Kritiky.cz > Filmy > Filmová klasika > Případ pro začínajícího kata

Případ pro začínajícího kata

Načítám počet zobrazení...
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Když nedáv­no zemřel herec Lubomír Kostelka, neby­lo mož­né při­po­me­nout si ho lépe než jeho asi jedi­nou oprav­du vel­kou a závaž­nou fil­mo­vou rolí ve fil­mu reži­sé­ra Pavla Juráčka Případ pro začí­na­jí­cí­ho kata. A pro­to­že se ten­to film obje­vil i v mém letoš­ním blo­go­vém sou­pi­su Které čes­ké fil­my pova­žu­ji za nej­lep­ší, kde jsem ho bez vel­ké­ho váhá­ní zařa­dil do prv­ní dva­cít­ky, a kdy­si jsem slí­bil, že se k těm­to fil­mům budu postup­ně vra­cet v podrob­něj­ších tex­tech, není asi lep­ší pří­le­ži­tost k při­po­me­nu­tí toho­to pozo­ru­hod­né­ho a při­tom obec­ně ne pří­liš zná­mé­ho fil­mo­vé­ho díla nato­če­né­ho vel­mi vol­ně na moti­vy Gulliverových cest Jonathana Swifta.

Říkáte si, že do podi­vu­hod­né země Balnibarbi se nemů­že­te nikdy dostat? A pře­ce to je tak snad­né: Stačí poslech­nout něko­lik záka­zo­vých zna­ček, dát se z nedo­stat­ku jiných mož­nos­tí pol­ní zkrat­kou a dosta­ne­te se na nezná­mou les­ní pěši­nu, kde vám vaše auto nepo­sluš­ně samo ujíž­dí podob­ně, jako se to občas děje s živo­tem, a když už naby­de­te dojmu, že máte volant osu­du opět pev­ně v rukou, nabou­rá­te do zají­ce oble­če­né­ho ve slu­ši­vých šatech, ze kte­ré­ho pohří­chu zůsta­ly naži­vu pou­ze tika­jí­cí hodin­ky. Pak sta­čí pro­jít hra­nič­ním tune­lem kde­si u Kokořína (ano, tam se úvod­ní scé­ny fil­mu natá­če­ly) a jste tam, v zemi, kde sice všich­ni mlu­ví stej­nou řečí jako vy, ale přes­to niče­mu nero­zu­mí­te a ani u afric­kých Křováků bys­te se necí­ti­li být více cizin­cem, než v říši při­po­mí­na­jí­cí absurd­ní sen.

„Jestliže se vám někdy při­ho­dí, že se dosta­ne­te do těch­to kon­čin, zahléd­ne­te neda­le­ko sil­ni­ce kap­lič­ku. Odbočuje k ní pol­ní ces­ta, kte­rá pak pokra­ču­je k ryb­ní­ku a stou­pá sta­rým stro­mo­řa­dím od hrá­ze až k osa­mě­lé­mu domu. Ta kra­ji­na, ta pří­vě­ti­vá kra­ji­na, vám bude cosi při­po­mí­nat. Vzpomenete si na studán­ku a vykro­čí­te v nadě­ji, že mož­ná potká­te bosou dív­ku, jejíž křest­ní jmé­no vám navždy utkvě­lo v pamě­ti. Pánové, vy si nedo­ve­de­te před­sta­vit, co bych za to dal, kdy­bych mohl vás uvi­dět, že se tam­tu­dy ubí­rá­te v jis­to­tě, že jste koneč­ně nalez­li mís­to, kde se odna­u­čí­te kou­řit a v moud­ros­ti se doži­je­te sta let. Neboť já tam­tu­dy šel, páno­vé, a byl jsem ten­krát prá­vě tak poše­ti­lý, jako kte­rý­ko­li z vás... Proto vám pra­vím páno­vé, až jed­nou spat­ří­te kap­lič­ku v mate­ří­douš­ce, pro­bo­ha vás pro­sím, pama­tuj­te si, že tudy vede ces­ta, po kte­ré od nás odchá­zí­vá všech­no, na co jsme pře­sta­li věřit.“

