Někdo tam dole mě má rád (2008)

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Pokud se nedo­vo­láš tam naho­ře, tak se obrať pro pomoc ke mě dolů. Já vždyc­ky rád pomůžu lidem v nou­zi. Hlavně když bude dob­ré pivo a doká­žu ti vyvrá­tit tvou víru. Potom už zále­ží jen na tobě, jak se pomstíš těm, kte­ří ti ublí­ži­li.

Oto žije spo­ko­je­ný život se svou man­žel­kou a dospí­va­jí­cí dce­rou. Jednoho dne vyra­zí do kos­te­la, kde si potře­bu­je pro­mlu­vit s bohem. Při ces­tě domů je však pře­pa­dem a váž­ně zra­něn. Od té doby je při­pou­tán na inva­lid­ní vozík a ochr­nul na celé tělo. Jeho man­žel­ka se zača­la tahat s chla­pa­ma a jedi­né co mu dělá radost je dce­ra. Vše se brzy změ­ní a Oto na vlast­ní oči uvi­dí, jak k nim do domu vnik­nou tři násil­ní­ci a man­žel­ku s dce­rou nej­pr­ve zná­sil­ní a poté zabi­jí. Oto začne v myš­len­kách pro­mlou­vat k bohu a chce pomstu, jen­že ten mu neod­po­ví a tak se obrá­tí na ďáb­la. Odpovědí je mu pří­chod záhad­né­ho Maxe, kte­rý mu slí­bí pomoc poté co se mu upí­še krví. Oto může zno­vu cho­dit a dokon­ce má pří­le­ži­tost se pomstít i vra­hům své rodi­ny. Jenže to nebu­de tak leh­ké jak si před­sta­vo­val. Max mu ote­vře oči a vez­me ho na pro­hlíd­ku kru­tým svě­tem, kte­rý donu­tí sil­ně věří­cí­ho Otu nahléd­nout do nej­tem­něj­ších kou­tů lid­ské duše.

Režie: Roman Vojkůvka
Rok výro­by: 2008
Délka: 120 min
Země: Česká repub­li­ka

Hrají:
Martin Frajt
Roman Vojkůvka
Michal Sopuch
Barbora Mottlová
Andrea Civáňová
... a dal­ší

Po del­ší době vyšel dal­ší čes­ký horo­ro­vý kou­sek na dvd a já stej­ně jako dal­ší nad­šen­ci jsem na něj byl zvě­da­vý. Otcem toho­to díla je Roman Vojkůvka, kte­rý je scé­náris­tou, pro­du­cen­tem, reži­sé­rem i her­cem v jed­né oso­bě. V čes­kých fil­mo­vých vodách se už něja­kou dobu obje­vu­je a ti z nás, kdo vidě­li film Neusínej! (2006) ví co od něj můžou oče­ká­vat. Tentokrát mě ovšem dost zkla­mal. Samotný scé­nář fil­mu mi při­šel ješ­tě doce­la zají­ma­vý, ale jeho fil­mo­vé ztvár­ně­ní ve mně necha­lo spous­tu roz­po­ru­pl­ných zážit­ků. Autor vůbec neza­krý­vá svou nevo­li vůči křes­ťan­ství jako tako­vé­mu a víře v něco co nám má v nej­hor­ších chví­lích pomo­ci. Osobně mu tohle neza­zlí­vám, pro­to­že ani mě tohle téma není pochu­ti.

Na začát­ku je nám uká­zán Ota a jeho pove­de­ná rodin­ka. Zaslepen vlast­ní vírou v rodin­né štěs­tí nevi­dí začí­na­jí­cí pro­blémy a věří, že bůh mu ve všem pomů­že. Poté co je pře­pa­den a uvěz­něn na inva­lid­ním vozí­ku pozná prav­du, kte­rou před­tím nevi­děl. Manželku už neba­ví vymě­ňo­vat mu posra­né plen­ky a ráda se poba­ví. Tady se dosta­ví suchý humor, kdy si to sta­rá roz­dá­vá s milen­cem a při­tom si z Oty děla­jí sran­du. Mužská část divá­ků se tady roz­dě­lí jis­tě na dvě polo­vi­ny. Ta jed­na cítí s chudá­kem na vozíč­ku, kte­rý musí sná­šet nevě­ru a poní­že­ní. Ta dru­há je na stra­ně man­žel­ky, kte­rá si chce pře­ce uží­vat živo­ta a tak si ráda přihne a pomi­lu­je. Dosavadní prů­běh mě dost nudil a spí­še jsem si při­pa­dal jako při sle­do­vá­ní tele­viz­ních slad­kých seri­á­lů, kte­ré dáva­jí na našich sta­ni­cích v osm večer. Žádný sex, jen vzdychá­ní za zavře­ný­mi dveř­mi a nud­ný hudeb­ní dopro­vod.

Trochu se to roz­je­de pří­cho­dem tří násil­ní­ků, kte­ří si uži­jí s pohled­ný­mi hereč­ka­mi. Což o to, bylo na co kou­kat pro­to­že obě hereč­ky jsou pohled­né, ale všech­no kazi­ly dopro­vod­né mono­lo­gy neher­ců, kte­ré vět­ši­nou obsa­ho­va­li jen spous­tu sprostých slov u kte­rých jsem se sice zasmál, ale nuda mě neo­pouš­tě­la. Žádné vzru­še­ní se nedo­sta­vi­lo ani při anál­ním sty­ku a nará­že­ní hla­vy o skříň což mělo za násle­dek smrt jed­né z here­ček. Ta dru­há už zemře­la za při­ja­tel­něj­ších pod­mí­nek ako­rát jsem moc nepo­cho­pil ty její oči.

