MŮJ OTEC JE ŠÍLENEC (THAT’S MY BOY)

O FILMU

„Role Donnyho Bergera je kla­sic­kou rolí Adama Sandlera,“ pro­hla­šu­je Sean Anders, reži­sér nej­no­věj­ší­ho Sandlerova fil­mu Můj táta je šíle­nec. „Je to posta­va, jakou může zahrát jenom Adam. Donny se cho­vá napros­to nepří­čet­ně, ale když ho před­sta­vu­je Adam, stej­ně ho máte rádi. Sledovat ho v tako­vé absurd­ní roli bylo úžas­né.“

Ve fil­mu Sandler ztvár­nil toho nej­hor­ší­ho rodi­če, jaké­ho si doká­že­te před­sta­vit – samo­zřej­mě, že má své­ho syna rád a sna­žil se ze všech sil, ale Donny zkrát­ka oněch rodi­čov­ských sil pří­liš mno­ho neměl. Přesto není veskr­ze špat­ný – doká­že­te najít věci, kte­ré ho omlou­va­jí, mož­ná se vám dokon­ce i zalí­bí. „Donny je šíle­ný, nespou­ta­ný, má pří­šer­ný úsu­dek, ale je to váž­ně las­ka­vý člo­věk a uží­vá si živo­ta,“ říká Anders. „Je to ten typ člo­vě­ka, kte­rý se doká­že ska­ma­rá­dit úpl­ně s kaž­dým. Nezáleží mu na tom, jací ostat­ní jsou. Jeho schop­nost uží­vat si živo­ta divá­kům umož­ňu­je, aby mu celou řadu chyb pros­tě odpus­ti­li.“

Při svém prv­ním setká­ní se Sandlerem Anders se svým pro­dukč­ním part­ne­rem Johnem Morrisem pro­bí­ra­li, co je pod­le nich jádrem celé­ho fil­mu. „S Johnem nás při­ta­hu­jí sním­ky o muž­ském kama­rádství, a vztah otce a syna je v tomhle pří­pa­dě veli­ce emo­ci­o­nál­ní – kaž­dý chlap má veli­ce sil­ný vztah ke své­mu otci. Tahle emo­tiv­nost nám umož­ni­la rea­li­zo­vat někte­ré šíle­nos­ti, kte­ré se ve fil­mu obje­vu­jí – díky ní je tedy celý film ješ­tě zábav­něj­ší.“

Podle Anderse je jejich vztah obzvláš­tě patr­ný v jed­né kon­krét­ní scé­ně. Donny a Todd v ní pro­chá­ze­jí těž­kou zkouš­kou, když otec své­ho syna učí jez­dit na kole. „Tahle scé­na ztě­les­ňu­je celou pod­sta­tu fil­mu,“ míní reži­sér. „Todd musí Donnymu důvě­řo­vat a stát se v pra­vém slo­va smys­lu jeho synem, a Donny se musí cho­vat jako otec a své­ho syna nezkla­mat.“

Kdo by mohl ztvár­nit Donnyho syna (a měl na tako­vou roli správ­ný věk)? Andy Samberg se domní­val, že odpo­věď zná, a pro­hla­šu­je, že Sandlerovi nedo­vo­lil, aby na to byť jen na oka­mžik zapo­mněl. „V pod­sta­tě jsem ho všu­de pro­ná­sle­do­val, dokud mě neob­sa­di­li,“ smě­je se.

„Andy od začát­ku vní­mal svou posta­vu jako něko­ho, kdo zou­fa­le tou­ží po otcov­ské lás­ce, ale kdo se toli­krát zkla­mal, že si kolem sebe vysta­věl zdi,“ říká Anders. „Kdokoliv by mohl Todda zahrát jako něko­ho, kdo zkrát­ka nená­vi­dí své­ho otce a pak si to roz­mys­lí. Ale v pří­pa­dě Andyho jas­ně vidím, že Todd o vztah se svým otcem sto­jí – jenom mu zkrát­ka nedů­vě­řu­je.“

„Tenhle film je o tom, jak se smí­řit s tím, kým jste a odkud pochá­zí­te – i když má vše své chy­by – mís­to abys­te se sna­ži­li být někým, kým nejste,“ míní Samberg. „Všichni máme něja­ké kost­liv­ce ve skří­ni, někte­ří z nás jich tam mají víc než jiní. Ale rodi­na je důle­ži­tá, bez ohle­du na to, jak dob­rá nebo špat­ná je.“

„Todd v sobě má něco, co do jis­té míry všich­ni zná­me – onu smě­si­ci lás­ky k rodi­ně, ale sou­čas­ně pocit stu­du za ni. Jeho posta­va to dová­dí do extré­mů,“ vysvět­lu­je Anders.