Hned prv­ní zážit­ky z taju­pl­né­ho svě­ta jsou doslo­va fil­mo­vý nářez; mys­lím, že kdy­by Franz Kafka mohl točit fil­mo­vé scé­ny, vyšlo by nej­spíš něco s podob­ně tís­ni­vou a při­tom mís­ty prů­zrač­ně sno­vou atmo­sfé­rou. Ale Pavel Juráček - a Franz Kafka i jeho apo­lo­ge­ti mi snad pro­mi­nou - je pro mne kom­plex­něj­ší a věro­hod­něj­ší osob­nos­tí, jeho pří­běh není nápo­do­bou, ale, mys­lím, přes­ným otis­kem jeho mys­li, jeho stí­nů i svě­tel na duši, jeho vzpo­mí­nek, jeho noč­ních můr i jeho rados­tí z obje­vo­vá­ní sou­vis­los­tí a ze zříd­ka­vých šťast­ných oka­mži­ků. Film není žád­ným náhod­ným výkři­kem pohnu­té doby, je výsled­kem sou­stře­dě­né něko­li­ka­le­té prá­ce, kte­rou se reži­sé­ro­vi poda­ři­lo pře­vést do podo­by úžas­né sub­jek­tiv­ní výpo­vě­di o podo­bách svě­ta a o lid­ských moti­va­cích. Ostatně - kdo jiný než prá­vě tako­vý cit­li­vý a pře­mýš­li­vý, tvo­ři­vý a při­tom věč­ně pochy­bu­jí­cí člo­věk se snad­no chyt­ne do „bal­ni­barb­ské pas­ti“ v taju­pl­ném domě, kde najde­te čer­stvé mlé­ko v síťov­ce, psí náhu­bek na věšá­ku a ved­le i živé­ho ptáč­ka v kap­se pově­še­né­ho saka. Tím div­ným domem se dosta­ne­te až do důvěr­ně zná­mých míst své­ho mlá­dí a na starém škol­ním záchod­ku ješ­tě v taj­né skrý­ši obje­ví­te neu­mě­lou dív­čí rukou napsa­ný a kdy­si dáv­no uscho­va­ný vzkaz: „Lemueli, milu­ji tě, ale nesmíš to niko­mu říct! Markéta.“ Ano, kaž­dý z mužů má svou dív­ku, „jejíž křest­ní jmé­no nám navždy utkvě­lo v pamě­ti.“ Markéta, Marie, Niké, Petra, Jitka, Viktorie či Dominika? Na tom tolik nezá­le­ží, ale důle­ži­té je, že tím jmé­nem, tou tvá­ří, tou duší sna­ží­me se napl­nit - logic­ky mar­ně - už pro­vždy všech­ny jiné, ať už se prá­vě pro­bou­zí­me ved­le koho­ko­li. A panu Gulliverovi se přes­ně to děje: Přestože dych­tí po své křeh­ké a éte­ric­ké Markétě či Niké (Klára Jerneková), opa­ko­va­ně se - nechá­pa­je, jak se tam dostal - pro­bou­zí ved­le živo­čiš­né hříš­né Dominiky (Milena Zahrynowská). Dvě odliš­né stra­ny stej­né min­ce, dvě odliš­né a neod­dě­li­tel­né tvá­ře stej­né ženy. Bílá i čer­ná pro­lí­na­jí­cí se v růz­ných for­mách celým fil­mo­vým pří­bě­hem.

A Lemuel Gulliver, ve svém svě­tě „nor­mál­ní“ člo­věk, se dostá­vá kam­si za zrca­dlo, do míst, kte­rým nero­zu­mí, přes­to­že do nich nej­spíš nepat­ří o nic méně, než do svě­ta, kte­rý dopo­sud důvěr­ně znal. Tak svá­ří se dvě říše ovlá­da­jí­cí zce­la odliš­ný­mi pro­střed­ky náš život, repub­li­ka vědo­mí, v níž snad může­me něco aspoň malič­ko ovliv­nit, a sno­vé krá­lov­ství pod­vě­do­mí, kde jen mar­ně dou­fá­me, že prá­vě náš panov­ník snad bude aspoň mís­ty osví­ce­ný. Gulliver ztrá­cí pev­nou půdu pod noha­ma (kou­zel­ná scé­na s pro­hý­ba­jí­cí­mi se prk­ny, pod nimiž v měk­kém svět­le pro­sví­ta­jí ustra­še­ní oby­va­te­lé, a kolem je spous­ta zná­mých tvá­ří. Copak mě nepo­zná­vá­te? To jsem pře­ce já, Lemuel Gulliver z Dlouhé uli­ce!

„Všechny ty tvá­ře, kte­ré potom vystou­pi­ly ze tmy, všech­ny ty tvá­ře jsem vel­mi dob­ře znal, nesly­še­ly však na svá jmé­na, nezna­ly mne, nepo­zná­va­ly mne, přes­to­že jsem zno­vu a zno­vu říkal: ´To jsem já, pře­staň­te; což­pak už neví­te, že jsem se mezi vámi narodil?´V příš­tích dnech jsem je sko­ro všech­ny zno­vu potkal. Jmenovaly se jinak. O Dlouhé uli­ci nevě­dě­ly vůbec nic.“ Stejné tvá­ře hlav­ní posta­va potká­vá v prů­bě­hu fil­mu v růz­ných situ­a­cích a pod růz­ný­mi jmé­ny. Tak kupří­kla­du Lemuelova dív­ka Markéta, ano, ta, co mu kdy­si vyzna­la lás­ku a v jeho mys­li se už dáv­no před lety uto­pi­la, se tak pod­le potře­by a okol­nos­tí stá­vá stu­dent­kou Gabrielou, nezná­mou pla­čí­cí dív­kou, cir­ku­so­vou dcer­kou i prin­cez­nou Niké (to vše Klára Jerneková se ctí zasta­ne). A mezi tou spous­tou zná­mých a přes­to zce­la cizích tvá­ří zůstá­vá hlav­ní hrdi­na (ani ne tolik Lemuel Gulliver či Lubomír Kostelka, ale spíš scé­náris­ta a reži­sér Pavel Juráček sám) osa­mo­cen s běsy své­ho nejed­no­du­ché­ho nit­ra.

