Tancuj Matyldo – Recenze – 70 %

České dra­ma Tancuj Matyldo vyprá­ví pří­běh muže (Karel Roden), jehož pra­cov­ní i osob­ní život zásad­ně naru­ší nena­dá­lá potře­ba posta­rat se o svou mat­ku (Regina Rázlová), u níž začnou čím dál inten­ziv­ně­ji pro­pu­kat sympto­my Alzheimerovy cho­ro­by. Film je spo­leč­ným dílem reži­sé­ra a sce­náris­ty Petra Slavíka (zku­še­né­ho tele­viz­ní­ho fil­ma­ře a doku­men­ta­ris­ty) a jeho ženy, sce­nárist­ky a pro­du­cent­ky Nataši Slavíkové, kte­ří v něm zúro­či­li vlast­ní zku­še­nos­ti z doby, kdy se muse­li s tou­též nemo­cí popa­so­vat ve vlast­ní rodi­ně – postih­la totiž před časem Natašinu mamin­ku. Název sním­ku Tancuj Matyldo je inspi­ro­ván pís­ní Waltzing Matilda, kte­rá pojed­ná­vá o nut­nos­ti nést své bře­me­no navzdo­ry všem pře­káž­kám a život­ním pádům.

Photo © Bontonfilm

 

Karel Roden a Regina Rázlová sta­nu­li spo­leč­ně před kame­rou vůbec popr­vé, vztah mezi spo­řá­da­ným roz­ve­de­ným úřed­ní­kem Karlem a jeho spon­tán­ní živel­nou mat­kou Matyldou, mezi nimiž došlo během let k jis­té­mu odci­ze­ní, však vystih­li s napros­tou pře­svěd­či­vos­tí. Matylda je býva­lá oper­ní diva a poz­dě­ji baro­vá zpě­vač­ka, zvyk­lá žít pří­tom­ným oka­mži­kem, nic moc dopře­du neroz­mýš­let a nebrat pří­liš ohle­dy na ostat­ní. Jako osa­mě­lá vdo­va v důcho­du ale jed­no­ho dne nale­tí na špek pod­vod­ní­kům a při­jde o svůj bra­ti­slav­ský byt, tak­že se pře­stě­hu­je i se svým psem k syno­vi do jeho ope­čo­vá­va­né­ho praž­ské­ho apartmá­nu. Karlovi náh­lý vpád mat­ky do jeho sou­kro­mí způ­so­bu­je kom­pli­ka­ce, ohro­žu­je jeho vztah s mlad­ší pří­tel­ky­ní (Zuzana Kanócz) a naru­šu­je kaž­do­den­ní ruti­nu. Svou mat­ku Karel u sebe doma nemů­že vystát, což mu Matylda oplá­cí bez­o­hled­nos­tí, výčit­ka­mi a nepo­řád­kem.

Film tak zpr­vu řeší téma „jak nalo­žit s mat­kou, kte­rá se vám nakvar­tý­ro­va­la do bytu a neda­ří se jí zba­vit“, čímž mož­ná někte­rým při­po­me­ne nedáv­nou kome­dií Přišla v noci. Absurdní situ­a­ci ale záhy vystří­dá tvr­dý náraz do zdi rea­li­ty, když Matylda pro­pad­ne zapo­mět­li­vos­ti a začne ztrá­cet pro­sto­ro­vou ori­en­ta­ci i jas­nou mysl. Po čase již potře­bu­je nut­nou péči, aby si neu­blí­ži­la a měla zajiš­tě­ny základ­ní potře­by. Ponechat Matyldu v rukách odbor­ní­ků v pečo­va­tel­ském domě se však uká­že být nevy­ho­vu­jí­cím řeše­ním. Karel tudíž za úpla­tu anga­žu­je své­ho osm­nác­ti­le­té­ho syna Pavla (Antonio Šoposki), jenž se s ním bez­tak vídá jen kvů­li penězům, aby se o babič­ku sta­ral on. Pavel je však nespo­leh­li­vý flou­tek, kte­rý otcem i jeho život­ní filo­so­fií zalo­že­né na nut­nos­ti dodr­žo­vat řád a pra­vi­dla opo­vr­hu­je a jehož cho­vá­ní je vesměs cha­o­tic­ké a znač­ně nezod­po­věd­né.