Leighton Meester se ve fil­mu obje­vu­je coby Toddova snou­ben­ka Jamie. „Na začát­ku je to zdán­li­vě veli­ce milá dív­ka, nor­mál­ní nevěs­ta,“ říká Meester. „Ale pro­mě­ní se v hoto­vou nestvů­ru. Nejdřív jí to nemů­že­te mít ani moc za zlé, když vidíte, co Donny vyvá­dí. Ale pak se o ní dozví­te tro­chu víc...“

„Ve sku­teč­nos­ti je Leighton pří­jem­ná, vol­no­myš­len­kář­ská žena,“ pro­zra­zu­je Anders. „Vkládá to do své posta­vy, tak­že si na začát­ku mys­lí­te, že na Donnyho vyvá­dě­ní rea­gu­je tak, jak by na něj rea­go­val kdo­ko­liv. Teprve poz­dě­ji se dozví­dá­me, jak pře­hna­ně a majet­nic­ky se ve sku­teč­nos­ti cho­vá.“

            Milo Ventimiglia před­sta­vu­je Chada, Jamieho bra­t­ra a mari­ňá­ka. „Bere svou služ­bu veli­ce, veli­ce váž­ně,“ říká Ventimiglia. „Řeší nejmen­ší detai­ly na uni­for­mě, vla­sech, chůzi, hovo­ru, pros­tě všech­no, co vás napad­ne. Toddem pohr­dá.“

Ve fil­mu potře­bu­je Donny k navá­zá­ní vzta­hu se svým synem pomoc své­ho nej­lep­ší­ho pří­te­le. Tím je sho­dou okol­nos­tí Vanilla Ice, kte­rý ve fil­mu hra­je sám sebe – Toddova „strýč­ka Vannyho“. O svých pří­pra­vách na natá­če­ní tato iko­na deva­de­sá­tých let říká násle­du­jí­cí: „Pořád jsem pře­mí­tal o tom, jaký Adam asi bude? Budu si s ním rozu­mět? A pak jsme se sešli a ano, byl veli­ce skrom­ný a zábav­ný, ale sou­čas­ně veli­ce seri­oz­ní, co se týče natá­če­ní. V jeho spo­leč­nos­ti je pří­jem­ně.“

Anders vysvět­lu­je, že se v pří­pa­dě Vanilly Ice nejed­ná o cameo, ale o plno­hod­not­nou ved­lej­ší roli. „Je to Donnyho býva­lý nej­lep­ší kama­rád a důvěr­ník,“ popi­su­je. A upo­zor­ňu­je na to, že tato legen­da deva­de­sá­tých let pro­je­vi­la pozo­ru­hod­ný kome­di­ál­ní talent. „Zejména je tu jed­na scé­na, ve kte­ré se ode­hra­je vícemé­ně kla­sic­ká situ­a­ce – jeho posta­va a posta­va pro­da­va­če v samo­ob­slu­ze se něče­ho vydě­sí, chtě­jí utéct, ale roz­běh­nou se nedo­pat­ře­ním pro­ti sobě, nara­zí do sebe a pak běží na opač­nou stra­nu. Pokaždé, když to vidím, mě udi­vu­je, jak skvě­le Vanilla Ice tenhle kla­sic­ký prvek z němých gro­te­sek zvlá­dl zahrát.“

Jelikož má za otce Donnyho a za „strýč­ka“ Vanillu Ice, potře­bu­je Todd pomoc a pod­po­ru něko­ho rozum­něj­ší­ho. Tou oso­bou je Brie, kte­rá „do vše­ho toho cha­o­su vná­ší tro­chu kli­du,“ jak aspoň tvr­dí Ciara, slav­ná zpě­vač­ka, kte­rá si ji zahrá­la. Brie je dce­ra jed­né ze stripté­rek z Donnyho oblí­be­né­ho pod­ni­ku a Todda veli­ce chá­pe. „Todd je Brie scho­pen říct o tom, co se s jeho živo­tem děje, vysvět­lit jí něco málo z toho, co prá­vě pro­ží­vá,“ pokra­ču­je Ciara. „Ona ho za to nesou­dí. Je to milé a pro­to mezi nimi vzni­ká pou­to.“