„Zdálo se mi, že jsem zůstal na celém svě­tě sám a že jsem potkal oble­če­né­ho zají­ce. A toho zají­ce, toho oble­če­né­ho zají­ce jsem zabil.“ Jak se ale z toho snu dostat zpět do zná­mých míst? „Pomozte mi; já se chci pro­bu­dit a už nevím, jak se to dělá!...“ Jenže úlev­né pro­bu­ze­ní nepři­chá­zí, jen suché kon­sta­to­vá­ní sku­teč­nos­ti: „Je mi líto, ale to není sen.“

Gulliver se dostá­vá do tzv. Akademie vyná­lez­ců. Snaží se mlu­vit, ale všich­ni ho uml­ču­jí, tak­že dru­hý den pro změ­nu on způ­sob­ně mlčí, ale ostat­ní ho pře­kva­pi­vě vyzý­va­jí k tomu, aby mlu­vil. Přece vče­ra jste všich­ni mlče­li... „Včera bylo pon­dě­lí!“ zní lapi­dár­ní vysvět­le­ní. Společnost v zemi Balnibarbi má vůbec řadu psa­ných i nepsa­ných pra­vi­del, někte­rá jsou zřej­má, jiná jsou cizin­ci zce­la nepo­cho­pi­tel­ná. Gulliver si stá­le více při­pa­dá jako cizi­nec, kte­rý sice rozu­mí kaž­dé­mu slo­vu ale už ne jejich smys­lu, dokon­ce ani význa­mu gest, ničím si už není jis­tý: „Jak se u vás jí párek?“ ptá se zou­fa­le. „Rukama, pane Gullivere, ruka­ma.“

„To je náš národ­ní tanec!“ ozve se nad­še­ně do břink­né melo­die a cizi­nec se sna­ží při­způ­so­bit aspoň tro­chu podiv­ným roz­do­vá­dě­ným pohy­bům ostat­ních. Kdyby žád­ná jiná scé­na, tak roz­pa­či­tá Gulliverova sna­ha zapad­nout co nej­lé­pe do podiv­ně se cho­va­jí­cí­ho tan­čí­cí­ho cel­ku je skvě­lou ukáz­kou Kostelkova ryzí­ho herec­tví, kte­ré se čas­to doved­ně scho­vá­va­lo pod kome­di­ál­ní slup­kou drob­ných roli­ček.

Zdálo by se, že vědec­ký pokrok roz­vi­nu­té země se nedá zasta­vit, pro­to­že pod­mín­ky k bádá­ní jsou v Balnibarbi skvě­lé: Každé pon­dě­lí se musí mlčet, aby se šet­ři­lo vzdu­chem (proč se mi u toho vždyc­ky vyba­ví neko­neč­né deba­ty o pří­no­sech let­ní­ho času? :-)), kvů­li chřip­ko­vým epi­de­mi­ím se dokon­ce zru­ší lis­to­pad. Problémy vyře­ší­me tak, že jim nedá­me pro­stor nastat! A na myš­le­ní se sestro­jí spe­ci­ál­ní stroj na ruč­ní pohon:

„Jde o to, aby už nikdo nemu­sel zby­teč­ně mys­let, pane Gullivere. Považte, co zby­teč­né­ho myš­le­ní se všu­de děje. I děti musí mys­let, i sta­ří a nemoc­ní, i lidé, kte­ří nema­jí na myš­le­ní vůbec čas. I ti, o nichž si mys­lí­me že nemys­lí. Blázni, noto­rič­tí pijá­ci, idi­o­ti. Všichni bez výjim­ky mys­lí. Přivezli mi kre­té­na. Močil pod sebe, neu­měl se najíst, neo­vlá­dal lid­skou řeč. Ale mys­lel. Pozoroval jsem kojen­ce, pane Gullivere, a mohu vám říci, že se u nich vysky­tu­jí sny. Ale proč vám to všech­no poví­dám. Protože bude­te mlu­vit s guver­né­rem a ten se vás urči­tě bude ptát na můj mys­lí­cí stroj na ruč­ní pohon. Myslící ústro­jí. Ruční pohon. Zde se tvo­ří myš­len­ky. Ptali se mě na kapa­ci­tu. Řekl jsem, že zdra­vý muž docí­lí až dese­ti tisíc myš­le­nek den­ně, ale jim, jim se to zdá­lo málo. A tak tedy něko­ho napadlo pou­žít k poho­nu toho­to apa­rá­tu žen­tou­ru. Chtějí zapřáh­nout dobyt­če, pane Gullivere, ale já jim to nedo­vo­lím! Řekněte jim to. Já nepři­pus­tím, aby tím­to stro­jem otá­čel vůl!“

