Motorovou pilu jsem nikdy neměl moc rád. Jako dítě jsem se bál, že bych si s ní mohl uřezat prst. 
Není tomu dávno, co jsme si s mým otcem sedli u piva a „debatovali“ na téma život. Přestože naše posezení mělo výlučně charakter „učňovský“ (plný rad do života), nemohu říci, že by mi tato zkušenost NĚCO nedala. Zvláště otcův výrok převzatý z úst jisté slavné osobnosti (na jejíž jméno si teď nemůžu vzpomenout) považuji za skutečně přínosný. Podle něj je totiž obrovskou škodou, že člověk nemůže žít dva životy. Jeden na zkoušku a druhý na ostro.
Možná se divíte, proč do filmové kritiky tahám zrovna tohle, ale ti, co mě už nějaký ten pátek znají, jistě tuší, že tímto někam záměrně mířím. Mířím k tomu, že s filmy a s jejich konzumací je to obdobné. Asi se všichni shodneme na tom, že devadesát procent všech snímků (a možná i více) zapůsobí tím největším dojmem právě při prvním zhlédnutí. Těžko můžeme očekávat, že se u určité komedie zasmějeme stejně tak dobře, jako když jsme ji viděli poprvé, a to samé platí koneckonců i o hororech disponujících značně relativní atmosférickou trvanlivostí. V případě snímku Marcuse Nispela lituji právě toho, že jsem jej neměl možnost vidět za tzv. „pohoršujících okolností“.
Asi největší chybou Texaského masakru je fakt, že se promítá v kinech. V kinech, kde poslední dobou, jak jsem vypozoroval, chodí stále více mladších lidí, kteří mají nutkání komentovat dění na plátně hlasitými poznámkami. Což o to, že mají ve většině případů pravdu, ale ono to ruší. Vadí to proto, že i já si potom stále více uvědomuji, že hledím na film, jehož zápletka je natolik absurdní, že se může stát jen… ehm… snad jen ve Spojených státech, kde je to, jak všichni víme, „nejbezpečnější“. Ne… Texaský masakr a vůbec veškeré Skřeky, Jeky a Vřískoty bych v kinech zakázal promítat. Ba naopak - vydával bych je na předpis a s doporučením, ať se tyto tituly konzumují samostatně, výhradně v pozdních nočních hodinách a samozřejmě se zabedněnými okny (což o to, že bydlíte v paneláku :-)).
Takže chápete správně. Já jsem Masakr viděl ve dne, viděl jsem jej v sále plném lidí, jejichž přítomnost mi dodala trvalý pocit bezpečí, a především pak za účasti mozku v hlavě (ten by v noci přeci jen nepracoval s takovými obrátkami). A to byla chyba.
Rozebírat zápletku Texaského masakru by bylo asi zbytečné. Jedná se o remake slavného hororu Tobea Hoopera z roku 1974. Hlavní hrdiny představuje pětice různorodých přátel, která cestou do Dallasu přibere do své dodávky jednu dosti podivnou stopařku. Stopařku, která tak trochu mluví „z cesty“ a která si zakrátko vystřelí mozek z hlavy. Touto událostí odstartuje to, co důvěrně známe z jiných teenagerských hororů. Naše pětice v čele se sympatickou a dle poslední „kenvelovské“ módy oblečenou Erin se rozhodne celou situaci vyřešit dle zákona. Při první možné příležitosti tedy zakotví v jedné vísce (tohle pojmenování je vzhledem k obyvatelům, kteří ji obývají, více než zavádějící) s cílem vyhledat šerifa. To je však už druhá chyba, kterou učiní (první je stopařka). Třetí chybou je návštěva „Bílého domu“, kde bydlí beznohý stařík, a tou čtvrtou (a nikoli poslední) je fakt, že naše hlavní hrdinka tíhne ke svému klukovi natolik, že se nerozhodne opustit oblast bez něj.
