Prezident Blaník – Recenze – 60%

Možná jste před prv­ním kolem letoš­ních pre­zi­dent­ských voleb zazna­me­na­li ve svém oko­lí i kan­di­dát­skou kam­paň lob­bis­ty Tondy Blaníka, kte­rý sli­bo­val důcho­dy srov­na­tel­né s Německem, dosta­tek más­la pro všech­ny a lithi­um do kaž­dé rodi­ny. Ve sku­teč­nos­ti je Tonda Blaník hlav­ním hrdi­nou popu­lár­ní­ho inter­ne­to­vé­ho politicky-satirického seri­á­lu Kancelář Blaník (od roku 2014 bylo nato­če­no již pět řad), jehož tvůr­cům poskyt­ly pre­zi­dent­ské vol­by dosta­teč­nou zámin­ku pro nakro­če­ní do celo­ve­čer­ní­ho for­má­tu. Film Prezident Blaník tak vyprá­ví o tom, jak se Tonda roz­ho­dl stát pre­zi­den­tem, jak mu to nevy­šlo a co bylo pak.

Zdroj fotek: falcon.cz

Celkově je Prezident Blaník po tech­nic­ké a tema­tic­ké strán­ce na podob­né úrov­ni jako zmí­ně­ný seri­ál (kte­rý není pro pocho­pe­ní fil­mu potře­ba znát), včet­ně hbi­tých stři­hů, ost­ré­ho humo­ru bez ser­vít­ků, vel­ké spous­ty nará­žek na sou­čas­nou poli­tic­kou situ­a­ci a přes­ných při­ro­ze­ných herec­kých výko­nů pře­de­vším Marka Daniela v roli šovi­nis­tic­ké­ho a úlis­né­ho intri­ká­ře Tondy Blaníka a Michala Daleckého s Halkou Třešňákovou ztvár­ňu­jí­cích jeho pato­lí­zal­ské odda­né asi­s­ten­ty Žížalu a Lenku. Režie se ujal Marek Najbrt (Protektor, Mistři), kte­rý se podí­lí na Kanceláři Blaník režij­ně, sce­náris­tic­ky i dra­ma­tur­gic­ky a fil­mu dodal takřka doku­men­tár­ní sty­li­za­ci, v níž nechy­bí kon­fron­ta­ce fil­mo­vých postav s reál­ný­mi poli­ti­ky, ostat­ní­mi pre­zi­dent­ský­mi kan­di­dá­ty i širo­kou veřej­nos­tí (ale zas to ani zda­le­ka není na tako­vé úrov­ni jako tře­ba Borat).

Z hle­dis­ka vtip­nos­ti se poli­tic­ká sati­ra Prezidenta Blaníka vět­ši­nou pohy­bu­je oko­lo úsměv­né­ho prů­mě­ru až mír­né­ho nad­prů­mě­ru (k něče­mu sku­teč­ně geni­ál­ní­mu či nao­pak vylo­že­ně sla­bé­mu dojde jen málo­kdy), při­čemž dost zále­ží na inte­li­gen­ci, sofis­ti­ko­va­nos­ti, vyna­lé­za­vos­ti a cel­ko­vém pro­ve­de­ní jed­not­li­vých vti­pů. Humor je pocho­pi­tel­ně sub­jek­tiv­ní, tudíž se nedá vylou­čit, že někdo bude tře­ba z vti­pů ve fil­mu nad­šen, zatím­co někdo jiný nao­pak vůbec. Každopádně být jenom vul­gár­ní, pokři­ko­vat do tele­fo­nu a před­stí­rat, že na dru­hé stra­ně hovo­ru je Jiří Drahoš, nebo nato­čit Tondu Blaníka, jak si podá­vá ruku s Andrejem Babišem (a nic dal­ší­ho), to samo o sobě k dob­ré zába­vě nesta­čí, pokud máte na zába­vu ale­spoň mini­mál­ní náro­ky.

Spousta poten­ci­ál­ní­ho humo­ru selhá­vá v nedo­sta­teč­ném vytě­že­ní někte­rých situ­a­cí nad rámec toho, co by divák oče­ká­val. Například úto­ku ukra­jin­ské akti­vist­ky na Miloše Zemana během prv­ní­ho kola hla­so­vá­ní je věno­vá­na jen nece­lá minu­ta a samo­zřej­mě se uká­že, že to celé bylo ve sku­teč­nos­ti na objed­náv­ku Tondy Blaníka, ale tím to také bohu­žel i kon­čí. Někdy se toto zřej­mé nevy­u­ži­tí kome­di­ál­ní­ho poten­ci­á­lu dá omlu­vit tím, že tvůr­ci muse­li na neče­ka­né inci­den­ty v prů­bě­hu voleb rea­go­vat rych­le a pruž­ně, tak­že není divu, že nemě­li čas se jim věno­vat déle a podrob­ně­ji, ale ne vždy je tato omlu­va na mís­tě.