I když by se to při povrch­ním pohle­du moh­lo zdát, film není žád­nou tri­vi­ál­ní sati­rou na tota­lit­ní spo­leč­nost, i když její prv­ky jsou v zemi Balnibarbi zjev­né: Život je pro­stou­pe­ný atmo­sfé­rou stra­chu, na kte­rý jsou ale už oby­va­te­lé zvyklí, i podiv­ný­mi všu­dypří­tom­ný­mi fíz­ly (Pavel Landovský), v tem­ných míst­nos­tech kdy­si výstav­ních budov pro­bí­ha­jí výsle­chy, ale lidé, kte­ří jsou jim vysta­ve­ni, se náh­le opět vyno­řu­jí „na svo­bo­dě“. Není pře­ce tře­ba lidi zaví­rat do věze­ní, je-li celá spo­leč­nost urči­tou for­mou věze­ní. Film je pro­pra­co­va­ným podo­ben­stvím s mno­ha obec­ný­mi pře­sa­hy i do naší doby, pra­cu­je s lid­ský­mi typy, kte­ré jsou uni­ver­zál­ní a pří­tom­né v kaž­dé spo­leč­nos­ti zalo­že­né na jakém­ko­li řádu: Stádní cho­vá­ní, spo­lé­há­ní na „osví­ce­né zása­hy sho­ra“, v Laputě, léta­jí­cím ost­ro­vě, kte­rý doká­že zastí­nit slun­ce a vyvo­lat svým pří­le­tem noc, může někdo vidět sym­bol nábo­žen­ství, jiný vzhlí­že­ní k „řádu pev­né ruky“, někdo se k „léta­jí­cí vrch­nos­ti“ cho­vá pod­lé­za­vě, pro jiné­ho je sym­bo­lem tra­di­ce, sdí­le­ných hod­not a život­ní­ho smys­lu, mno­zí se jí bojí, ale záro­veň jsou Laputou fas­ci­no­vá­ni a při­ta­ho­vá­ni. Po pří­le­tu Laputy se pod ní život prak­tic­ky zasta­ví a nasta­ne tma, ve kte­ré jinak mož­ná jen neu­vě­do­mě­lé otáz­ky nabý­va­jí na nalé­ha­vos­ti: Proč při­le­tě­la? Co bude dál?

Gulliver jako cizi­nec je pro oby­va­te­le Balnibarbi záro­veň fas­ci­nu­jí­cím poku­še­ním srov­ná­vat nesrov­na­tel­né („Vy tomu mož­ná nebu­de­te věřit, ale u nás to dřív bylo sko­ro jako u vás. Měli jsme všech­no: Univerzitu, kamen­ný most, cir­ku­sy, pros­tě všech­no.“) i cizo­ro­dým prv­kem, kte­rý je jak­si logic­ky před­ur­čen k vytěs­ně­ní mimo sys­tém. Není pro­to divu, že se cizi­nec dosta­ne do kon­flik­tu se záko­ny, pro­chá­zí absurd­ním soud­ním pro­ce­sem, kte­rý v sobě obsa­hu­je zře­tel­né prv­ky teh­dy stá­le tabu­i­zo­va­ných poli­tic­kých pro­ce­sů, ale opět mají scé­ny více vrs­tev (např. dět­ský soud­ce - v této roli mimo­cho­dem účin­ku­je syn hlav­ní­ho před­sta­vi­te­le, Martin Kostelka, nebo dru­há pří­se­dí­cí v kro­ji: „Já si mys­lím, že dokud nebu­de­me vědět, proč on se vlast­ně ke vše­mu při­zná­vá, nemá smy­sl se ho dál ptát, chce-li se ješ­tě k něče­mu při­znat.“). Pan Gulliver se pro­to dostá­vá i na jeviš­tě slav­nost­ní popra­vy, kte­rou má zajis­tit nový stroj z Akademie vyná­lez­ců, i když míst­ní kat (V. Černý) by nej­rad­ši popra­vo­val na kla­sic­ké šibe­ni­ci a tyhle novo­ty se mu moc nepoz­dá­va­jí: „Vás si sleč­no nechám nako­nec, až uvi­dím, co to dělá... A co když mi tam zůsta­ne ruka? Kdo mi co dá?“ pře­mí­tá typic­ky čes­ky, tedy ehmmm bal­ni­barb­sky. Není snad ani pře­kva­pu­jí­cí, že mis­tra kata při­vá­dě­jí na slav­nost­ně nazdo­be­né pódi­um s poprav­čím stro­jem obě hlav­ní ženy fil­mo­vé­ho pří­bě­hu, jako kdy­by prá­vě jejich mysl ve sku­teč­nos­ti nená­pad­ně spouš­tě­la smr­tí­cí mecha­nis­mus a kat sám byl pou­ze nástro­jem. „Vy pojď­te prv­ní, vy jste pří­pad pro začá­teč­ní­ka,“ poky­ne kat Gulliverovi, čímž dá celé­mu fil­mu jmé­no.