Svatba se ode­hrá­vá v luxus­ním síd­le, kte­ré pat­ří Toddovu boha­té­mu šéfovi Stevovi Spirou. Kdo jiný by něko­ho tako­vé­ho mohl před­sta­vo­vat než Tony Orlando? „Je to kom­plex­ní posta­va,“ pro­hla­šu­je slav­ný zpě­vák. „Má jis­té dob­ré vlast­nos­ti, ale pros­tě si nemů­že pomo­ci a musí se k lidem cho­vat nepří­jem­ně.“

Orlando se se Sandlerem potkal na naro­ze­ni­no­vé osla­vě Brookse Arthura, kte­rý dohlí­žel na soun­d­trac­ky celé řady sním­ků spo­leč­nos­ti Happy Madison. „Kdybych na tu osla­vu nešel, nebyl bych Steve Spirou,“ shr­nu­je. „Ukazuje se, že pokud cho­dí­te na osla­vy, dří­ve nebo poz­dě­ji si vás někdo všim­ne.“

Toddovými nej­lep­ší­mi přá­te­li jsou jeho spo­lu­pra­cov­ník Phil se svou ženou, kte­ré před­sta­vu­jí Will Forte a Rachel Dratch. „Phil je fana­ti­kem přes všech­no, co se týká mysu Cod, zná­mé­ho turis­tic­ké­ho mís­ta,“ říká Forte. „Nejprve jsem si mys­lel, že je můj kos­tým napros­to šíle­ný, ale pak jsem zjis­til, že v tako­vém oble­če­ní cho­dí lidé na mysu Cod neu­stá­le.“ Co se role man­že­la Rachel Dratch týče, říká Forte: „Byla z toho veli­ce nad­še­ná, pro­to­že bylo roz­hod­nu­to, že se spo­lu v jis­té fázi fil­mu musí­me vyspat a po tom ona se mnou tou­ži­la už roky. Všechno se jí to spl­ni­lo. Pravděpodobně se večer před­tím mod­li­la a její mod­lit­by byly vysly­še­ny.“

Jima Nance, posta­vu, kte­rá se vyzna­ču­je pří­mo­ča­ros­tí a bez­mez­nou lás­kou k New England Patriots, si zahrál Rex Ryan, kte­rý, pokud zrov­na v něčem nehra­je, zaska­ku­je jako hlav­ní tre­nér New York Jets – nej­vět­ší­ho sou­pe­ře Patriots. Nepříjemné? Kdepak. „Nesmíte se brát moc váž­ně,“ vysvět­lu­je Ryan. „Jim je vel­kým fanouš­kem Bostonu a to je jen jed­na z jeho vlast­nos­tí. Ale víte, co jsem sly­šel? Museli se ve fil­mu spo­ko­jit s Bostonem, pro­to­že všech­ny reklam­ní mate­ri­á­ly Jets jsou bez­na­děj­ně roze­bra­né.“

Herecký tým dopl­ňu­je také kome­di­ál­ní hereč­ka Luenell v roli zaslou­ži­lé striptér­ky Champale. Champale vystu­pu­je v Donnyho nej­ob­lí­be­něj­ším pod­ni­ku – striptý­zo­vém pod­ni­ku Classy Rick’s Bacon and Legs. „Champale pra­cu­je jako striptér­ka přes 30 let,“ říká Luenell. „Podařilo se jí zajis­tit pro svou dce­ru vyso­ko­škol­ské vzdě­lá­ní, ale nejde jenom o to – sku­teč­ně ji její prá­ce baví. Pracuje, aby potě­ši­la úchy­ly po celém svě­tě, pro­to­že i úchy­lo­vé potře­bu­jí lás­ku a pozor­nost.“

„Když je pro­du­cen­tem fil­mu Adam, točí­te v pod­sta­tě film vy s ním,“ popi­su­je reži­sér Sean Anders. Můj táta je šíle­nec je jeho dru­hým celo­ve­čer­ním sním­kem a prv­ním se Sandlerem, což je pozo­ru­hod­né, pro­to­že Sandler čas­to spo­lu­pra­cu­je se stá­lým týmem. Ačkoliv jim moh­lo zabrat jis­tý čas, než se navzá­jem pozna­li, pro­hla­šu­je Anders, že on i dal­ší nováč­ci – včet­ně napří­klad kame­ra­ma­na Brandona Trosta a výtvar­ní­ka Aarona Osbornea – byli do rodi­ny Happy Madison uví­tá­ni s ote­vře­nou náru­čí. „Štáb se sklá­dal z těch nej­přá­tel­štěj­ších lidí, jaké jsem kdy poznal,“ říká Anders. „Jde s nimi napros­to skvě­le vychá­zet. Všichni spo­leč­ně natá­če­li kaž­dý Adamův film, tak­že zna­jí své sla­bé i sil­né strán­ky a vědí, co jak zaří­dit a jak se nej­lé­pe domlu­vit. Zejména pomoc­ný reži­sér Danny Silverberg je srd­cem celé­ho týmu a je to ten nej­pří­jem­něj­ší a nej­ro­zum­něj­ší člo­věk, na jaké­ho může­te nara­zit.“

