MINDFUCk aneb proč a jak blbneme svou mysl a necháme se blbnout svou myslí

„Všechny zdi, o kte­ré sihla­vu roz­bí­jím, jsou v mé hla­vě.“

Buddha

Knih o osob­ním roz­vo­ji a bor­ce­ní bari­ér, kte­ré máme v hla­vě, jsou plné knihov­ny. Větinou trpí syn­dro­mem toho, že jsou straš­ně tlus­té a polo­vi­na myš­le­nek se dva­krát až tři­krát opa­ku­je. Jiné jsou zase tenouč­ké jak výtisk National Geographic, ale najde­te v nich jen obec­né frá­ze.

Nikdo vám navíc nepo­ra­dí – a ani nemů­že – co se hodí prá­vě pro vás. Každý z nás tedy musí pro­jít něko­li­ka sle­pý­mi ulič­ka­mi, až najde ten sva­zek, kte­rý je scho­pen pomoct jemu, či ho aspoň navést. Ať už for­mou, nebo tím, o čem pojed­ná­vá.

MINDFUCk Německé kouč­ky Petry Bockové mne zau­jal už názvem. Mindfuck jakož­to pojem jsem měl spo­je­ný spí­še s optic­kým nebo logic­ký­mi ilu­ze­mi, kte­ré si hra­jí s lid­skou mys­lí a kla­mou ji. Ovšem neby­lo to zase tak moc vzdá­le­né význa­mu, v jakém jej pou­ží­vá autor­ka.

Mindfucků je něko­lik dru­hů (cca sedm a pak jejich kom­bi­na­ce). Například sebe­kri­tic­ký, sebeza­pí­ra­cí, kata­stro­fic­ký a dal­ší. Mindfuck je oebc­ně vzt­ao zbláz­ně­ný vnitř­ní stráž­ce, kte­rý nás jis­tým podiv­ným způ­so­bem chrá­ní před námi samot­ný­mi a před svě­tem ven­ku. Problém je, že vět­ši­nou způ­so­bu­je naše zacykle­ní, kdy přes veš­ke­rou vůli a naše sny a přá­ní nejsme schop­ni se z naja­a­ké­ho důvo­du pohnout z mís­ta. Přestože chce­me tan­co­vat upro­s­ted míst­nos­ti a bavit se, Mindfuck nás spo­leh­li­vě drží u zdi a kdy­ko­li se o něco poku­sí­me, stáh­ne naši rukui nohu zpět do zdánl­vé­ho bez­pe­čí.

To by neby­lo cel­kem nic nové­ho, o likvi­da­ci těch­to bari­ér (ať už jim říká­me jak­ko­li) toho bylo napsá­no oprav­du hod­ně. Petra Bocková ovšem pře­kva­pu­je tím, že za půvo­dem min­d­fuc­ku jde domi­nu­los­ti a sta­ví zdroj do his­to­ric­ké per­spek­ti­vy. Což pova­žu­ji za cel­kem osvě­žu­jí­cí. Ne, že by tohle bylo zmí­ně­no jen v Mindfucku, ale není to tak čas­té zdů­vod­ně­ní těch­to blo­ku­jí­cích hajz­lí­ků, kte­ré si nosí­me v hla­vě.

Problémem dneš­ní doby, respet­ki­ve její výho­dou a obrov­skou devi­zou, kte­rou ale pro­ble­ma­ti­zu­je­me my, je absen­ce vněj­ší­ho říze­ní. Ještě tak v 18. a 19. sto­le­tí bylo člo­vě­ku všech­no či téměř všech­no nalin­ko­vá­no zven­ku. Pokud se teh­dy kdo­ko­li nějak zpro­ti­vil tomu­to zaběh­nu­té­mu řádu a kole­jím, jeho kari­é­ra a spo­ko­je­nost nemě­ly dlou­hé­ho trvá­ní. Pro mno­hé lidi bylo teh­dy ale výhod­né a pří­jem­né to, že se sami nemu­se­li prak­tic­ky o nic sta­rat. Kdykoli byli na pochy­bách, buď sys­tém sám nebo jejich nej­bliž­ší oko­lí je spo­leh­li­vě vrá­ti­lo na jejich ces­tič­ku a nepři­pus­ti­lo žád­né pochyb­nos­ti o její plat­nos­ti.