 

I přes znač­né množ­ství dra­ma­tic­kých situ­a­cí a nema­lé množ­ství skep­se je ale vyzně­ní fil­mu v koneč­ném důsled­ku pozi­tiv­ní a moti­vač­ní. Finální Karlovo roz­hod­nu­tí sta­rat se o nemoc­nou mat­ku v domá­cích pod­mín­kách za kaž­dou cenu je akcen­to­vá­no jako jedi­né správ­né řeše­ní, kte­ré má ve finá­le pří­nos­ný dopad na všech­ny čle­ny rodi­ny a na jejich vzá­jem­né vzta­hy. Petr a Nataša Slavíkovi ostat­ně vychá­ze­li při prá­ci na scé­ná­ři z vlast­ních pro­žit­ků spo­je­ných s tím, že nut­nost spo­lu­prá­ce při pečo­vá­ní o Natašinu mamin­ku své­po­mo­cí s při­spě­ním dvou synů utu­ži­la jejich pospo­li­tost a rodin­né vaz­by. Petr Slavík se navíc tomu­to téma­tu věno­val již v tele­viz­ním doku­men­tu z roku 2020 Život s Alzheimerem, v němž se zamě­řil prá­vě na osu­dy čtyř růz­ných rodin, jež se roz­hod­ly nespo­lé­hat na ústav­ní péči a sta­rat se o své nemoc­né blíz­ké v domá­cím pro­stře­dí.

Vedlejším důsled­kem je ale to, že odliš­ná řeše­ní spo­je­ná prá­vě s ústav­ní péčí nebo s výpo­mo­cí odbor­ní­ků jsou ve fil­mu Tancuj Matyldo pre­zen­to­vá­na pře­váž­ně v neli­cho­ti­vém svět­le. Snímek odsu­zu­je nevy­bí­ra­vé prak­ti­ky někte­rých pečo­va­tel­ských domů a stej­ně tak i lax­ní pří­stup pra­cov­nic soci­ál­ních slu­žeb či úřed­nic roz­ho­du­jí­cích o uzná­vá­ní finanč­ních pří­spěv­ků na péči o nemoc­né­ho. Tvůrci tak sice skr­ze svůj film reflek­tu­jí růz­né nega­tiv­ní zku­še­nos­ti se sys­té­mem a insti­tu­ce­mi naklá­da­jí­cí­mi s paci­en­ty trpí­cí­mi Alzheimerovou cho­ro­bou, nicmé­ně jejich sdě­le­ní, že jedi­ný sku­teč­ně humán­ní a správ­ný způ­sob, jak se sta­rat o nemoc­né­ho pří­buz­né­ho, je doma v rodin­ném kru­hu, vyzní­vá kvů­li tomu jed­no­stran­ně a zau­ja­tě. To, že do fil­mu otis­ku­jí vlast­ní pohled na věc, je pro­to vel­kým pří­no­sem spí­še díky řadě jiných aspek­tů.

 

