Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Jsou to milé potvůrky. Jedna kydá sliz, vrtí ocáskem a obnažuje svůj dokonale vybělený chrup (kdeže Colgate, kyselina je kyselina). Druhá je jiná, leč i tak výjimečná. Suprové dredy, deseticentimetrové tesáky a ve výbavě nejrůznější hračičky, které hravě vyhodí do luftu polovinu bloku. Jakkoliv se jeví „v pohodě“, tato zvířátka si s největší pravděpodobností neochočíte. Své by o tom mohla vyprávět Ellen Ripleyová a rovněž ostřílený válečný jinoch Dutch Schaefer. Oba se snažili, seč jim takt dovoloval, a oba nepochodili. Zkrátka – „Oni“ nás nemají rádi. Proč? To nikdo neví. Možná jsme kdysi zajeli do vosího hnízda… možná máme málo protáhlou lebku… možná je to tou zubní pastou…
V každém případě – když už tyhle potvůrky najdou společnou řeč a sjednají si scuka na naší planetě, je celkem jedno, kdo komu udělá díru v lebce. Jak už kázaly upoutávky a slogany na plakátech prvního dílu, vždycky to odneseme my. My, lidé.
A co si budeme nalhávat, čtyři roky zpátky jsme to skutečně odnesli. Obě slavná monstra se tehdy poprvé objevila na stříbrném plátně (pospolu a rovnou na Zemi) a všechno si to ošéfoval Pavlík Andersonů. Samotný výsledek, jakkoliv naivně očekávaný, dokonale korespondoval se zvoleným spřežením. Bylo to „veselé“, by to „hravé“ a taky (promiňte mi čestné výjimky) nesmírně hloupé. Pavlík nás vůbec nešetřil. Jako by nestačilo, že zasadil děj do nějakého zatraceného kamenného chrámu (tehdy chyběl už jen Indiana Jones a nějací ti ofáčovanci), ale ještě nás obšťastnil několika vylepšováky (nezapomenutelný „Kamarád band Člověk&Predátor“, absence atmosféry, ponížení aliení rasy). Kdepak, málokterý skalní příznivec udržel nervy na uzdě. Snímek sice vydělal (všimněte si, tohle dělávají všechny Andersenovy počiny), ale originálům poctu nesložil. Což však nijak neodradilo hlavouny od stolu, kteří nás nedlouho po premiéře obšťastnili podruhé: „Nebojte, dvojka bude!“
Tehdy mi radostí málem naskočil ekzém. „No ale budiž,“ říkal jsem si, „horší jak jednička to být nemůže.“
No a vida – měl jsem pravdu. Dvojka jedničku skutečně prubla. Možná minimálně, avšak prubla. Když si zpětně vybavíme předchozí intergalaktické fiasko, můžeme být vůbec rádi, že se na to dá koukat.
Ne, nerad bych navodil dojem, že jsem na dvojce „zafičel“. I když mě trailery vábily zručným střihem a lákavými (notně krvavými) útržky, výsledek nabyl očekávané podoby jen částečně. Zachovala se nekompromisnost škrtů jednotlivých postav, výrazné eRkové aroma a naopak – malinko (kdeže malinko) nám selhali „Ti dva nadšenci za kamerou, co v životě nenatočili film“. Což by jindy pouze zamrzelo, ale tady… to opravdu ZAMRZÍ. I když se scénárista dvakrát nepřetrhl při omacávání propisovačky, povedlo se mu načrtnout naprosto optimální hřiště. Nasměroval obě monstra do městečka obklopeného hustými lesy a poskytl jim navštívenky do míst, kam je již dávno tlačily naše bujné představy (nemocnice, školní bazény, silnice, kanalizační stoky…). Zároveň se v jejich rajónu zaměřil na dnes již typizované postavičky (kluk, co touží po své bejvalce, mamča, která to umí s kulometem stejně tak dobře jako s vařečkou, dobrej polda odvedle, americká verze Mirka Dušína, nějací ti študáci, co mají v hlavě nasmoleno atd.) a řemeslně je vklínil do divákova zájmu.
Ale bohužel. Přestože se Shaneovi poštěstil husarský kousek (napsal jakžtakž zábavný scénář - navzdory minimu únikových cestiček), režiséři nabídnutou šanci nevyužili. Nezbrzdila je přitom přemíra nadšení, ale naopak - neschopnost zhmotnit ono nadějné na papíře. Někdo by tuto neschopnost nazval nedostatkem talentu, jiný třeba chybějícím faktorem X. V každém případě – byť snímek nenudí a nepokouší divákovu trpělivost jako jeho předchůdce – absence kulervoucnosti jej pasuje mezi tituly, které nenabízejí ani jednu zapamatování hodnou scénu. A to vcelku odůvodněně. Vzpomínat není na co. Strauseovi pojímají souboje coby předvídatelné a výrazově šedivé výměny úderů (ať už člověk versus alien, nebo alien versus predátor…), načež je kromě choreografie zrazuje i mírně „zaostalá“ kamera, která si s dějovou dynamikou příliš netyká. Kombinace nešťastných úhlů, přepálených zoomů a nedostatečné pohotovosti postihuje poněkud nešťastně hlavní lákadlo filmu. Rvačky mezi predátorem a predalienem.
Navzdory vodám šedivým však Requiem baví. Možná za to může shovívavost (přeci jen – jednička nastavila laťku proklatě nízko), možná scénář a umocněné tempo (face huggeři kladou vajíčka o sto šest a malé městečko je ledva zamořeno šmejdem z vesmíru). Našla by se samozřejmě i další pozitiva. Ať už plně dostačující devadesátiminutová stopáž, adekvátní „aranž“ (viz nemocnice), nebo naprosté minimum ideologických zhovadilostí. Dvojka díkybohu nevysvětluje a sviští si to kupředu bez ohledu na dějepis. To je fajn.
Škoda jen onoho hávu. Náběh byl slibný a výsledek – ten se sotva vryje do podvědomí širší divácké komunity. Navíc – což je možná ze všeho nejhorší – podobné crossovery degradovaly jak vetřelce, tak i predátory na „hodnost“ pouťové atrakce. Kdepak, žádný horor a liknavě plynoucí survival. Tohle je už pouhá teen vyvražďovačka.
Komu je ale libo, nechť okusí. Hrdinové to sice nepřežijou (převážně), vy však ano.
(4,91 z 5)