TEREZA VOŘÍŠKOVÁ

Tereza Voříšková (nar. 1989) pat­ří k našim nej­ob­sa­zo­va­něj­ším hereč­kám, zejmé­na ve fil­mu a v tele­vi­zi. Studovala herec­kou kon­zer­va­toř,  kte­rou v pátém roč­ní­ků po matu­ri­tě před­čas­ně ukon­či­la.  Před kame­rou debu­to­va­la v roce 2006 v tee­nage­rov­ské kome­dii Rafťáci a od té doby nato­či­la bez­má­la čty­ři­cet fil­mů a seri­á­lů, včet­ně zahra­nič­ních seri­á­lů jako Borgia, Pohřešovaný nebo  Clay´s P.O.V.  V posled­ních šes­ti letech jsme ji moh­li vídat na praž­ských diva­del­ních scé­nách Divadla Rubín, Švandova diva­dla, Divadla Komedie, Divadla Ponec (taneč­ní před­sta­ve­ní), Divadla ABC aj.  Nejnověji ztvár­ni­la posta­vu Julie ve hře Romeo a Julie v rám­ci Shakespearovských slav­nos­tí 2015.

Filmografie (výběr):  Laputa (2015, režie Jakub Šmíd), Padesátka (2015,  režie Vojtěch  Kotek), Případ pro exor­cis­tu (2015, TV seri­ál, režie Jan Hřebejk), Reportérka (2015, TV seri­ál, režie Dan Svátek),  Život je život (2015, režie Milan Cieslar),  Všiváci (2014, režie Roman Kašparovský), Terapie II (2013, režie Petr Zelenka aj), Znamení koně (2011, režie Milan Cieslar),  Ať žijí rytí­ři! (2009, TV seri­ál, režie Karel Janák), Ďáblova lest (2009, TV film, režie Jiří strach), Peklo s prin­cez­nou (2009, režie Miloslav Šmídmajer),  Zemský ráj to napo­hled (2009, režie Irena Pavlásková),  2Bobule (2009, režie Vlad Lanné) . Bobule (2008, režie Tomáš Bařina), BrainStorm (2008, TV film, režie Jiří Strach) Černá sanit­ka (2008 TV seri­ál, režie Mojmír Kučera, Jiří Novák),  Kanadská noc (2008 TV film, režie Zdeněk Zelenka), Svatba na bitev­ním poli (2007, režie Dušan Klein), Venkovský uči­tel 2007, režie Bohdan Sláma),  Ro(c)k pod­vraťá­ků (2006, režie Karel Janák),    Rafťáci (2006, režie Karel Janák)

V čem je hlav­ní vnitř­ní kon­flikt  Johanky?
Myslím, že se sna­ží najít si svo­je mís­to na svě­tě. To je tako­vý základ toho kon­flik­tu. Do toho se jí samo­zřej­mě míchá straš­ně moc věcí. Muži, mat­ka, oko­lí a jeho neu­stá­lé hod­no­ce­ní, je toho dost.

Je pod­le vás Laputa je obec­ně plat­ná gene­rač­ní výpo­věď, nebo spíš obraz malé čás­ti inte­lek­tu­ál­ně a alter­na­tiv­ně zamě­ře­ných mla­dých lidí?
To si netrou­fám hod­no­tit, jest­li je něco obec­ně plat­né.. Myslím si ale, tedy umím si před­sta­vit, že je těž­ký být mla­dý, najít „ten “ smy­sl. Někam pat­řit a cítit se napl­ně­ně.

Johanka se cítí zma­te­ná a frustro­va­ná i pro­to, že nemá v živo­tě - pod­le míně­ní své mat­ky - žád­ný „vel­ký cíl“. Jak vní­má­te tyhle její poci­ty?
Ona ale má cíl. Myslím, že se sna­ží najít smy­sl v pří­tom­ném oka­mži­ku. Jednoduché štěs­tí. Což se jí ale neda­ří. A nikdo ji nechá­pe, všich­ni ostat­ní někam straš­ně rych­le ženou a to zase nechá­pe ona. Johanku jsem hrá­la tak, že jsem něko­lik věcí ukradla od svo­jí sest­ry, kte­rá je hlav­ně v reál­ném živo­tě můj vzor. Od způ­so­bu myš­le­ní přes pohy­by jsem se sna­ži­la Sáru pocho­pit. Myslím, že to je vlast­ně pocti­vá, úpl­ně prav­di­vá, pozi­tiv­ní posta­va.

Nejen Johanka, ale i vět­ši­na jejích kama­rá­dů a návštěv­ní­ků Laputy, půso­bí nejis­tě, ztra­ce­ně, i když už jsou dospě­lí, jako by nevě­dě­li, co si se sebou počít... Netíží je i to, že vlast­ně mohou dělat coko­li?
Myslím, že ne. To by byl rych­lý soud. Myslím, že je oprav­du těž­ký, těž­ký a krás­ný, najit si svo­je mís­to na svě­tě.

Vaše hrdin­ka těká i ve vzta­zích k mužům - Miki, Merlot, Felix, Šimon - ale ani v tomhle smě­ru se nedo­ká­že roz­hod­nout. Proč?

Protože jsou všich­ni skvě­lí! Ne, moje teo­rie je, že jed­no­ho z nich milu­je dlou­ho a furt. Když on je neschop­nej. A ty ostat­ní jsou asi tako­vá klid­ní­cí sila. Nebo nadě­je.

Jaká byla spo­lu­prá­ce vás jako zku­še­né hereč­ky s debu­tu­jí­cím Jakubem Šmídem?

Skvělá. Nenapadlo mě nad tím pře­mýš­let až do teď, když se mě na to ptá­te. Jakub je cit­li­vej, přes­ně ví, co chce, a roz­hod­ně jsem nemě­la pocit jaké­ko­li pře­va­hy. Kuba je vel­mi jis­tej reži­sér, vede vás přes­ně.

Vlastně jedi­ným pev­ným pozi­tiv­ním bodem hrdin­či­na svě­ta je její babič­ka. Ale ani nápad pře­vzít babič­či­nu živ­nost nedo­táh­ne do konce...Je to dal­ší mar­ný pokus změ­nit život?
Ona vnitř­ně ví, ze změ­na se musí ode­hrát uvnitř. Ne změ­nou bar­vy kavár­ny nebo povo­lá­ní.

Máte pro svou hrdin­ku pocho­pe­ní, nebo bys­te jí tu ode­vzda­nost, pasi­vi­tu a urči­té nalhá­vá­ní si něco sobě samé vyčet­la?
Je to moje hrdin­ka, ješ­tě s leh­ký­mi rysy mojí milo­va­ný sest­ry. Mám pro ni veš­ke­ré pocho­pe­ní

---