No a během slav­nost­ní popra­vy se ode­hra­je i neza­po­me­nu­tel­ná scé­na posled­ní­ho pro­slo­vu Básníka (F. Husák), kte­rý celý život čekal na to, až se kolem něj bude něco dít („Celý život čekám, že se mi při­ho­dí něco, co se ješ­tě nikdy niko­mu nesta­lo. Dívám se na věž a čekám, že se pohne, cho­dím na nádra­ží a čekám, že při­je­de vlak. Ale všech­no se děje někde jin­de, pane!“) Básník by rád před smr­tí ješ­tě řekl obe­cen­stvu něco zásad­ní­ho a nesmr­tel­né­ho, ale nezmů­že se na víc než na pate­tic­ky dekla­mo­va­né frá­ze, kte­ré ani nedo­ká­že dokon­čit:

„Ať žije...

Já umřu, ale...

Umírám rád, pro­to­že...“

Načež se k němu po krát­ké pau­ze oto­čí kat a přá­tel­sky se ptá: „Budete ješ­tě pro­vo­lá­vat?“

A Básník rezig­no­va­ně pro­ne­se: „Ne, už ne...“

Film je zapl­něn mno­hý­mi rolič­ka­mi, kte­ré čas­to ztvár­ni­li věhlas­ní her­ci (R. Lukavský, N .Gollová, V. Ferbasová, V. Maurer, L. Suchařípa, J. Jirásková). V mých očích vyční­vá pře­de­vším Jiří Hálek, jehož guver­nér je na mini­mál­ním pro­sto­ru mís­ty beze­lstně přá­tel­ský, mís­ty báz­li­vý, mís­ty „funkč­ně nadu­tý“ a - když se začne roz­pa­dat smy­sl jeho svě­ta - náh­le i agre­siv­ně nená­vist­ný a schop­ný čeho­ko­li. Skvělá je během svých pou­hých něko­li­ka replik Slávka Budínová, v jejích slo­vech je smut­ná nos­tal­gie po lep­ších časech, ale i neschop­nost vidět bez­útěš­nou rea­li­tu:

„U vás byla vál­ka?“ ptá se Gulliver, když vidí kolem sebe spous­tu roz­pad­lých domů, otlu­če­né zdi, všech­no zrez­lé, sta­ré, roz­bi­té, roz­pad­lé, ztrouch­ni­vě­lé, kole­je vedou­cí odni­kud nikam (až mi bude zase někdo vysvět­lo­vat, jak bylo za soci­a­lis­mu lépe, pošlu mu odkaz na zábě­ry z toho­to fil­mu, kde je mož­né vidět např. reál­ný stav cen­t­ra Prahy na kon­ci 60. let, tře­ba Ungelt, Haštalské náměs­tí, Maltézské náměs­tí nebo zou­fa­le zane­dba­né uli­ce Českého Krumlova, kde se toči­ly scé­ny z Laputy).

„Ne, proč?“ diví se posta­va p. Budínové s odzbro­ju­jí­cí nai­vi­tou.

No a líbí se mi i posta­va Viléma (Luděk Kopřiva), kte­rý hlav­ně ve vypja­tých scé­nách, kdy se dav vrhá na studán­ky s pit­nou vodou a v tou­ze kaž­dé­ho urvat vodu prá­vě pro sebe studán­ky prak­tic­ky zni­čí, vypa­dá se zbra­ní sko­ro jako pove­de­ná kari­ka­tu­ra nesmi­ři­tel­né­ho revo­lu­ci­o­ná­ře typu Fidela Castra :-).

V o něco vět­ší roli pak exce­lu­je cha­risma­tic­ký Miroslav Macháček jako kní­že Munodi na Laputě, kte­rou už všich­ni čle­no­vé vlá­dy včet­ně samot­né­ho krá­le dáv­no opus­ti­li a zůstal tam jen věr­ný per­so­nál pojí­da­jí­cí suché bram­bo­ry a občas párek s chle­bem (mimo­cho­dem, pojí­da­jí ho pří­bo­rem a niko­li ruka­ma jako „dole“), a kte­rá je už jen prázd­nou a nefun­gu­jí­cí slup­kou, k níž „pod­da­ní“ zce­la zby­teč­ně vzhlí­že­jí jako k smys­lu věcí: Jelikož jsem nic neu­měl, nezbý­va­lo mi nic jiné­ho než zbohatnout....Musím pít za celou vlá­du i za dvůr. Nepiju na nic, ale vy si pij­te na co chce­te; tře­ba na lás­ku, jest­li vás nic jiné­ho nena­pa­dá.“