Ve 20. sto­le­tí se tohle uspo­řá­dá­ní nezmě­ni­lo smo­zřej­mě ze dne na den, ale měni­lo se a mění stá­le. A tam, kde jsme se pros­tě vešli do jed­né za ška­tu­lek a pod­le toho jsme jed­na­li, tam si teď máme vytvo­řit tu ška­tul­ku sami. Případně se obe­jít bez ška­tu­lek, ale o to více se řídit jen vlast­ní­mi roz­hod­nu­tí­mi. A ješ­tě navíc za ně nést odpo­věd­nost. Už Sigmund Freud říkal, že člo­věk nechce vlast­ně svo­bo­du a má z ní obrov­ský strach. Proč? Protože svo­bo­da při­ná­ší také nut­nou odpo­věd­nost za sebe sama. A vět­ši­na popu­la­ce tuto odpo­věd­nost stá­le veli­ce ráda pře­ne­chá něko­mu jiné­mu.

Nikdo nás vlast­ně nena­u­čil roz­ho­do­vat za sebe samot­né. Ono to z pod­sta­ty věci není ani mož­né. Sice může­te něko­ho pořá­dat, aby vám pomohl nau­čit se pla­vat, ale ty pohy­by musí­te stej­ně udě­lat vy sami.

Právě díky této době vnitř­ní nejis­to­ty, vel­kých výzev a ješ­tě vět­ších mož­ných vidi­tel­ných i nevi­di­tel­ných odměn a úspě­chů při­chá­zí Mindfuck. Nástroj, kte­rý je dob­rý slu­ha a může nám v mno­hém pomo­ci, ale kte­ré­ho vel­mi čas­to nechá­vá­me, aby řídil naše živo­ty za nás. Není vlast­ně ničím jiným než pozůstat­kem ono­ho staré­ho myš­le­ní. To nám bylo navíc pře­dá­no sta­rý­mi gene­ra­ce­mi rodi­čů, přá­tel a pří­buz­ných. Oni jed­na­li s tím nej­lep­ším umys­lem, ovšem doba, kdy jejich závě­ry pla­ti­ly, už prak­tic­ky celá vymi­ze­la. Jen my si to nese­me jako myš­len­ko­vé a orga­ni­zač­ní dědic­tví pro říze­ní své­ho živo­ta a jen si ho tak kom­pli­ku­je­me.

Ale pro­to­že min­d­fuck jako kni­ha není jen o popi­su toho­to pro­blé­mu, ale i o jeho řeše­ní, respek­ti­ve mož­nos­tech řeše­ní, není důvod dále zou­fat. Cesta k méně ome­zu­jíc­mu myš­le­ní exis­tu­je. Samozřejmě vyža­du­je i mohut­nou účast na naší stra­ně, ale kni­ha Mindfuck odha­lu­je ta nej­hor­ší špat­ná nasta­ve­ní v moz­ku a posky­tu­je návo­dy, jak se jich zba­vit. Vlastně sta­čí pou­ze tro­chu opra­vit gra­ma­ti­ku a stav­bu vět v naší mys­li. Stále jsme totiž zvyklí na vel­mi fatál­ní slov­ník, kte­rý nepo­sky­tu­je alter­na­ti­vy. Jeho nálhle­dem je buď a nebo, nebo když se sta­ne tohle, musí nut­ně při­jít tohle. Potřebujeme při­dat dal­ší slo­víč­ka a tím pádem při­po­jit k těm­to scé­ná­řům dal­ší, mír­něj­ší a svo­bod­něj­ší. Tak, abychom neby­li na roz­ces­tí jen jed­no­ho nebo dvou mož­nos­tí, ale aby se před námi ote­vře­la šir­ší pale­ta.

Náš stráž­ce nikdy nezmi­zí a ani by neměl. Ale lze ho změ­nit z děsi­vé­ho čer­tí­ka v kra­bič­ce ve vnitř­ní pora­den­ský počí­tač, kte­rý nám pomá­há, ale neo­me­zu­je nás. Ať je naším tajem­ní­kem a sekre­tá­řem, niko­li poli­cis­tou a katem.

Základ: pří­ruč­ka osob­ní­ho roz­vo­je z pera němec­ké kouč­ky

Navíc:

• aktu­a­li­zo­va­né pro moder­ní dobu
• sro­zu­mi­tel­né
• pro­ble­ma­ti­ka zasa­ze­ná do kon­tex­tu his­to­ric­ké­ho vývo­je

Blog auto­ra: http://umenivyberu.cz

---