Můj anděl / Mon ange

„Myslíš, že když lidi spí ved­le sebe, je mož­né, aby se jim zdá­ly stej­né sny?“„Jo, ale muse­li by oba usnout ve stej­nou chví­li.“

Mladé pro­sti­tut­ce Colette zavo­lá Peggy, kole­gy­ně z bran­že, kte­rá prá­vě opouš­tí věze­ní, a požá­dá ji, aby vyzved­la z dět­ské­ho domo­va její­ho dospí­va­jí­cí­ho syna Billyho, a doved­la ho na nádra­ží, kde se mají setkat. Colette jí, ač nera­da, vyho­ví, Peggy ale umí­rá dří­ve, než se s ní i synem setká. A Colette najed­nou visí na krku bez­pri­zor­ní tee­nager a po krku jí jde býva­lý pasák jeho mat­ky. Její vlast­ní pro­blémy jsou ale ješ­tě vět­ší, pro­to­že nej­vět­ším nepří­te­lem je ona sama sobě…

Jednoduchý pří­běh, nená­pad­ný film, zra­ňu­jí­cí poin­ta. To je Můj anděl. Ústřední duo – Colette a Billy – neo­pus­tí plát­no a pří­běh se odví­jí pro­střed­nic­tvím zdán­li­vě nesmy­sl­ných dia­lo­gů a neu­stá­lých změn loka­cí. Oba jsou stá­le na ces­tě i na útě­ku, jsou spo­lu, a přes­to se míje­jí, ztra­ce­ní, zra­ně­ní, ale dou­fa­jí­cí.

Nadějí Colette je „ten, co na ni čeká“. Muž z masa a kos­tí, se kte­rým by chtě­la začít nový život, i per­so­ni­fi­ka­ce její tou­hy po „oby­čej­ném“ rodin­ném živo­tě s milo­va­ným part­ne­rem a dítě­tem. „Ten, co ji čeká, to cítí. Ví, že se bez něj neza­hře­je. Že jen tápe ve tmě a do vše­ho nará­ží a všech­ny ty rány a mod­ři­ny se zaho­jí jenom v jeho náru­či.“ „A když ten čas pro­mešká?“ „Možná už ji nebu­de čekat.“ Colette vní­má, že její loď už odplou­vá, a přes­to­že je ješ­tě mla­dá, těž­ce ji zra­ňu­jí úde­ry bio­lo­gic­kých hodin. Vysněné dítě, kte­ré v jejích očích sym­bo­li­zu­je vstu­pen­ku do nor­mál­ní­ho živo­ta, chce zís­kat stůj co stůj – ale záro­veň zjiš­ťu­je, že této živo­čiš­né tou­ze není schop­na pod­leh­nout do té míry, aby si jej „necha­la udě­lat“ kým­ko­li, kdo jí při­jde do ces­ty. Její bolest vzrůs­tá s ubí­ha­jí­cí­mi minu­ta­mi a pro­mar­ně­ný­mi pří­le­ži­tost­mi. „Máš rád vafle? Když jsou ješ­tě uvnitř hor­ké. Trvá to jen chvil­ku, musíš se do nich zakous­nout včas. Když čekáš moc dlou­ho, vystyd­nou, a nejsou tak dob­ré. A s děv­ča­ty je to podob­né. Trvá jen chvil­ku, kdy jsou k nakous­nu­tí. Pak je to pryč.“ „Co je pryč?“ „Čas pro domov, kam můžou jít, když prší.“

Billy se Colette drží jako záchran­né­ho lana, po smr­ti mat­ky je to jedi­ný člo­věk, kte­ré­ho má. Nemá poně­tí, co by měl od živo­ta chtít a oče­ká­vat, ale dou­fá, že prá­vě ona mu to uká­že. Colette, topí­cí se ve vlast­ním trá­pe­ní, jej však vní­má jako olo­vě­nou kou­li na noze a pokou­ší se ho ode­hnat. Nakonec je ale prá­vě Billy tím posled­ním kous­kem tep­la, kte­ré jí v živo­tě zbý­vá. Nemají nic spo­leč­né­ho, spo­ju­je je jen samo­ta. A přes­to – nebo prá­vě pro­to – najdou spo­leč­nou řeč. „V hol­kách nejsou bub­lin­ky.“ „A co tedy?“ „Já nevím – ram­pou­chy.“ „A ty děla­jí co?“ „Co děla­jí? Někdy, když dost dlou­ho počkáš, začnou roz­tá­vat. Někteří lidi si mys­lí, že hol­ky pořád kvů­li vše­mu bre­čí, ale vlast­ně je to voda. Z těch ram­pou­chů.“

Ve fil­mu samém se toho mno­ho nedě­je. Colette a Billy stá­le někam ces­tu­jí nebo někde sedí, sto­jí či leží – a poví­da­jí si. Barvy jsou mdlé, pro­stře­dí bez­útěš­né, čas­tou kuli­sou je déšť, chlad­ný pří­boj a neo­sob­ní pro­stře­dí doprav­ních pro­střed­ků, čeká­ren a laci­ných mote­lů. Ostatní posta­vy do pří­bě­hu vstu­pu­jí jen jako sta­tis­té, obje­ví se a zmi­zí navždy. Zůstává jen Billyho zma­te­ný obli­čej a str­ha­né rysy roz­cu­cha­né Colette. Snímek nijak neře­ší jejich minu­lost, výcho­zí pozi­cí i cílo­vou rovi­nou je jejich bez­vý­chod­ná situ­a­ce. Proč se Colette sta­la pro­sti­tu­kou, když tolik tou­ži­la po rodin­ném živo­tě? Kdo je ve sku­teč­nos­ti „ten, co na ni čeká“, a proč hra­je v jejím živo­tě prá­vě tako­vou úlo­hu? A hlav­ně – jak její a Billyho pří­běh dopad­ne? Podobných otá­zek si divák během sním­ku polo­ží bez­po­čet, tvůr­ci se ale neob­tě­žu­jí ani nazna­čo­vat.

Film má skvě­lý hudeb­ní pod­klad, slo­že­ný ze zná­mých hitů i sil­ných melo­dií, kte­ré nijak s pří­bě­hem nesou­vi­sí, a prá­vě pro­to se k  němu hodí. Na jed­né stra­ně rus­ký tanec, na dru­hé Presleyho cit­li­vá hitov­ka I Can´t Help Falling In Love ane­bo tkli­vá bala­da I Believe In the Man In the Sky. Bezchybné herec­ké výko­ny odvá­dí i hlav­ní pro­ta­go­nis­té, pře­de­vším Vanessa Paradis, kte­ré nároč­ný part nešťast­né Colette divák věří od prv­ní do posled­ní vte­ři­ny. Můj anděl je nená­pad­ný, ale sil­ný fil­mař­ský počin, kte­rý cit­li­věj­ší­ho divá­ka zasáh­ne až do mor­ku kos­tí a otr­lej­ší­ho mini­mál­ně na chví­li roze­chvě­je.

—-

Drama

Francie 2004

Režie: Serge Frydman

Hrají: Vanessa Paradis, Vincent Rottiers, Eduardo Noriega, Eric Ruf, Claude Perron, Colette Emmanuelle, Nathalie Laroche

---