ký – je určen spí­še pro kul­tur­ní a hudeb­ní záži­tek. Ve sním­ku divák uvi­dí pře­de­vším samot­né­ho Elvise, jeho rodi­če, man­žel­ku Priscillu i dce­ru Lisu Marii, mana­žer Tom Parker se fil­mem pou­ze mih­ne.

Pro koho je „koncert“ určen?

Snímek potě­ší nejen dlou­ho­le­té fanouš­ky a skal­ní fanyn­ky Elvise Presleyho, milov­ní­ky jeho pís­ní, kte­ří zna­jí jeho reper­toár, ale i všech­ny pří­z­niv­ce hud­by, kon­cert­ní atmo­sfé­ry a výji­meč­ných hla­so­vých výko­nů. Ocitnout se mezi bouř­li­vým pub­li­kem, sle­do­vat legen­dár­ní pódi­o­vé pohy­by a nahléd­nout do záku­li­sí kari­é­ry krá­le rock’n’rollu bude fas­ci­nu­jí­cí i pro ty, kdo Elvise osob­ně nikdy nesly­še­li, ale rádi obje­vu­jí hudeb­ní iko­ny a jejich cha­risma. Film fun­gu­je jako nos­tal­gic­ká hudeb­ní mozai­ka, kte­rá doká­že zaujmout i ty, kdo Elvise nezna­jí. Díky hudeb­ní roz­ma­ni­tost zpě­vá­ko­va díla si při­jde na své mno­hý divák, kte­rý má mož­nost zhléd­nout legen­dár­ní hity i méně zná­mé pís­ně, kom­bi­na­ce stu­di­o­vých i živých vystou­pe­ní, kte­ré uka­zu­jí Elvisovu hudeb­ní šíři.

Plusy a mínusy:

Mezi výraz­né plu­sy pat­ří auten­tic­ký záži­tek kon­cer­tu – jako­by se divák oci­tl na zpě­vá­ko­vě kon­cert­ním tur­né, vidí Elvise v akci, jeho hlas i pódi­o­vé pohy­by. Dalším plu­sem je uta­jo­va­ný pohled do záku­li­sí, kte­rý nebý­vá běž­ně dostup­ný. Za zmín­ku sto­jí také svě­ží vizu­ál, jehož bylo dosa­že­no pro­pra­co­va­ným restau­ro­vá­ním skr­ze moder­ní tech­no­lo­gie, kte­ré umož­ni­ly kva­lit­ní obraz a zvuk. Snímek doká­že zaujmout a poba­vit širo­ké spek­trum divá­ků. Jako nevý­ho­da se může jevit absen­ce dra­ma­tic­ké­ho děje – na roz­díl od bio­picu Elvis. Film je spíš „kon­cert­ní pro­jekt“ než pří­běh s jas­ným začát­kem, vrcho­lem a závě­rem. Pro divá­ky, kte­ří oče­ká­va­jí line­ár­ní děj nebo dra­ma­tic­ké kon­flik­ty, může film půso­bit roz­tříš­tě­ně nebo méně pou­ta­vě.

Verdikt:

Film mě oka­mži­tě vtá­hl, bavil a udr­žel mou pozor­nost celých 100 minut – ani jsem nevní­ma­la, jak čas ubí­há, tak­že mě ani nena­padlo podí­vat se na hodin­ky. Jako sestřih Elvisova kon­cert­ní­ho tur­né obstál vel­mi dob­ře: střih je řešen ply­nu­le, ale stá­le pou­ta­vě a dyna­mic­ky – stří­dá­ní restau­ro­va­ných barev­ných zábě­rů s čer­no­bí­lý­mi sním­ky dodá­vá cel­ku živý ryt­mus a hyp­no­tic­ký vizu­ál­ní šarm. Z kinosá­lu jsem po pro­jek­ci odchá­ze­la s poci­tem, že jsem zaži­la sku­teč­ně výji­meč­ný „kon­cert“, kte­rý doká­že oslo­vit jak dlou­ho­le­té fanouš­ky Elvise, tak milov­ní­ky hud­by obec­ně. Kinobox pre­di­ku­je oče­ká­va­né hod­no­ce­ní 80 %, což se mi zdá zce­la zaslou­že­né – film je po všech strán­kách poctou Elvisovu talen­tu a jeho neza­po­me­nu­tel­né éře.