„Vůni nebe“ si uvědomíme až bude už příliš pozdě...

V Knize „Vůně nebe“ se autor­ce Ivaně Ondriové poda­ři­lo bra­vur­ně sklou­bit dohro­ma­dy dva napros­to odliš­né žán­ry a vytvo­řit z nich vel­mi napí­na­vé čte­ní, u kte­ré­ho doslo­va bude­te jak na trní.

Kniha se sice na prv­ní pohled tvá­ří jako román z čer­ve­né knihov­ny s pří­sli­bem a špet­kou ero­ti­ky, ale ve sku­teč­nos­ti těmi­to prv­ky pou­ze ohra­ni­ču­je hlav­ní dějo­vou linii vel­mi napí­na­vé­ho thrille­ru, ve kte­rém doslo­va půjde o život. 

Na pře­ba­lu kni­hy sice smy­sl­ný obrá­zek láká k odpo­čin­ko­vé lite­ra­tu­ře, ale opak je prav­dou. Manželství Nadi a Tomáše se po třech letech tak tro­chu otřá­sá v zákla­dech, a oba se v něm chtě nechtě utá­pě­jí. Ze spo­leč­né­ho vzta­hu vypr­cha­la jis­kra a postu­pem času vše upadlo do napros­to nud­né­ho ste­re­o­ty­pu. 

Každodenní nedo­ro­zu­mě­ní, nesho­dy a hád­ky při­bý­va­jí, a aby toho neby­lo málo, Tomáš začí­ná pít a cho­dit domů čas­to opi­lý. Občas zůsta­ne i déle v prá­ci, a to jen pro­to, aby se s ní nemu­sel potkat v jejich malém bytě.

Co se to s nimi za posled­ních pár dní, týd­nů, mož­ná i celých měsí­ců sta­lo? Proč se jejich vztah pro­mě­nil v jakousi ruti­nu bez jaký­ko­liv názna­ků dob­ro­druž­ství, a je tak nějak jen o pře­ží­vá­ní, nejis­to­tě a zvy­ku, bez bláz­ni­vých a ztřeš­tě­ných věcí či špet­ky drob­né impro­vi­za­ce? Jejich man­žel­ství ochladlo a nejen Naďu to veli­ce trá­pi­lo.

„Měla jsem pocit, že v poste­li spí dva cizí lidé, kte­ří když se mají náho­dou dotknout, zko­pr­ní a bojí se jak­ko­liv pohnout. Už nepa­da­jí ani naráž­ky na sex, a ani žád­ná mrzká slo­va. Vlastně žád­ná slo­va... a spa­la jsem sotva čty­ři hodi­ny, pro­to­že kro­mě mých nehez­kých snů na mě teď dolé­hal i chlad mezi námi dvě­ma....“

Navzájem se odci­zo­va­li, a navíc ješ­tě teď ty Nadi noč­ní můry tomu­to už tak dost naru­še­né­mu man­žel­ství moc nepři­da­ly. Co vyvo­la­lo tyto noč­ní můry? Nejsou snad tyto noč­ní můry pod­vě­do­mě vyvo­lá­ny díky hlá­sa­jí­cím novi­no­vým člán­kům o tom, že opět došlo v jejich kra­ji k dal­ší nové vraž­dě? Vražda dal­ší ženy, už dru­hé v pořa­dí, kte­rá byla mrt­vá nale­ze­na v lese. 

Co s tím vším mají spo­leč­né­ho její noč­ní můry, co se jí zda­jí noc co noc, a u kte­rých ze spa­ní panic­kou hrů­zou kři­čí a kope kolem sebe? Proč pořád jeden a ten­týž sen, vždy úpl­ně shod­ný do posled­ní­ho detai­lu? 

Znova utí­kám. A zno­va tím stej­ným lesem, sple­tí ost­rých vět­ví a jeh­li­čí, kte­ré mě šle­ha­jí do tvá­ře, pro­chá­zím mokrou trá­vou, kte­rá pro­ni­ka­vě voní a lech­tá mě na bosých cho­di­dlech Mám na sobě jen spod­ní prádlo. Zvláštní... Potrhané, kdy­si bílé tíl­ko a kalhot­ky. A při­tom je zima a chlad se mi zarý­vá pod kůži. Cítím ho v kos­tech. Nekontrolovaně drko­tám zuby a třu si jed­nu dlaň o dru­hou, jas­ně vní­mám husí kůži na svých steh­nech. A ačko­liv běžím jak o život a v žilách mi kolu­je roz­bou­ře­ná krev, je mi zima jako ješ­tě nikdy před­tím...

Co tyto sny mají spo­leč­né­ho se záhad­ný­mi úmr­tí­mi a vraž­da­mi žen? A co když je to ve sku­teč­nos­ti jaká­si před­tu­cha, před­zvěst něče­ho dale­ko hor­ší­ho, co má tepr­ve při­jít a sku­teč­ně se stát a vypl­nit? 