„Adam je víc než pou­hý pro­du­cent, je to pří­rod­ní živel,“ sou­dí výtvar­ník Aaron Osborne. „Skvěle se s ním spo­lu­pra­cu­je. Zajímá se úpl­ně o kaž­dou věc, kte­rá se týká natá­če­ní, a je vel­mi ote­vře­ný vzá­jem­né spo­lu­prá­ci.“

Kostymérka Ellen Lutter míní, že Sandler se zají­má o veš­ke­ré prv­ky natá­če­ní fil­mu pro­to, že se chce ujis­tit, že pří­běh a humor vyzní přes­ně tak, jak je zamýš­lel. „Rozebírám s ním všech­ny kos­týmy všech postav fil­mu. Bavíme se o spe­ci­fic­kých vlast­nos­tech daných postav a pro­bí­rá­me všech­ny vti­py – jsme veli­ce peč­liví při vytvá­ře­ní kon­tras­tů, kte­ré jsou poté vtip­né,“ vysvět­lu­je.

Samozřejmě na to má nema­lý vliv sám Sandler. „Na spo­lu­prá­ci s Adamem se mi nej­víc líbí to, jak je ohrom­ně vtip­ný,“ říká Anders. „Pracujeme na něja­ké scé­ně a pře­mýš­lí­me, jak do ní dostat ješ­tě něja­ký vtip. Mohu při­jít s něja­kým nápa­dem, kte­rý tře­ba sám o sobě nebyl vtip­ný, ale ubí­ral se správ­ným smě­rem, a Adam z něj vytvo­ří něco neu­vě­ři­tel­ně komic­ké­ho. Pak samo­zřej­mě vypa­dám dob­ře – může při­jít s něčím legrač­ním a zao­na­čit to tak, že to půso­bí, jako by se jed­na­lo o můj nápad. Při reží­ro­vá­ní toho­to fil­mu jsem nejen spo­lu­pra­co­val s Adamem Sandlerem, ale dokon­ce s Adamem Sandlerem v nej­lep­ší kon­di­ci, pro­to­že si to tak uží­val a měl radost ze svo­bo­dy, kte­rou při prá­ci na své posta­vě měl.“

Ve fil­mu, v němž vět­ši­na hlav­ních postav není tím, koho ze sebe dělá, měl štáb jeden hlav­ní úkol. „Naše prá­ce spo­čí­va­la v tom, abychom pomoh­li pod­po­řit diva­dlo, kte­ré posta­vy fil­mu okol­ní­mu svě­tu před­vá­dě­jí. Snažili jsme se vytvo­řit pro ně pro­stře­dí tako­vé, aby k jejich odha­le­ní nako­nec v sou­la­du se scé­ná­řem došlo nebo nedo­šlo. Film je o dvou odliš­ných svě­tech – o svě­tě Donnyho Bergera a o svě­tě jeho syna – tak­že hlav­ní este­tic­kou výzvou bylo vytvo­řit roz­dí­ly mezi těmi dvě­ma svě­ty a dovo­lit, aby se před divá­ko­vý­ma oči­ma oba tyto svě­ty vší silou střet­ly.“

Tento roz­díl před­vá­dě­jí dvě hlav­ní loka­ce fil­mu – dům Stevea Spirou, ve kte­rém pro­bí­há svat­ba, a pod­nik Classy Rick’s Bacon and Legs, Donnyho oblí­be­ný strip klub.