Úplně nej­lep­ší a nej­vtip­něj­ší je Prezident Blaník v těch scé­nách, v nichž se odvá­ží opus­tit pou­hé komen­to­vá­ní a ohý­bá­ní rea­li­ty a nápa­di­tě mís­to toho začne vytvá­řet vlast­ní rea­li­tu – tře­ba když začle­ní do natá­če­ní voleb­ní­ho kli­pu i zpě­vá­ka Tomáše Kluse nebo když pový­ší teo­re­tic­ký pojem Pražské kavár­ny na exis­tu­jí­cí taj­ný mafi­án­ský spo­lek (ško­da, že se tomu­to úžas­né­mu téma­tu sní­mek nevě­nu­je pod­stat­ně víc). Podobné sek­ven­ce sku­teč­ně vyvo­lá­va­jí záchva­ty smí­chu zce­la při­ro­ze­ně. Sem tam však dojde i na mno­hem topor­něj­ší poku­sy o humor – napří­klad scé­ny, v nichž se Marek Daniel mar­ně a v trap­ném pře­vle­ku sna­ží imi­to­vat Václava Havla v roli jeho ducha, kte­rý se Tondovi Blaníkovi občas zje­vu­je, jsou hod­ně za hra­ni­cí nevtip­né upo­ce­nos­ti.

Pak je tu pro­blém s pří­bě­hem fil­mu, kte­rý se při­bliž­ně od polo­vi­ny dál rozpí­jí spo­lu s tím, jak se rozpí­je­jí moti­va­ce hlav­ní­ho hrdi­ny. Ten se nejdří­ve chce stát pre­zi­den­tem kvů­li rea­li­za­ci jis­té­ho pod­lé­ho plá­nu, ale od chví­le, kdy kvů­li neo­de­vzdá­ní poža­do­va­né­ho množ­ství pod­pi­sů nako­nec nesta­ne po boku ostat­ních kan­di­dá­tů, se jeho cíle neu­stá­le mění, občas i úpl­ně náhod­ně (tře­ba když se mu zje­ví Havlův duch). Nejdřív se sna­ží pod­po­ro­vat jiné kan­di­dá­ty na úkor Zemana, pak nao­pak pod­po­ru­je Zemana na úkor ostat­ních, chví­li laš­ku­je s mož­nos­tí roz­pro­dat čes­ké kul­tur­ní dědic­tví Číňanům, násled­ně ale svůj názor obrá­tí a sna­ží se jej před vel­mo­ce­mi uchrá­nit.

Každá tako­vá razant­ní změ­na názo­ru se oka­mži­tě pode­pi­su­je i na obsa­hu, vyzně­ní a struk­tu­ře fil­mu, straš­li­vě těka­jí­cí­mu mezi jed­not­li­vý­mi moti­vy a bez­cíl­ně blou­dí­cí­mu vše­mi mož­ný­mi smě­ry, podob­ně jako sám Tonda Blaník. Celé to smě­řu­je k nejas­né­mu a na před­cho­zí dění pří­liš nena­va­zu­jí­cí­mu finá­le, nepře­svěd­či­vě kul­mi­nu­jí­cí­mu situ­a­cí, kte­rá je už vylo­že­ně zma­te­ná a nepo­cho­pi­tel­ná (figu­ru­je v ní mimo jiné pašo­vá­ní kra­de­ných koru­no­vač­ních kle­no­tů přes hra­ni­ce). Velmi zvlášt­ně tudíž půso­bí dra­ma­tic­ký záměr pro­klá­dat film na růz­ných mís­tech zábě­ry na posta­vy běží­cí lesem, jimiž je před­zna­me­ná­vá­no prá­vě dění v závě­ru fil­mu, což se však z mno­ha důvo­dů zásad­ně míjí účin­kem.

Hlavní význam Prezidenta Blaníka nicmé­ně spo­čí­vá nejen v refle­xi poli­tic­ké sou­čas­nos­ti a vytvo­ře­ní iro­nic­ké­ho zázna­mu o nedáv­ných reál­ných udá­los­tech, ale hlav­ně ve zpro­střed­ko­vá­ní kva­lit­ní poli­tic­ké sati­ry jako tako­vé. Kancelář Blaník je feno­mé­nem i díky tomu, že jde de fac­to o jedi­nou pořád­nou čes­kou poli­tic­kou sati­ru od České sody, a nyní její tvůr­ci doká­za­li, že jsou schop­ni roz­vi­nout její dese­ti­mi­nu­to­vý for­mát i do celo­ve­čer­ní­ho fil­mu a před­vést za málo peněz poměr­ně hod­ně muzi­ky, byť s obtí­že­mi.

---