ROZHOVOR: IRENA PAVLÁSKOVÁ

Vy jste před lety toči­la o Janu Saudkovi doku­ment. Už teh­dy vás napadlo, že bys­te o něm někdy moh­la nato­čit hra­ný film?

Ano, už teh­dy – a to jsem ješ­tě nevě­dě­la, jak tur­bu­lent­ní udá­los­ti ho ješ­tě čeka­jí. Jan mě už ten­krát uchvá­til. Svojí tvor­bou, svo­jí osob­nos­tí, tím, čím vším si musel v živo­tě pro­jít. Tím, že se neza­pro­dal, že zůstal svůj, i když to trva­lo dlou­ho, než uspěl. Také tím, že je v nit­ru dost jiný, než jak půso­bí na prv­ní pohled. Není to žád­ný stře­lec od boku, ale cit­li­vý a hlu­bo­ký člo­věk. Samozřejmě, udě­lal ve svém živo­tě spous­ty hloupostí, ale za všech­ny dost zapla­til. Jeho život je dra­ma pro­dchnu­té vel­kou zába­vou a nezkrot­nou váš­ni­vos­tí. Odzbrojující je jeho humor, až dojem­ná je jeho tou­ha po lás­ce a pří­z­ni.  Pro film vel­mi zají­ma­vý hrdi­na.

Jan Saudek je spo­lu­au­to­rem scé­ná­ře fil­mu. Nakolik těž­ké bylo dohod­nout se, jaké úse­ky a osu­do­vé kři­žo­vat­ky do scé­ná­ře zahr­nout, když život toho­to uměl­ce je tak koša­tý a boha­tý.

Já jsem Jana oslo­vi­la se svo­jí před­běž­nou před­sta­vou a on v pod­sta­tě sou­hla­sil. V pří­bě­hu uply­ne asi sedm až osm let a zastih­ne naše­ho hrdi­nu na vrcho­lu svých tvůr­čích sil. V krát­kých retrospek­ti­vách se pak ve zkrat­ce vra­cí­me k někte­rým důle­ži­tým zvra­tům v jeho živo­tě. V prů­bě­hu prá­ce jsme s Janem při­chá­ze­li na nové a nové momen­ty, až měl ten scé­nář přes dvě stě stran a paní skript­ka ho změ­ři­la na tři a půl hodi­ny. Tak jsme zase vyha­zo­va­li. Bylo to těž­ké roz­hod­nout se. Všechny peri­pe­tie Janova živo­ta se do jed­no­ho fil­mu dát samo­zřej­mě neda­jí – a pro­to - abychom moh­li redu­ko­vat – roz­hod­li jsme se, že to bude jen „na moti­vy“ Janova živo­ta, aby někdo neří­kal: „a proč tam není tohle nebo ono­hle.“

Jak tako­vá spo­lu­prá­ce na scé­ná­ři vlast­ně fun­go­va­la? Vždyť musí být vel­mi slo­ži­té poku­sit se postih­nout  život něko­ho, kdo sedí ved­le vás...

Proč ne? Sice vás to víc zava­zu­je, cítí­te respekt k člo­vě­ku, kte­ré­ho – byť s dáv­kou autor­ské sty­li­za­ce a licen­ce – zob­ra­zu­je­te, ale je to o to víc inspi­ra­tiv­ní. Ale naší ambi­cí neby­lo udě­lat otisk živo­ta Jana, domlu­vi­li jsme se, že jed­not­li­vé život­ní situ­a­ce budou slou­žit jen jako inspi­ra­ce a že nebu­de­me dělat jejich věr­nou kopii. Přes rok a půl jsem k Janovi dochá­ze­la téměř týden co týden, poví­da­li jsme si, já jsem samo­zřej­mě vyzví­da­la a done­ko­neč­na se vyptá­va­la – ne pro­to, abych se dozvě­dě­la něja­ké pikant­nos­ti, ale abych Jana správ­ně pocho­pi­la, abych vešla do jeho emo­cí. Když jsem se ale pta­la na někte­ré věci, kte­ré jsem nedo­ká­za­la pocho­pit, proč se Jan zacho­val prá­vě takhle, tak jen krčil rame­ny. „Muži býva­jí sle­pí“, odpo­ví­dal.

Jakým smě­rem se nes­lo vaše uva­žo­vá­ní. když jste hle­da­la herec­ké­ho před­sta­vi­te­le Jana Saudka. Měl mu být podob­ný fyzic­ky, duchov­ně, osob­nos­tí, výji­meč­nos­tí...?

Janova role je slo­ži­tá, je tam hod­ně herec­kých poloh, od hra­vých a spí­še kome­di­ál­ních situ­a­cí, přes výbuchy vzdo­ru a váš­ně až po vypja­té dra­ma­tic­ké momen­ty. Proto jsem pře­de­vším potře­bo­va­la skvě­lé­ho her­ce, kte­rý má ten­to roz­sah. Bylo mi jas­né, že fyzic­kou podob­nost nena­jdu a ani to neby­lo pro mě důle­ži­té. Představa, že bych kvů­li zdán­li­vé podob­nos­ti něko­ho obar­vo­va­la nebo mu dáva­la do očí barev­né čoč­ky mi při­šlo nepři­ro­ze­né. Něco jiné­ho je to v živo­to­pi­sech nebo v his­to­ric­kých fil­mech, kde je ta podob­nost důle­ži­tá, ale mně šlo o pře­dá­ní jakési vnitř­ní ener­gie, váš­ni­vos­ti, zaní­ce­nos­ti, zábav­nos­ti, stej­ně jako o poci­ty zra­ni­tel­nos­ti a osa­mě­ní. S Karlem se zná­me od našich asi dva­ce­ti let, svě­ři­la jsem mu prv­ní hlav­ní roli ve fil­mu Čas slu­hů a teď je to již náš pátý spo­leč­ný film.  Ačkoliv Karel v posled­ní době hra­je čas­to zachmu­ře­né tra­gic­ké typy, vím, že humor, nad­sáz­ka, expre­se a váš­ni­vost je v něm zastou­pe­na nemen­ší měrou. Pamatuji jeho stu­dent­ské před­sta­ve­ní v Disku – byla to skvě­lá insce­na­ce  Majakovského Ledové sprchy –  a od té doby vím, že má Karel i vel­ký kome­di­ál­ní talent. Nebála jsem se, že je Karel vnějš­ko­vě jiný, pro­to­že auten­ti­ci­ta je v něčem jiném.