Najít správ­ný dům neby­lo pod­le Osbornea snad­né. „Hledali jsme snad všu­de – málem jsme se při hle­dá­ní toho správ­né­ho mís­ta pro svat­bu zbláz­ni­li. Chtěli jsme toho tolik – potře­bo­va­li jsme dvůr, kte­rý by moh­la sou­se­dit zmen­še­ná ver­ze sta­di­o­nu Fenway Park. Procestovali jsme všech­na mož­ná mís­ta, léta­li jsme vrtu­l­ní­kem, pro­hlí­že­li si pobře­ží – sna­ži­li jsme se najít doko­na­lý dům. Nějakou dobu to zabra­lo a když jsme ho koneč­ně našli, jása­li jsme rados­tí. Konečně jsme ho měli – bylo tam všech­no: pláž, odpo­ví­da­jí­cí prů­če­lí, pro­sto­ry v zad­ní čás­ti, kte­ré jsme moh­li napo­jit na náš malý Fenway Park, a maji­tel, kte­rý náš film vel­mi pod­po­ro­val a při­ví­tal nás.“

Zmenšený Fenway Park nevy­ros­tl na dvo­ře domu, na mís­to ho dosa­di­la fil­mo­vá kouz­la. „Postavil jsem vel­ký altá­nek s výhle­dem na vodu, a ten jsme pou­ží­va­li jako bod, kde dochá­ze­lo ke stři­hu – část téhož altán­ku jsem posta­vil v jed­nom par­ku a v tom jsme vybu­do­va­li i náš Fenway Park. Nastudovali jsme ten sku­teč­ný do posled­ní­ho kamín­ku – byli jsme v Bostonu a vědě­li jsme, že s Fenwayem si nemů­že­me zahrá­vat. Pokud se důklad­ně podí­vá­te na obra­zov­ku, kde se ve Fenway Parku zob­ra­zu­je skó­re zápa­su, naje­de­te na něm mor­se­ov­kou jmé­na původ­ních maji­te­lů. Chtěli jsme to zacho­vat, ale napsa­li jsme na něj „Happy Madison“.“

            „Naproti tomu striptý­zo­vý klub jsme v sou­la­du s oním kon­tras­tem našli hned prv­ní den. Vešli jsme tam a vědě­li jsme, že jsme na tom správ­ném mís­tě – ať už se jed­na­lo o vel­ký dře­vě­ný bar, níz­ká, roz­bi­tá svět­la či řím­sy, všech­no bylo tako­vé, jaké jsme si to před­sta­vo­va­li.“

V mno­ha ohle­dech je Danny někdo, kdo nikdy nedo­ká­zal dospět. „Donny je poměr­ně dost nad­ča­so­vá posta­va,“ sou­dí Osborne. „Například jeho byt – říka­li jsme si, že vypa­dá úpl­ně stej­ně, jako vypa­dal, když mu bylo šest­náct. Domnívali jsme se, že si ho zkrát­ka pro­hlé­dl a řekl si, že na něm není co měnit, a nikdy se odtud neod­stě­ho­val. Jsou v něm všech­ny pla­ká­ty a věci, kte­ré tam měl už v šest­nác­ti – tedy kro­mě jedi­né změ­ny: teď má vod­ní postel.“

Jako nad­ča­so­vý popi­su­je kosty­mér­ka Ellen Lutter, vete­rán­ka jede­nác­ti před­cho­zích Sandlerových fil­mů, také Donnyho vzhled. „Paruka i oble­če­ní pro­šly urči­tým vývo­jem, než jsme se roz­hod­li pro finál­ní podo­bu,“ podo­tý­ká. „Přemýšleli jsme o tom, jak by vypa­dal a oblé­kal se člo­věk, kte­rý se zase­kl v osm­de­sá­tých letech, i když jsme se spo­ko­ji­li s poně­kud kla­sič­těj­ší vizáží rocke­ra. Je to člo­věk, kte­rý žije na večí­r­cích, ale neza­jí­má ho móda – pokud bychom ho oblék­li napří­klad do ošou­pa­ných džín­sů, vypo­ví­da­lo by to o jeho oso­bě něco jiné­ho, než jsme chtě­li.“

Lutter pro­hla­šu­je, že ačko­liv šaty samy o sobě posta­vu netvo­ří, mohou čas­to her­ci pomo­ci, aby se v ní zori­en­to­val – a to pla­tí dvoj­ná­sob pro kome­die, kde něčí vzhled může hod­ně napo­mo­ci vti­pu. „Způsob, jakým něko­mu sedí oble­če­ní, je v pod­sta­tě vel­mi výmluv­ný. Sděluje vám, jaká ta posta­va je – jde o peč­li­vě upra­ve­né­ho, škro­be­né­ho člo­vě­ka, nebo je to bez­sta­rost­ný poho­dář? Má půso­bit roz­to­mi­le a legrač­ně nebo nao­pak odpor­ně a legrač­ně? Oblečení vti­py hod­ně zdů­raz­ňu­je. Ve fil­mu Můj táta je šíle­nec by ani zda­le­ka neby­lo tak vtip­né nechat Donnyho pro­chá­zet se po luxus­ním domě s pivem v ruce a cho­vat se jako hul­vát, kdy­by všem neby­lo jas­né, jací nóbl lidé v něm žijí. Naším před­po­kla­dem bylo, že to, že z jeho cho­vá­ní budou napros­to nepří­čet­ní, je jed­ním z důvo­dů, proč je to tak vtip­né.“