Když se Gulliver vra­cí z Laputy mezi Balnibarbské (vra­cí se opět v pon­dě­lí, tak­že všich­ni přes­ně pod­le přís­ně dodr­žo­va­ných pra­vi­del mlčí, i když by prá­vě teď měli nej­víc co říct), brzy zjiš­ťu­je, že o prav­du ani mezi míst­ní­mi hod­nos­tá­ři ani mezi oby­čej­ný­mi lid­mi nikdo nesto­jí. Společně sdí­le­né mýty jsou už dáv­no důle­ži­těj­ší než sku­teč­nost, tak­že odha­le­ní prav­dy je vní­má­no jako útok na vlast­ní hod­no­ty („Král žád­ný dekret o mlče­ní nepo­de­psal. Mlčíte zby­teč­ně!“) Cizinec, kte­rý si dovo­lil odha­lit smut­nou rea­li­tu, musí být uml­čen a když se nepo­da­ří ho zabít, aspoň je vylou­čen mimo „sluš­nou spo­leč­nost“. Chvíli to vypa­dá, že snad aspoň mla­dá gene­ra­ce doká­že otevřít oči, ale nako­nec to Gulliver schy­tá i od mla­dých, kte­ří sice napo­hled odmí­ta­jí žít stej­ně jako jejich rodi­če, ale v důsled­ku se ani oni neu­mě­jí od svých faleš­ných před­stav a dob­ro­vol­ně noše­ných pout opros­tit. Gulliverovi tak zůstá­vá v celé zemi jedi­ný oprav­do­vý spo­je­nec - míst­ní blá­zen Vyskoč (Jiří Hrzán), kte­rý Gullivera nako­nec pro­ve­ze hra­nič­ním a - jis­tě jen dočas­ně - nestrá­že­ným tune­lem ze země zpát­ky do nor­mál­ní­ho svě­ta. Nu, nor­mál­ní­ho...

„Nejdou ty hodin­ky pozpát­ku?“ podi­vu­je se Gulliver při ces­tě domů.

„Co pořád máte? Copak vám nesta­čí, že je sly­ší­te tikat?“ odvě­tí Blázen.

Ale ani Gulliver sám nemů­že jed­no­du­še hodit pomy­sl­ným kame­nem. Copak to není prá­vě on, kte­rý si vysnil uto­pe­nou Markétu, zhmot­ně­ný pro­to­typ čis­té lás­ky, kte­rý snad ani není mož­né posk­vr­nit sku­teč­ným živo­tem?

„Myslím na jed­nu hol­ku, kte­rá chtě­la být prin­cez­nou.“

„Co se s ní sta­lo?“ ptá se prin­cez­na Niké.

„Měla štěs­tí. Utopila se.“

A v ten oka­mžik čelí i Gulliver sou­stře­dě­né­mu nápo­ru nepří­jem­né upřím­nos­ti:

„Možná, že se neu­to­pi­la, pane Gullivere, mož­ná, že vy jste jenom dostal ten­krát strach. Možná zůsta­la živá. Možná, že vy jste se ten­krát roz­pla­kal, pro­to­že jste najed­nou zjis­til, že nikdy nebu­de tako­vá, jakou jste ji chtěl mít. Možná, že někde šťast­ně žije a ani neví, že jste ji uto­pil. Uvědomil jste si, že se jí už nikdy nezba­ví­te?“

A tak je těž­ké posou­dit, komu je smě­ro­vá­na závě­reč­ná tro­ji­tá a stá­le zesi­lu­jí­cí omlu­va Lemuela Gullivera při odcho­du z Balnibarbi.

„Promiňte. PROMIŇTE! P R O M I Ň T E !!!“ opa­ku­je Gulliver smě­rem ke zdej­ším oby­va­te­lům. Ale omlou­vá se oprav­du jim ane­bo jejich pro­střed­nic­tvím i svým vlast­ním lžím, sla­bos­tem a nena­pl­ně­ným snům? Křehká pla­to­nic­ká lás­ka Markéta? „Víte, co je to kapav­ka, prin­cez­no? To je nemoc, kte­rou jsem měl tři­krát!“

Pro mě je film Případ pro začí­na­jí­cí­ho kata asi úpl­ným vrcho­lem obdo­bí čes­ko­slo­ven­ské fil­mo­vé nové vlny dru­hé polo­vi­ny 60. let. Není to jed­no­du­chý film, ale zase si nemys­lím, že je to něja­ká pro běž­né­ho člo­vě­ku nepřá­tel­ská a jedo­va­tá inte­lek­tu­ál­šti­na, což je mož­ná dob­ře sly­šet i z prů­zrač­né hlav­ní melo­die fil­mu (výbor­nou hud­bu napsal Luboš Fišer). Samozřejmě, pokud se divák roz­plý­vá pře­de­vším nad „fil­my babo­vře­s­ko­vé­ho typu“, asi to nebu­de nic pro něj. Ale pokud jsme schop­ni si při­pus­tit, že není tře­ba všech­ny počit­ky pro­há­nět jen nemi­lo­srd­ným fil­trem rozu­mu, vyža­du­jí­cím vždy ten správ­ný a jed­no­znač­ný výklad, pokud nám činí potě­še­ní hle­dat ve fil­mu i to, co se nesta­ví prvo­plá­no­vě na odiv, ale je tře­ba za tím jít i do méně schůd­né­ho teré­nu pochyb­nos­tí a nejis­to­ty, jsem pře­svěd­če­ný, že nás ten­to film doká­že boha­tě odmě­nit. Není asi divu, že Případ pro začí­na­jí­cí­ho kata je tím typem fil­mu, kte­rý se mi na dru­hé pokou­ká­ní líbil víc než popr­vé, potře­tí víc než podru­hé a tahle posloup­nost zatím stá­le neob­ra­cí směr. Není moc fil­mů, o kte­rých to tak jas­ně můžu říct.

