Requiem za sen

Ovdovělá Sara Goldfarbová (Ellen Burstyn) žije na Coney Island a snad­no pod­lé­há máme­ní tele­viz­ních pořa­dů. Právě teď drží die­tu, aby se moh­la účast­nit jed­né ze show. Její milý ale bez­moc­ný syn Harry (Jared Leto) má novou pří­tel­ky­ni Marion (Jennifer Connelly) a spo­leč­ně se sna­ží čelit bolest­né rea­li­tě útě­kem do snů. Ani Harryho nej­lep­ší pří­tel Tyrone (Marlon Wayans), kte­rý se živí pro­de­jem drog, nemá snad­ný život. A tak se čtve­ři­ce lidí, jimž osud ...nepřál štěs­tí, točí v blud­ném kru­hu bez­mo­ci a bez­na­dě­je......

Než aktu­ál­ně v roce 2020 napíšu podrob­něj­ší názor na Requiem za sen, tak se vrá­tím ke své­mu zkra­ce­né­mu názo­ru z roku 2016: Většinou se mi stá­vá že vidím dob­ře hod­no­ce­ný film a pak............ no pro mně není tak dob­rý jako pro ostat­ní. A tohle je ten pří­pad. Film je pou­ta­vý a dob­rý s zají­ma­vým vizu­á­lem a krás­ný­mi herec­ký­mi výko­ny ale přes­to mi při­jde nedo­sta­teč­ný na to správ­né vygra­do­vá­ní. Rozhodně však nejde o špat­ný film. Právě nao­pak. Film je dob­rý ale ne tak jak jsem sly­šel. A je mi fakt líto Marlona Wayanse. Umí hrát a dneska hra­je v nekva­lit­ních shi­tech. Kdyby po pre­mi­é­ře toho­hle fil­mu troš­ku na své kari­é­ře zapra­co­val mož­ná by se dostal výš. Ale toto je ten film kte­rý mož­ná jed­nou doce­ním i víc..... Píše se rok 2020 a sta­lo se!

Requiem za sen je ten film ke kte­ré­mu jsem si musel jako fil­mo­vý fanou­šek vztah poma­lu budo­vat a to i přes­to, že jsem se teh­dy v roce 2016 vlast­ně zařekl, že už ho nikdy nechci vidět. A ne pro­to, že byl bru­tál­ně špat­ný a napros­té zná­sil­ně­ní pojmu fil­mo­vá tvor­ba. Bylo to pro­to, že to byl jeden z nejde­pre­siv­něj­ších fil­mo­vých zážit­ků všech dob, kte­rý ve mně ješ­tě pár hodin poté budil ty nej­hor­ší mož­né nega­tiv­ní poci­ty. Prohloubil mou nená­vist k uži­va­te­lům drog a oprav­du ješ­tě dlou­hou dobu ve mně vyzní­val. Zároveň jsem ten film ale nikdy pros­tě tolik nemu­sel. Bral jsem to jako film s dob­rý­mi her­ci a pře­de­vším jsem zde cenil úlo­hu Marlona Wayanse, kte­ré­ho po účas­ti v jeho kome­di­ích z posled­ní deká­dy nemůžu už vystát a zde před­ve­dl, že by na to reál­ně mohl mít. Miloval jsem výkon Ellen Burstyn, stej­ně tak jsem hod­ně cenil výko­ny Jareda Leta i Jennifer Connelly. Vždy jsem měl rád jeho vizu­ál, vždy jsem si ale říkal, že mi tam něco chy­bě­lo. Nebyl jsem úpl­ně spo­ko­jen s jeho gra­da­cí a snad jsem si i teh­dy říkal, že bych chtěl mít film del­ší. Teprve po opě­tov­ném shléd­nu­tí si ale uvě­do­mu­ji něko­lik věcí:

1) Vyvrcholení fil­mu je to nej­lep­ší mož­né jaké moh­lo být

2) Délka oko­lo 90 minut je dosta­ču­jí­cí a má díky tomu též bra­vur­ní živé tem­po, kte­ré je pod­po­ro­vá­no živel­ným vizu­ál­ním poje­tím a bra­vur­ní tech­ni­kou rych­lých stři­hů, kte­rá se ve fil­mo­vé bran­ži nazý­vá Hip Hop mon­tá­ží

3) Jak bych vlast­ně mohl chtít víc od fil­mu, kte­rý skvě­le fun­gu­je jako psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, dro­go­vá pre­ven­ce, funkč­ní roman­tic­ké dra­ma i geni­ál­ní stu­die pádu člo­vě­ka na dno?

Byl jsem teh­dy vlast­ně až pří­liš tvr­dý nebo pří­liš hloupý? A změ­ni­lo se vlast­ně něco? To teď není pod­stat­né, důle­ži­té je si ujas­nit, že je Requiem za sen film, kte­rý sice není leh­ké zkouk­nout a něko­mu bude v živo­tě sta­čit jed­no shléd­nu­tí i kdy­by mu film při­šel sebe­lep­ší, za divá­ko­vu oběť ale před­ve­de sku­teč­ně depre­siv­ní a funkč­ní dra­ma o pádu člo­vě­ka na dno kvů­li závis­los­ti. Tenhle film se prav­dě­po­dob­ně zaslou­žil o to, že i sebe­lep­ší doku­ment o dro­go­vé pre­ven­ci bude tro­chu nad­by­teč­ný, pro­to­že si aktu­ál­ně asi nedo­ve­de nikdo před­sta­vit, že by se v téhle něco Requiemu za sen v dohléd­ně době vyrov­na­lo. I pro­to se dá snad­no pocho­pit čas­té umíš­tě­ní Requiemu za sen tře­ba na seznam nej­zá­sad­něj­ších či nej­dů­le­ži­těj­ších fil­mů všech dob.