Teď, když je film hotov, jste se svou vol­bou Karla Rodena spo­ko­je­na? Měla jste něja­kou „fin­tu“ na to, abys­te z intro­vert­ní­ho Rodena „stvo­ři­la“ extro­vert­ní, bouř­li­vác­kou osob­nost  Jana Saudka?

Jak jsem říka­la, vím, že Karel v sobě tu stru­nu má. Současně Jan Saudek není jen extro­vert, to je jen jeho ochran­ná hrad­ba, tak se mu lépe komu­ni­ku­je se svě­tem, S Karlem jsme poměr­ně inten­ziv­ně scé­nář a jeho roli roze­bí­ra­li, měl něko­lik zají­ma­vých nápa­dů,  a tak jsem mu nabíd­la spo­lu­prá­ci na scé­ná­ři, tak­že bude mít i tako­vý titu­lek ve fil­mu. Ale zpát­ky k otáz­ce – Karel si přál, abych při­da­la opro­ti scé­ná­ři na expre­si­vi­tě někte­rých scén, on mi zase musel slí­bit, že nebu­de ve fil­mu tra­gic­ký, a tak se nám to  pěk­ně dopl­ňo­va­lo. Párkrát jsem to Karlovi muse­la při­po­me­nout, ale fin­ty jsem žád­né nepo­u­ží­va­la, já jsem člo­věk, kte­rý řek­ne vše na rovi­nu a Karel to ví, že má ve mně pří­te­le. Karlovo převtě­le­ní se do role bylo fas­ci­nu­jí­cí, koli­krát jsme zjiš­ťo­va­li, že nás na pla­ce sám pří­běh při­vá­dí k novým pozná­ním. Po všech strán­kách to byla asi moje nej­hez­čí spo­lu­prá­ce s Karlem.

Svět Jana Saudka – to je pře­de­vším svět žen, kte­ré pro­chá­ze­ly jeho živo­tem a byly jeho stě­žej­ní inspi­ra­cí. Představitelky hlav­ních žen­ských rolí měly před sebou také vel­mi neleh­ký herec­ký úkol, kte­ré­ho se skvě­le zhos­ti­ly. Co bys­te pro­zra­di­la k obsa­ze­ní hlav­ních žen­ských rolí?

Ano, všech­ny posta­vy ve fil­mu byly herec­ky nároč­né a všech­ny moje díven­ky – jak nazý­vá Jan Saudek všech­ny ženy - do té prá­ce daly všech­no. Ať už jde o moji stá­li­ci a blíz­ké­ho mě člo­vě­ka Vilmu Cibulkovou nebo pro mě nověj­ší tvá­ře Mášu Málkovou, Zuzku Vejvodovou, Mariku Procházkovou, Vandu Konečnou, Jitku Sedláčkovou a všech­ny ostat­ní. Máša Málková s vel­kou vnitř­ní prav­di­vos­tí ztvár­ňu­je posta­vu, kte­rá má výraz­ný vývoj, od sub­mi­siv­ní ovšem nebo­jác­né poku­ši­tel­ky osu­du až po nelí­tost­nou rival­ku, kte­rá si bere vše, o co po ces­tě „zava­di­la.“ Zuzka Vejvodová zase s ohrom­ným nasa­ze­ním a cit­li­vos­tí ztvár­ňu­je emo­ci­o­nál­ně a ner­vo­vě labil­ní mla­dou ženu, kte­rou vztah s nekon­venč­ním uměl­cem vel­mi pozna­me­nal. Nemám teď pro­stor roze­bí­rat všech­ny role, ačko­liv bych ráda, ale ješ­tě bych chtě­la zmí­nit Vaška Neužila, se kte­rým byla také úžas­ná spo­lu­prá­ce. Vašek hra­je  důle­ži­tou roli vcel­ku sym­pa­tic­ké­ho Janova syna, kte­rý je ale v neu­stá­le defen­zi­vě až opo­zi­ci vůči otci, a kte­rý se nako­nec mož­ná i pro­ti své vůli, sta­ne sou­čás­tí ne zrov­na pěk­né­ho plá­nu.

Jak pro­bí­ha­la vaše spo­lu­prá­ce s dra­ma­tur­gií ČT?

Dramaturgem fil­mu za Českou tele­vi­zi byl Jaroslav Sedláček. Strávili jsme roze­bí­rá­ním scé­ná­ře mno­ho a mno­ho hodin, Jarda udě­lal výteč­nou ana­lý­zu pří­bě­hu, jeho při­po­mín­ky byly důle­ži­té a víc než pod­nět­né. Když už jsem ale psa­la devá­tou ver­zi scé­ná­ře a Jarda to stá­le nechtěl schvá­lit,  tak mi té ana­lý­zy už při­šlo hod­ně. Jarda mi ale říkal: „Jednou za to budeš ráda!“ A měl prav­du. Za to a za důvě­ru, kte­rou mi dal, stej­ně tak jako celá fil­mo­vá sku­pi­na a celé vede­ní České tele­vi­ze, bych chtě­la všem moc podě­ko­vat

---