Největší show ovšem při­šla s pří­cho­dem tajem­né­ho pána Maxe. Většího „koře­na‘‘ jsem už dlou­ho nevi­děl. Tím nemys­lím vzhled her­ce, kte­rý mi zas až tolik neva­dil, ale jeho prken­ný herec­ký anti­ta­lent, u kte­ré­ho jsem se sestrou dostá­val záchva­ty smí­chu. Text mu asi moc neří­kal a něko­li­krát se sta­lo, že ho zapo­mněl a zadr­ho­val. Střih je asi dra­hý, pro­to­že tohle bylo na jas­né vystří­há­ní, kte­ré se ovšem neko­na­lo. V prů­bě­hu fil­mu se už potom vyja­d­řo­val jen v krát­kých větách a hláš­kách, jako­by reži­sér o jeho vel­kých nedo­stat­cích věděl a radě­ji ho netrá­pil. Trefnost někte­rých jeho hlá­šek nebu­du, pro­to­že někte­ré stá­ly urči­tě za to.

Délka fil­mu je taky dost zará­že­jí­cí, pro­to­že 120.minut vlast­ně o ničem je oprav­du úcty­hod­ný počin reži­sé­ra. Měl by se radě­ji řídit poře­ka­dlem: „na veli­kos­ti nezá­le­ží, i s malým kašpár­kem se dá zahrát vel­ké diva­dlo‘‘. Tím nechci niko­ho ura­zit, ale film byl pod­le mě zby­teč­ně mno­ho­krát nata­ho­ván. Hudební dopro­vod se mís­ty doce­la pove­dl, pro­to­že tro­cha kla­sic­ké hud­by nikdy neuško­dí, ale nej­ví­ce se mi líbi­la chvil­ka, kdy si Max nasa­dí slu­chát­ka, aby nemu­sel poslou­chat muče­ní.

Tím se dostá­vám k dal­ší­mu bodu. Autor sním­ku pojal pasá­že, kde se vysky­tu­je bru­ta­li­ta tro­chu netra­dič­ně. Některé divá­ky totiž může odra­dit pří­sun obě­tí na stří­br­ném pod­no­se. Oto se vlast­ně nemu­sel vůbec sna­žit a všech­no měl pěk­ně pod nosem. Spoutanou oběť, mučí­cí nástro­je, atd. Ve scé­nách kdy byl soud­cem Oto mě moc nenadchli hlav­ně z důvo­du napros­to otřes­ných herec­kých pro­je­vů jeho obě­tí. Jednoznačné pře­hrá­vá­ní a herec­ký anti­ta­lent mi nedo­vo­li­li si tyto scé­ny pořád­ně užít. Což o to, vytr­há­vá­ní zubů, nebo rány kla­di­vem se mi doce­la líbi­ly, ale když něko­ho pět­krát bod­ne­te vidle­mi do bři­cha a on vám klid­ným, při­tep­le­ným hla­sem řek­ne „neza­bí­jej mě já jim nic neu­dě­lal‘‘- to už je váž­ně hnus veleb­nos­ti. Pro zasmá­ní jsme navíc měli mož­nost vidět i oddě­lo­vá­ní umě­lých prs­tů z umě­lé dla­ně, kte­rou v poza­dí drží cizí ruce. Abych ovšem jenom neu­bli­žo­val, tak musím podotknout, že scén­ka s dív­kou ve skle­pě mě doce­la dosta­la. Stejně tak i mla­dý muž, jemuž byla roz­pů­le­na hla­va. U těch­to dvou scén mnou pro­je­lo i tro­chu toho mra­ze­ní. Ne snad že bych se bál, ale div­né lech­tá­ní na žalud­ku jsem měl.

Konec fil­mu se už nesl pou­ze v duchu sebe­po­zná­ní a uvě­do­mo­vá­ní si, že se člo­věk musí pře­de­vším srov­nat sám sebou a nespo­lé­hat se na něko­ho cizí­ho. Ani zde pak nechy­bě­lo něko­lik humor­ných hlá­šek, o kte­ré se posta­ral Max. Když naběh­ly závě­reč­né titul­ky, tak jsem si zhlu­bo­ka oddychl a začal pře­mýš­let o čem mám vlast­ně psát. Tento film roz­hod­ně nebu­de pat­řit mezi moje oblí­be­né a dává mi dost vel­kou prá­ci roz­hod­nout o jeho hod­no­ce­ní. Odpad to pro mne urči­tě není, pro­to­že jsem na něm našel něko­lik svět­lých chvi­lek, ale žád­ná bom­ba taky ne. Režisér Vojkůvka v sobě urči­tý poten­ci­ál má, ale bude muset na sobě pořád­ně zama­kat. Sprostě nadá­vat umí to nám uká­zal, teď ješ­tě aby nato­čil něco s pořád­nou myš­len­kou.

Hodnocení:
Dám fil­mu 40% a to jen pro­to, že jde o čes­kou pro­duk­ci, kte­rou já osob­ně sice moc nemu­sím, ale našel jsem něko­lik svět­lej­ších chvi­lek. Možná jsem jen nepo­cho­pil reži­sé­ro­vu myš­len­ku, ale kro­mě pěk­ných here­ček, dvou krva­vých scén a zjiš­tě­ní, že i sám ďábel má rád Radegast mě pros­tě nic neza­u­ja­lo a já tu myš­len­ku pros­tě nena­šel. Když budu chtít sly­šet pře­hlíd­ku sprostých slov, tak si radě­ji pus­tím Dědictví.