Darren Arafonsky se teh­dy v roce 2000 zapsal do hle­dáč­ku těch talen­to­va­ných reži­sé­rů, kte­ré se vypla­tí sle­do­vat. Po svém debu­tu Pí se Arafonsky vrh­nul na adap­ta­ci romá­nu Huberta Selbyho Jr. (auto­ry scé­ná­ře fil­mo­vé adap­ta­ce jsou oba dva) a i když jsem román neče­tl tak se údaj­ně adap­tu­je oprav­du věr­ně. Arafonsky se nicmé­ně doká­že posta­vám dostat vel­mi správ­ně do kůže a je vel­mi snad­né hlav­ní posta­vy odsou­dit a nená­vi­dět je, stej­ně je ale ve finá­le mož­né si k ním i najít ces­tu a pocho­pit je. Návykovost totiž oprav­du není snad­ná dis­ci­plí­na a i když kaž­dý z nás může zary­tě tvr­dit, že se jemu nemů­že stát, že by se stal závis­lým tak to roz­hod­ně nezna­me­ná, že se závis­lým nesta­ne. Hlavní posta­vy se přes­ně do tako­vé fáze dosta­nou. Jsou závis­lí, ale neu­vě­do­mu­jí si to. Jde to s nimi z kop­ce ale neu­vě­do­mí si to. Někteří z nich pad­nou doslo­va na dno a uvě­do­mí si to..... ale pří­liš poz­dě.

Arafonskyho napros­to šíle­né vizu­ál­ní ucho­pe­ní spo­je­né s per­fekt­ním stři­hem Jaye Rabinowitze je ve finá­le napros­to geni­ál­ní a dodá­vá hod­ně snad­no nesku­teč­ně sil­ný audi­o­vi­zu­ál­ní záži­tek, kte­rý ješ­tě více pod­tr­zu­je tu veš­ke­rou „ všich­ni jsme v prde­li´´ atmo­sfé­ru. Téhle atmo­sfé­ře vět­ši­nou až napros­to šíle­ně též dopo­má­há kame­ra Matthewa Libatiquea, pře­de­vším v těch pasá­žích ve kte­rých Libatique pou­ži­je rybí oko. A do téhle už tak šíle­né kom­po­zi­ce si ješ­tě při­dej­te napros­to mra­zi­vou hud­bu Clinta Mansella, jehož geni­ál­ní Lux Aeterna jed­no­du­še nejde vypus­tit z hla­vy jen tak snad­no. Už jen díky napros­to mra­zi­vé­mu finá­le, kte­rou tahle hud­ba dělá ješ­tě sil­něj­ší než by to bez ní šlo.

Už prv­ní hodi­na skvě­le budu­je napě­tí a postup­né zhor­šo­vá­ní závis­los­ti, posled­ní půl­ho­di­na je ale napros­to bru­tál­ní a nemi­lo­srd­ná. Je jed­no jestl­li při­stou­pí­te na hru, že si za to hlav­ní hrdi­no­vé můžou sami nebo jich bude­te lito­vat.... Jejich násled­ky vás zni­čí stej­ně. Ve finá­le se dá urči­tě dis­ku­to­vat jest­li ten film není pře­ce jen až moc doslov­ný a ješ­tě bru­tal­ně­ji se dá hádat o tom jest­li je sku­teč­ně doko­na­lý. Ve finá­le dost mož­ná pře­ce jen není. Veškerá ta psy­chic­ká nálož, audi­o­vi­zu­ál­ně sil­ná strán­ka a herec­ké výko­ny ale pře­ce jen pře­svěd­čí, že se tady nemá jít pod níž než plnou pal­bu. Spíše těs­ně nad ale roz­hod­ně ne pod. Už jen kvů­li oprav­du napros­to parád­ní­mu výko­nu Ellen Burstyn, kte­rý je i urči­tě její život­ní. A bohu­žel to samé musí auto­ma­tic­ky pla­tit i o Marlonu Wayansovi.

Film, kte­rý jsem až napo­tře­tí ohod­no­til tak jak by si objek­tiv­ně zaslou­žil a budu se jeho opě­tov­né­mu zhléd­nu­tí brá­nit méně než po prv­ních shléd­nu­tích. Pořád ale pla­tí, že na ten­to film musí být člo­věk sil­ně psy­chic­ky nala­dě­ný a pokud si někdo mys­lí, že po opě­tov­ném zhléd­nu­tí už ho pře­de­vším ten sku­teč­ně sil­ný závěr nemů­že roz­ho­dit.... Tak ano, může! Od Aronofskeho jinak spí­še budu mít více rád Černou labuť, kte­rá je sice úpl­ně jiná, stej­ně jako Requiem za sen je to ale nesku­teč­ně sil­ný psy­cho­lo­gic­ký záži­tek. A vlast­ně sko­ro o všech Aranofskyho fil­mech (Pí jsem nevi­děl) pla­tí, že je mám fakt rád a beru ho jako nesku­teč­ně talen­to­va­né­ho tvůr­ce, kte­rý u kaž­dé­ho fil­mu zkou­ší jiný styl a záro­veň mají všech­ny jeho fil­my něco spo­leč­né (jen k té Fontáně a Matce! si asi nikdy pev­ný vztah úpl­ně nevy­tvo­řím).......

Trailer:

Verdikt: 5 z 5

---

Foto: Artisan Entertainmen

---

---