Film se kro­mě už zmí­ně­né­ho cen­t­ra Prahy, Českého Krumlova a Kokořína natá­čel i ve starém Mostě ješ­tě před jeho úpl­nou likvi­da­cí, „hra­je“ tam i pro­slu­lý chrám Nanebevzetí Panny Marie ješ­tě před jeho pře­su­nu­tím mimo likvi­do­va­nou oblast. Zajímavé nádra­ží, na kte­rém se jen mar­ně čeká na pří­jezd vla­ku, se nachá­ze­lo v Duchcově, někte­ré zábě­ry jsou z hra­du Pernštejn a z kláš­te­ra Teplá, věž, kte­rou bylo mož­né vstou­pit na Laputu, se nachá­zí na hra­dě Šelmberk. Jen tak mimo­cho­dem, divil bych se, kdy­by byla jen náho­da, že síd­lo guver­né­ra je prá­vě v Nostickém palá­ci, kde síd­lí minis­ter­stvo kul­tu­ry, stej­ně tak se část inte­ri­é­rů toči­la na zám­ku Dobříš, pro­slu­lém „zám­ku plném spi­so­va­te­lů“ (zdroj: web Filmová mís­ta). Laputa je vůbec aran­žo­va­ná jako mís­to s boha­tou kul­tur­ní his­to­rií, ze kte­ré ale v sou­čas­nos­ti zbý­vá pra­má­lo, nejen otlu­če­né stě­ny palá­ců, ale i krá­lí­kár­ny v zámec­kých kom­na­tách v mís­tech pro knihov­ny nebo regá­ly zapl­ně­né mís­to kni­ha­mi lah­ve­mi alko­ho­lu.

Film se po svém dokon­če­ní pro­mí­tal v čer­ven­ci 1970 pou­hé dva týd­ny na Václavském náměs­tí v býva­lém kině Hvězda (zdroj: Česko - Slovenská fil­mo­vá data­bá­ze). Pak se ode­bral do dob­ře stře­že­né­ho tre­zo­ru zce­la reál­né čes­ko­slo­ven­ské soci­a­lis­tic­ké bal­ni­barb­ské říše. Do arto­vých kin a občas i do tele­vi­ze, ale to vět­ši­nou do noč­ních časů kde­si na ČT art se vrá­til až po změ­nách roku 1989. Bohužel, jeho scé­náris­ta, reži­sér a neo­by­čej­ně kre­a­tiv­ní člo­věk, Pavel Juráček, ryzí před­sta­vi­tel čes­ko­slo­ven­ské fil­mo­vé nové vlny a mimo­cho­dem i jedi­ný sig­na­tář Charty77 mezi reži­sé­ry, utrá­pe­ný neko­neč­ný­mi stře­ty s neu­r­va­lou mocí a zou­fa­lý z vlast­ní bez­mo­ci jak­ko­li se tvůr­čím způ­so­bem veřej­ně vyja­d­řo­vat, se změn, kte­ré vyús­ti­ly mimo jiné i ve vyta­že­ní jeho nej­vět­ší­ho díla z tre­zo­ru, nedo­čkal, zemřel o půl roku dří­ve ve věku pou­hých 53 let.

Podobně jako jeho Básník z fil­mu musel i on dlou­há léta sná­šet truch­li­vé pomyš­le­ní, že „...všech­no se děje někde jin­de!“. I v tom jsou, bohu­žel, zře­tel­né pře­sa­hy Případu začí­na­jí­cí­ho kata do budouc­nos­ti.


Podívejte se na hodnocení Případ pro začínajícího kata na Kinoboxu.