Tou hlav­ní před­nos­tí je, že veš­ke­ré dění spo­je­né s one­moc­ně­ním Alzheimerovou cho­ro­bou ve fil­mu vyzní­vá mimo­řád­ně rea­lis­tic­ky. Od tvůr­ců je až odváž­né, že byli ochot­ni zno­vu pro­ží­vat a rekon­stru­o­vat mno­hé situ­a­ce, kte­ré zaží­va­li ve sku­teč­ném živo­tě s vlast­ní maminkou/tchyní. V někte­rých tragi­ko­mic­kých oka­mži­cích, tře­ba když Matylda uva­ří jaho­do­vé kned­lí­ky, avšak na jaho­do­vou náplň zapo­me­ne, se při­ro­ze­ně snou­bí úsměv­nost dané­ho momen­tu s mra­ze­ním v zádech z oče­ká­vá­ní čeho­si zlé­ho. Regina Rázlová je fan­tas­tic­ká a je i skvě­le režij­ně vede­ná k bez­du­chým nepří­tom­ným výra­zům, hys­te­ric­kým výle­vům, pozvol­né­mu roz­pa­dá­ní Matyldiny osob­nos­ti i náh­lým pro­cit­nu­tím a roz­jas­ně­ním mys­li během svět­lej­ších chvi­lek, když tře­ba v tele­vi­zi pozná v něja­ké zpě­vač­ce býva­lou kole­gy­ni. Její výkon tvo­ří spo­lu s výko­nem Karla Rodena nej­lep­ší slož­ku celé­ho fil­mu.

Na věro­hod­nos­ti pak pří­bě­hu nao­pak ubí­ra­jí někte­ré mode­lo­vé situ­a­ce, s nimiž se ve scé­ná­ři pra­cu­je kvů­li zvý­še­ní dra­ma­tic­ké­ho efek­tu. Karel kupří­kla­du ve fil­mu vyko­ná­vá pro­fe­si exe­ku­to­ra, v níž není pří­liš pro­sto­ru pro kom­pro­mis­ní lid­ský pří­stup nebo výčit­ky svě­do­mí. Je kvů­li své­mu povo­lá­ní nucen sná­šet odsu­zu­jí­cí uráž­ky a opo­vr­že­ní nejen od veřej­nos­ti, ale i od vlast­ní rodi­ny. V rám­ci pří­bě­hu si pak pro­jde dra­ma­tic­kým oblou­kem, jenž v něm pro­bu­dí sou­cit s těmi, jimž osud zne­na­dá­ní nadě­lil do živo­ta neče­ka­nou tragé­dii. Pavel je zas vykres­len jako mimo­řád­ně pro­ble­ma­tic­ký syn, jemuž pro sou­stav­nou nedba­lost a lhos­tej­nost nelze svě­řit žád­ný zod­po­věd­ný úkol, i on však v prů­bě­hu děje dojde napra­ve­ní. Některé tyto klí­čo­vé změ­ny jsou ale ve scé­ná­ři rea­li­zo­vá­ny pří­liš zkrat­ko­vi­tě. S někte­rý­mi moti­vy pří­běh pra­cu­je důsled­ně a při­ro­ze­ně (rodin­ný prs­ten), jiné zas nechá­vá ke ško­dě věci vyznít do ztra­ce­na (zatou­la­ný pes nebo zjev­ně stup­ňo­va­né napě­tí mezi Pavlem a jeho aro­gant­ním dea­le­rem mari­hu­a­ny, jemuž Pavel pře­be­re hol­ku).

 

Po řeme­sl­né strán­ce ale fil­mu není co vytý­kat, pře­de­vším zaujme jeho prá­ce s barev­ným tóno­vá­ním a také mís­ty pří­jem­ně poe­tic­ká kame­ra Martina Štrby. Film občas upa­dá při prá­ci s posta­va­mi do sche­ma­tič­nos­ti a jeho sna­ha mra­vo­kár­ně nazna­čo­vat, jaké život­ní hod­no­ty by měly být ty správ­né, je tu a tam pro svou mani­pu­la­tiv­nost mír­ně otrav­ná. I tak ale pře­vlá­dá dojem civil­nos­ti a emo­ci­o­nál­ní oprav­do­vos­ti při­nejmen­ším v kon­tex­tu toho, že film Tancuj Matyldo zpra­co­vá­vá závaž­né téma zákeř­né nemo­ci a sna­hy se s ní nějak vypo­řá­dat pro­střed­nic­tvím auten­tic­ky pro­ži­tých situ­a­cí, v nichž doká­že najít přes vše­chen smu­tek a těž­kos­ti i odleh­če­né humor­něj­ší chvil­ky.

 

---