U Zlaté rukavice (Der goldene Handschuh) – Recenze – 70%

Nový film němec­ké­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty Fatiha Akina (Soul Kitchen, Odnikud) je adap­ta­cí stej­no­jmen­né­ho romá­nu Heinze Strunka, jenž líčí reál­ný­mi udá­lost­mi ze 70. let inspi­ro­va­ný pří­běh ham­bur­ské­ho séri­o­vé­ho vra­ha Fritze Honky. Je to kon­tro­verz­ní a v řadě ohle­dů uni­kát­ní sní­mek, kte­rý zna­tel­ně otes­tu­je výdrž leckterých divá­ků, neb jde o bru­tál­ní, krva­vou a zce­la záměr­ně nechut­nou podí­va­nou, smě­le pře­kra­ču­jí­cí hra­ni­ce toho nej­drs­něj­ší­ho, co se dá běž­ně vidět v čes­kých kinech.

I růz­né extrém­ní gore-horory jsou totiž obvykle urči­tým způ­so­bem sty­li­zo­va­né a este­ti­zo­va­né, tak­že v nich tře­ba i scé­ny muče­ní a roz­ře­zá­vá­ní těl i přes veš­ke­rou nepří­jem­nost mohou půso­bit jako násil­ná sadis­tic­ká zába­va pro otr­lé. Oproti tomu film U Zlaté ruka­vi­ce je nato­čen zce­la rea­lis­tic­ky až natu­ra­lis­tic­ky a navíc je vyprá­věn pou­ze z per­spek­ti­vy hlav­ní­ho anti-hrdiny, jehož pato­lo­gic­ké­mu cho­vá­ní nedo­dá­vá žád­ný kon­text ani psy­cho­lo­gic­ký pod­klad, což výsle­dek činí ješ­tě suges­tiv­něj­ším, syro­věj­ším a odpor­něj­ším.

Fritz Honka je tu před­sta­ven jako ošk­li­vý, šilha­vý a umaš­tě­ný úchyl s názna­ky kní­ru, co žije ve sta­ro­mlá­de­nec­kém nevět­ra­ném bytě v pod­kro­ví, jehož stě­ny zdo­bí hni­jí­cí tape­ty a foto­gra­fie naho­ti­nek. Tato zatuch­lá kob­ka se nachá­zí neda­le­ko zakou­ře­né hos­po­dy U Zlaté ruka­vi­ce, kde se schá­zí opi­lec­ká spo­di­na a Fritz tu vábí k sobě domů své budou­cí obě­ti, obvykle pře­stár­lé býva­lé pro­sti­tut­ky či bez­do­mov­ky­ně. Mrtvá těla pak sám por­cu­je a scho­vá­vá v taj­né komo­ře, při­čemž neu­stá­le se zhor­šu­jí­cí smrad svá­dí na kuchyň­ské výpa­ry od sou­se­dů. Perfektně ho hra­je za nor­mál­ních okol­nos­tí pohled­ný němec­ký herec Jonas Dassler, jenž Fritze obda­řil kři­vý­mi ges­ty, vrá­vo­ra­vou chůzí i vši­vác­ký­mi výra­zy ve tvá­ři, pro­dí­ra­jí­cí­mi se náno­sem make-upu.

Fatih Akin si při­tom dává zále­žet na dobo­vé sty­li­za­ci i na věr­ném zachy­ce­ní jed­not­li­vých pro­stře­dí, aby co nej­ví­ce odpo­ví­da­la sku­teč­nos­ti (včet­ně Fritzova bytu, jak doklá­da­jí auten­tic­ké foto­gra­fie při závě­reč­ných titul­cích). Pečlivé lpě­ní na detai­lech (za pomo­ci nesku­teč­né scé­no­gra­fie) umoc­ňu­je špi­na­vé a maz­li­vé vze­zře­ní sním­ku, při jehož sle­do­vá­ní divák zís­ká­vá pocit, že by se měl po odcho­du z kina pořád­ně umýt. Atmosféru kro­mě toho udá­vá i este­ti­ka hnu­su a zaš­lá poe­ti­ka zapli­va­ných putyk čtvr­té ceno­vé, šta­m­gas­tů blá­bo­lí­cích u zvě­t­ra­lé­ho piva, němec­kých odr­ho­va­ček ze sedm­de­sá­tých let, pár­ků s hoř­či­cí a oty­lých nahých babi­zen s lah­ví vod­ky v ruce. Násilné výje­vy půso­bí suro­vě a reál­ně s až děsi­vou věro­hod­nos­tí (při­tom jich ale není tolik a nejsou vylo­že­ně expli­cit­ní). Smrdutější film bys­te kaž­do­pád­ně nehle­da­li snad­no.

© Bombero Int./WarnerBros.Ent./Gordon Timpen

Nabízí se otáz­ka, kte­rá prav­dě­po­dob­ně vede u mno­ha odpůr­ců k odmí­ta­vé­mu zavr­že­ní sním­ku či dokon­ce k pohor­še­ní nad ním, a sice proč vlast­ně tako­vý film vůbec vzni­kl a co by měl komu dát (kro­mě poci­tu nevol­nos­ti). K tomu lze jedi­ně říci, že zkrát­ka exis­tu­jí i nepří­jem­né fil­my o nepří­jem­ných věcech, při­čemž ten­to kon­krét­ní opi­su­je od sku­teč­nos­ti, kte­rou nijak nepři­krášlu­je – nao­pak se vyží­vá v její zvrh­lé oblud­nos­ti, ohyzd­nos­ti a defor­mo­va­nos­ti. Je to film o ošk­li­vos­ti, jenž se zabý­vá posta­va­mi out­si­de­rů, devi­an­tů a indi­vi­duí na okra­ji spo­leč­nos­ti (což je ostat­ně věč­né téma snad všech Akinových fil­mů), demy­ti­zu­je pro­stře­dí ham­bur­ské měst­ské čás­ti St. Pauli, jež se těší díky Honkovu řádě­ní legen­dár­ní pověs­ti (a v jejíž blíz­kos­ti reži­sér sám vyrůs­tal) a vyja­dřu­je se i k pová­leč­né gene­ra­ci mla­dých mužů posti­že­ných níz­kým sebe­vě­do­mím.