Kdopak by se vlka bál

Dětský svět je plný nej­růz­něj­ších fan­ta­zií, her a slad­ké nevě­do­mos­ti, kte­rá se zpra­vi­dla (niko­liv u všech) s věkem vytrá­cí. Proto je dět­ství čas­to pova­žo­vá­no za nej­lep­ší část živo­ta a nena­jde se snad nikdo, kdo by si na něj čas od času rád neza­vzpo­mí­nal. Kdopak by se vlka bál je fil­mem, kte­rý nám dává mož­nost zno­vu se na něja­kou tu chví­li do dět­ství vrá­tit a pro­žít nemé­ně zají­ma­vé dob­ro­druž­ství, než jakým pro­šla samot­ná Červená Karkulka. Režisérka fil­mu Maria Procházková doká­za­la vykres­lit dět­ský svět s až neu­vě­ři­tel­nou kre­a­tiv­nos­tí a hra­vos­tí, tedy kva­li­ta­mi, kte­ré k dět­ství neod­mys­li­tel­ně pat­ří. A pak že dospě­lí nema­jí fan­ta­zii.

Malá Terezka pro­ží­vá spo­ko­je­né dět­ství ve spo­leč­nos­ti milu­jí­cích rodi­čů. Do živo­ta její mamin­ky ale z nena­dá­ní vstou­pí její býva­lý muž, kte­rý před časem bez varo­vá­ní zmi­zel. Maminka jej ale ani po něko­li­ka letech nedo­ká­za­la úpl­ně vytěs­nit ze své­ho srd­ce a zdá se, že se k němu opět vrá­tí. To je vcel­ku jed­no­du­chá záplet­ka, toli­krát obe­hra­ná, že by už snad ani nevzbu­di­la vět­ší zájem. Maria Procházková ovšem ten­to pří­běh ozvlášt­ňu­je tím, že jej vyprá­ví oči­ma pěti­le­té Terezky. Do hry tak najed­nou vstu­pu­jí mimo­zemš­ťa­né, Japonci a Červená Karkulka.
Fantazie má malá Terezka naroz­dá­vá­ní, což autor­ka sním­ku veli­ce tvo­ři­vě ilu­stru­je jed­no­du­chý­mi dět­ský­mi kresba­mi, naklí­čo­va­ný­mi do kine­ma­to­gra­fic­ké­ho obra­zu. Režisérka tím­to kro­kem odka­zu­je ke své původ­ní pro­fe­si ani­má­tor­ky, se kte­rou se nechtě­la nadob­ro roz­lou­čit ani v celo­ve­čer­ní tvor­bě. I díky těm­to ori­gi­nál­ním postu­pům zís­ká­vá sní­mek na leh­kos­ti a hra­vos­ti. Zároveň je ale veli­ce rafi­no­va­ný ve výstav­bě děje, neboť kaž­dou scé­nu si lze vylo­žit dvo­jím způ­so­bem. Dětským, do kte­ré­ho pat­ří stra­ši­dla, mimo­zemš­ťa­ni a pohád­ky, a na dru­hé stra­ně tím dospě­lým způ­so­bem, kde jsou vzta­ho­vé pro­blémy, nevě­ry a hád­ky. Film tak pokrý­vá celou divác­kou šká­lu od dětí před­škol­ní­ho věku, až po dědeč­ky a babič­ky.
Mimozemšťani jsou nesmr­tel­ní a Japonci mož­ná taky
Natáčení s dět­mi s sebou při­ná­ší spous­tu kom­pli­ka­cí, včet­ně slo­ži­té­ho obsa­zo­vá­ní rolí a ome­ze­né pra­cov­ní doby. Ve výsled­ku se ale dři­na roz­hod­ně vypla­ti­la. Děti půso­bí napros­to při­ro­ze­ně a v jejich inter­ak­ci s dospě­lí­mi her­ci nepo­zná­te žád­ný kva­li­ta­tiv­ní skok, kte­rý by naru­šo­val kon­ti­nu­i­tu cel­ko­vé­ho díla. Chování dět­ských her­ců nako­nec půso­bí veli­ce roz­to­mi­le, stej­ně jako jejich prů­po­víd­ky a obje­vy („Mamince se ale nic nesta­ne, pro­to­že mimo­zemš­ťa­ni jsou nesmr­tel­ní a Japonci mož­ná taky“).  
 
Za zmín­ku sto­jí urči­tě i sym­pa­tic­ký tah dis­tri­bu­to­rů, kte­ří se zasa­di­li o bez­ba­ri­é­ro­vý pří­stup na ten­to film. Jedna ze sedm­a­dva­ce­ti kopií vysla­ných do obě­hu bude vyba­ve­na čes­ký­mi titul­ky pro nesly­ší­cí a na chys­ta­ném DVD by měla být dokon­ce i spe­ci­ál­ní zvu­ko­vá sto­pa pro nevi­do­mé. Film má veli­ce pozi­tiv­ní ohla­sy, v kuloá­rech (pře­de­vším den­ní tisk) se mlu­ví o nej­lep­ším čes­kém fil­mu roku. Já bych radě­ji hovo­řil o nej­vět­ším pře­kva­pe­ní letoš­ní­ho roku, kte­rý dle mého sou­du pat­ří mezi nej­sil­něj­ší roč­ní­ky posled­ní deká­dy. 

Při letoš­ním nezvykle vel­kém počtu pre­mi­ér čes­kých fil­mů se zkrát­ka musí uro­dit něco dob­ré­ho. A Kdopak by se vlka bál je přes­ně ten druh fil­mu, do kte­ré­ho se vypla­tí inves­to­vat něja­ké ty pení­ze za lís­tek. Tak na co ješ­tě čeká­te? Tričko, bun­da, miki­na a všich­ni rych­le do kina. Už neče­kej­te ani hodi­nu a vem­te celou rodi­nu!

Naše hod­no­ce­ní: 

8

Vložil Vítězslav Chovanec, 5. Prosinec 2008 - 19:48

---