Ve finá­le jde vždyc­ky o vtip. „Představte si tlus­ťo­cha, kte­rý vyhra­je mara­ton. Je vtip­něj­ší, když v cíli vypa­dá jako otr­ha­ný van­d­rák a má sta­ré kraťa­sy a trič­ko, nebo když má na sobě moder­ní běžec­ký oblek a vypa­dá jako někdo, kdo si oprav­du mys­lí, že by mara­ton mohl vyhrát? Která z těch mož­nos­tí vti­pu pro­spě­je?“

Dalším pří­kla­dem tako­vé­ho zdů­raz­ně­ní vti­pu oble­če­ním jsou kos­týmy pro babič­ku – nave­nek vel­mi pře­svěd­či­vě půso­bí­cí ženu z vyš­ších vrs­tev. „Musela vypa­dat věro­hod­ně, vel­mi lad­ně a ele­gant­ně,“ vysvět­lu­je Lutter. Ve fil­mu je Donny její oso­bou okouz­le­ný – a také její foto­gra­fií z mlá­dí, na kte­ré pózu­je ve veli­ce pozo­ru­hod­ných plav­kách. „Pro vtip s plav­ka­mi jsme muse­li celé plav­ky vymys­let, pro­to­že nikdy nee­xis­to­va­ly. Vytvořila jsem faleš­né plav­ky s bom­barďá­ky, kte­ré vypa­da­jí při­hlouple, pro­to­že to byla přes­ně poin­ta toho­to vti­pu. Nejde ani o žád­nou sexy foto­gra­fii, ale to je Donnymu napros­to jed­no.“

Práce Lutter s jejím týmem ale není úpl­ná, dokud se do celé­ho pro­ce­su neza­po­jí i sami her­ci. „Přicházíme s mož­nost­mi a při­pra­vu­je­me jim růz­né vari­an­ty kos­tý­mů, ale tepr­ve když si o nich může­me pro­mlu­vit s her­ci a pro­be­re­me je s reži­sé­rem a s Adamem vše nabý­vá finál­ní podo­by. Ti všich­ni při­jdou se svě­ží­mi nápa­dy, pro­to­že na svých posta­vách pra­cu­jí, a vy se může­te sou­stře­dit na to, co se pro kte­rou posta­vu hodí a co ne. Stále žas­nu nad tím, co se může během zkou­šek kos­tý­mů ode­hrát. Je to jako koktejl – nejde tu o jed­not­li­vé slož­ky, ale o to, co se sta­ne, když je všech­ny spo­jí­te dohro­ma­dy.“

            Pro striptér­ku Champale, před­sta­vo­va­nou Luenell, bylo také tře­ba vytvo­řit rafi­no­va­ný a zají­ma­vý kos­tým. Lutter s faleš­ný­mi těles­ný­mi pro­por­ce­mi v rám­ci kos­tý­mů popr­vé expe­ri­men­to­va­la při natá­če­ní fil­mu Jack a Jill (v němž se krát­ce obje­vu­je David Spade v roli ženy s poměr­ně odváž­ným výstři­hem). „Při prá­ci na zmí­ně­ném fil­mu jsme vytvo­ři­li prsa a bři­cho jako sou­část kos­tý­mu a David si ho celý mohl pros­tě oblék­nout a sta­či­lo ho do něj jen zapnout – nemu­sel trá­vit šest hodin v mas­kér­ském křes­le a to mu v mno­hém veli­ce pomoh­lo. V pří­pa­dě Champale jsme udě­la­li něco podob­né­ho: zakom­po­no­va­li jsme prsa do pod­prsen­ky, vytvo­ři­li prádlo v tělo­vé bar­vě, kte­ré to celé drže­lo, a potom vypra­co­va­li tři nebo čty­ři kos­týmy, do kte­rých se celé tohle nové tělo moh­lo oblék­nout. Luenell byla fan­tas­tic­ká – ohrom­ně nám se vším pomá­ha­la.“

---