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Top 20 romantických komedií
14. července 2025Top 20 romantických komedií+ Bonusová Top 5 filmů z okraje žánru Jistě se mezi námi najdou filmoví diváci, kteří jsou romantické duše, avšak zároveň se u filmu rádi pobaví. A právě pro ně jsou tu romantické komedie, které mají…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Čtvrtstoletí Samotářů
13. dubna 2025Čtvrtstoletí SamotářůPřed rokem jsem na blogu připomínal zřejmě divácky nejoblíbenější porevoluční film, hořkou retrokomedii Pelíšky, která vloni oslavila čtvrtstoletí od premiéry. O rok později však přišel do kin jiný divácký megahit, který si jako jeden z mála…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Sám doma: Jak pro nás Kevin objevil Ameriku
23. prosince 2024Sám doma: Jak pro nás Kevin objevil AmerikuVedle českých pohádek patří k vánočnímu televiznímu programu neodmyslitelně už tři dekády i  nejslavnější americká rodinná komedie všech dob Sám doma (režie Chris Columbus, scénář John Hughes), která měla světovou premiéru 16. listopadu 1990, české premiéry…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Perestrojka v českém filmu
18. listopadu 2024Perestrojka v českém filmuVčera bylo 17. listopadu, což už 35 let znamená výročí studentských protestů, které vyústily do sametové revoluce, tedy pádu komunistického režimu. Ke změně nálad ve společnosti však nedošlo ze dne na den a odpor proti establishmentu…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Návrat do minulosti - co nám chtěl říct film Dědictví aneb Kurvahošigutntág?
14. října 2024Návrat do minulosti - co nám chtěl říct film Dědictví aneb Kurvahošigutntág?Rozebereme si jedno klasické české retro. Film Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág je bezpochyby ikonou české kinematografie. Zvolil bych asi termín prototyp české postkomunistické komedie. Do této kategorie patří například ještě Pelíšky, nebo třeba Kouř. Pro…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Komedie tandemu Svěrák & Smoljak pod lupou
31. srpna 2024Komedie tandemu Svěrák & Smoljak pod lupouPrávě včera tomu bylo přesně půlstoletí od premiéry jedné z nejznámějších českých komedií Jáchyme, hoď ho do stroje!, kterou natočil tehdy ostřílený režisér Oldřich Lipský podle scénáře dvou bývalých učitelů a redaktorů ČS rozhlasu Zdeňka Svěráka…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Forrest Gump: Melodram, který dojímá i po 30 letech
7. července 2024Forrest Gump: Melodram, který dojímá i po 30 letechPřesně před třemi dekádami mohli američtí diváci poprvé v kinech shlédnout snímek, který je všeobecně považován za nejlepší film všech dob. Režisér Robert Zemeckis společně se scénáristou Ericem Rothem si vzali za úkol převést knihu spisovatele…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Dolarová trilogie Sergia Leoneho, aneb kovbojové po italsku
24. června 2024Dolarová trilogie Sergia Leoneho, aneb kovbojové po italskuDo slavného žižkovského kina Aero chodím poměrně často a rád. V jejich programu se v poslední době objevili dvojprojekce filmů na pokraji braku a kultovna, čehož jsem samozřejmě nemohl nevyužít. Jejich poslední projekce mi pak vnukla…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Maraton Indiana Jonese aneb dobrodružství neohroženého archeologa
9. června 2024Maraton Indiana Jonese aneb dobrodružství neohroženého archeologaStejně jako Hvězdné války, Star Trek či v poslední době Avengers, najde se asi jen málo fanoušků popkultury, které by minul Indiana Jones. Neohrožený profesor archeologie, jenž místo spořádaného vyučování na univerzitě, honí po světě nacisty,…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Putování s Frodem, aneb 13 hodin v kině Aero
29. května 2024Putování s Frodem, aneb 13 hodin v kině AeroV životě lidském a v životě cinefila obzvlášť se vyskytnou chvíle, kdy zatouží po nějakém nevšedním audiovizuálním zážitku. Ano, IMAX je sice super, ale když tam zrovna nedávají nic zajímavého, je potřeba sáhnout jinam. Tu najednou…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Čtvrtstoletí Pelíšků
8. dubna 2024Čtvrtstoletí PelíškůMezi českými porevolučními filmy byla spousta kinohitů, ale jen málokterý z nich se stal novodobou klasikou, ze které by diváci dokázali citovat hlášky i pozpátku a který by zároveň vřele přijala i kritika. Přesně před čtvrtstoletím…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Amadeus: Genialita, závist a hudba, která změnila dějiny kina
19. září 2023Amadeus: Genialita, závist a hudba, která změnila dějiny kinaJe to už drahně víc než čtvrtstoletí, kdy jsem napsal svou první opravdu po všech stránkách kladnou "recenzi". Bylo mi tehdy 19 let a v srdci mi plálo mladistvé nadšení, všechno jsem pochopitelně věděl nejlépe a…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Grandhotel Budapest (The Grand Budapest Hotel)
4. prosince 2022Grandhotel Budapest (The Grand Budapest Hotel)Posledním zážitkem mé cesty do Japonska byl let z Ósaky přes Dubaj do Prahy. V letadle 16 hodin čistého času, 2 hodiny na nalodění a 4 hodiny na přestup. Samozřejmě, nedalo mi to, abych si neprohlédl…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Po strništi bos
6. září 2022Po strništi bosPředpokládám, že znáte film stejné autorské i rodinné dvojice s názvem Obecná škola. Pokud ano, máte jako diváci na jednu stranu vyhráno, protože už předem tušíte, jakou poetiku autoři v novém filmu zvolili, a navíc děj…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Ucho
6. září 2022UchoHerecký koncert Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové v brilantním filmu Karla Kachyňi a Jana Procházky, jenž byl po dlouhá léta na seznamu zakázaných filmů, jde znovu do kin. Dvojice Procházka – Kachyňa začala realizovat svůj nejlepší…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Ucho
1. července 2022Ucho[caption id="" align="alignright" width="202"] Photo © Filmové studio BarrandovPhoto © Filmové studio Barrandov[/caption] K příležitosti výročí zrušení cenzury uvedla Česká televize řadu filmů, které si pobyly skoro 20 let v trezoru daleko od očí neprivilegovaných diváků.…Vydáno v rubrice: Filmová klasika
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 2,27930 s | počet dotazů: 227 | paměť: 40446 KB. | 31.08.2025 - 12:35:17