Ano, Texaský masakr nevnáší do daného žánru - alespoň co se zápletky týče - nic světoborného. Přesto bychom zde oproti jiným podobným filmům vypozorovali pár zřejmých odlišností. Na rozdíl od Vřískotu jeho hrdinové nemají dlouhou čáru života a umírají jako na běžícím pásu. Než se divák stačí rozkoukat a ztotožnit se s určitou postavou, dva z nich jsou již mimo hru. Dalším aspektem, který ostře kontrastuje především s Loňským létem, je rychlost zohyzděného zabijáka, jenž v tomto filmu představuje ústřední svini a zejména pak příklad toho, co všechno se může stát, když si ekzém nebudete potírat mastičkami. Je bez pochyb, že jeho zrůdnost a záliba v nošení lidských tváří předčí jak rybáře s hákem, tak úchyla v bílé masce, ale ta rychlost… Řeknu vám, tu rychlost by naší stvůře záviděl i Mórys Grýn. Při jeho váze a několikakilovému břemenu (motorové pile :-)) je skutečně co obdivovat. Tam, kde se jiní filmoví zabijáci projevují jako tolerantní lidé darující svým obětem kvantum času na útěk (jenom proto, že klidná chůze s nablýskaným hákem vypadá mnohem více cool), tak právě tam se „hrdina“ Texaského masakru prezentuje jako naprosto vyhládlá šelma lačnící po jakémkoliv žrádle (díky toho jsou veškeré „prchačské“ scény o dost napínavější).
Záslužné je ze strany režiséra rovněž i to, že se snaží divákovi prezentovat mnohem více než jen kapající krev ze zavěšeného těla. Ne, tenhle snímek není rozhodně pro slabší povahy. Pohled skrze díru v hlavě, který přichází již v samotném úvodu, zcela jasně symbolizuje, v jakém duchu se Texaský masakr bude nésti. A musím uznat, že režisérovi tento záměr plně vychází. Vidět Masakr o nějaký ten týden dříve, jistě bych jej zařadil do svého článku pojednávajícím o filmovém hnusu. Uříznuté končetiny, stržený obličej či proděravěná záda… to je jen malý úlomek z toho, na co všechno v tomto filmu zrakem narazíte.
Posledním jakžtakž přijatelným pozitivem je samotná snaha tvůrců povznést tuto zabíječku mezi elitu zastupovanou třeba Kruhem či thrillerem Sedm. Režisér Marcus Nispel, který se doposud uvedl jen několika videoklipy, umocňuje poměrně zhoustlou atmosféru rychlými střihy, správným umístěním kamery, jež dokonale využívá hry minimálního světla a stínů, nejrůznějšími kontrasty (hnusný barák + hnusný chlap bez noh, jenž ho obývá + bílá prostěradla na zahradě!!!), barevnou kompozicí a v neposlední řadě pak vhodně stylizovaným prostředím (prasečí sračky, zrezivělé vraky, prohnilé dřevo, kapající voda, hustý les, krev, krev, krev atd.).
To všechno by bylo v mezích žánru O.K., kdyby se scénárista vyvaroval vyloženě debilních pasáží. Bohužel, tento nešvar mají společný snad všechny poslední „vyvražďovačky“. Ono vůbec… celá zápletka působí dosti nevěrohodným dojmem, ale to pominu, protože podepřít důvod, proč určitý vrah vraždí, za pomoci logiky zřejmě nelze. Jenomže jednání hrdinů (včetně zabijáka) v určitých kritických situacích už překlenout nemohu. Příklad ze všechny: místo toho, aby se hlavní hrdinka zmocnila motorové pily, kterou vrah upustil na zem, a řádně s ní zkrášlila svého soka, jenž se věnuje jejímu kamarádovi, radši zvolí „omračující“ útok a la zaťaté pěstičky, který se jí vzápětí vymstí ztrátou bližního. A takovýchto „peprných“ chvil je v celém snímku celá řada a bylo by asi zbytečné se jimi pitvat. Už samotný fakt, že Erin není schopna utéci z té podělané oblasti a neustále jí brázdí sem a tam, je do nebe volající.
A to je škoda, neboť za jiných okolností bych dal Masakru zřejmě více než jen 60/100.