V oka­mži­ku, kdy se man­žel­ství oci­tá v tros­kách, při­chá­zí na scé­nu nová zná­most. K Nadě do prá­ce nastu­pu­je nový, mla­dý kole­ga Damián, kte­rý je hned na prv­ní pohled vel­mi atrak­tiv­ní, pohled­ný, šar­mant­ní, a navíc k Nadě je víc jak pozor­ný, vždy při­pra­ven ji vyslech­nout a pomo­ci. Je tu vždy, když ho Naďa potře­bu­je, kdež­to Tomáš tady pro ni nikdy není, pořád je v prá­ci, ane­bo opi­lý, roz­mr­ze­lý a pro­tiv­ný.

Zpočátku se Naďa mimo­man­žel­ské­mu pomě­ru brá­ní, ale ne na dlou­ho. Po drob­né výmě­ně názo­rů s Tomášem Damiánovi nako­nec pod­leh­ne. Po této men­ší hád­ce, kde si oba ujas­ni­li věci navzá­jem mezi s sebou, se zača­lo poma­lu a jis­tě vyjas­ňo­vat, a zdá se, že by man­žel­ství moh­lo začít zno­vu fun­go­vat a dát se opět dohro­ma­dy..... pro­to­že i noč­ní můry ustu­pu­jí do poza­dí. 

Je tedy logic­ké, že chce vztah s Damiánem nadob­ro ukon­čit. Je už ale pří­liš poz­dě, a nic nejde vzít zpět. „Je mi to fakt nepří­jem­né! Mrzí mě, jest­li jsem ti dáva­la něja­ké nadě­je, ale dou­fa­la jsem, že pros­tě pocho­píš, když to skon­čím. Věděl jsi, že jsem vda­ná! Věděl jsi, v jaké jsem situ­a­ci... 

Damián se jí však nehod­lá jen tak lehce vzdát. On jí chce doslo­va vlast­nit. Najednou je pra­vým opa­kem toho pozor­né­ho muže, kte­rý si zís­kal její srd­ce. Najednou je aro­gant­ní, majet­nic­ký, pro­ná­sle­du­je ji doslo­va na kaž­dém kro­ku. Naďa má z něho, a hlav­ně jeho nepřed­ví­da­tel­né­ho cho­vá­ní obrov­ský strach a nepře­ko­na­tel­nou hrů­zu, a on stá­le doko­la opa­ku­je: „Nedám ti pokoj, Naďo! Nedám! Jsi jen má!“

Nadě začí­ná jít oprav­du o život, a pro­to se roz­hod­ne ukli­dit do ústra­ní a zapra­co­vat na zlep­še­ní své­ho man­žel­ství. Odjíždí na víkend na roman­tic­kou cha­tu na samo­tě upro­střed lesů, vyso­ko v horách, aby tam s man­že­lem nikým neru­še­ni, moh­li pra­co­vat na vzkří­še­ní své­ho man­žel­ství. S Tomášem se domlu­vi­li, že ona poje­de napřed, a jakmi­le Tomáš vše dokon­čí v prá­ci, tak za ní hned dora­zí. 

To však ješ­tě oba netu­ši­li, jak toto roz­hod­nu­tí ovliv­ní nadob­ro jejich živo­ty. Někdo Naďu sle­du­je a usi­lu­je o její život. A když se v jed­nom oka­mži­ku sna­ží utéct z náru­če šíle­né­ho milen­ce, oci­tá se v dodáv­ce něko­ho dale­ko hor­ší­ho. 

Naďa nemá vůbec tuše­ní, o koho jde, ale už pohled na toho nezná­mé­ho muže vyvo­lá­vá strach a zdě­še­ní. Ovšem vystou­pit z auta a zůstat ve spá­rech Damiána, taky není zrov­na dva­krát nej­lep­ší řeše­ní. Stane se Naďa dal­ší obě­tí bru­tál­ní­ho vra­ha?

Její noč­ní můra tak nabí­rá sku­teč­né­ho, živé­ho obra­zu a stá­vá se doslo­va sku­teč­nos­tí i se vše­mi těmi zvrá­ce­ný­mi a hrů­zu nahá­ně­jí­cí­mi detai­ly. Stejně tak jako vše v noč­ní můře, tak teď ode­hrá­vá tady na nezná­mém ponurém mís­tě s odpor­ným a bes­ti­ál­ním únoscem... 

„Nepros. A nekřič! Jsme dale­ko a jsme tu doce­la sami, ty moje krás­ko. Jen ty a já. Za chvil­ku jsem zpát­ky. Jdu se při­pra­vit. Slibuju ti, že na tebe budu hod­ný.“ 

Podaří se Nadě utéct a vyváz­nout z celé situ­a­ce živá? Zachrání se sama, ane­bo jí někdo pomů­že? A jaký dopad budou mít všech­ny tyto udá­los­ti na její už tak křeh­ké man­žel­ství.... Co všech­no pod tíhou důka­zů vypla­ve na povrch? Kolik času bude Tomáš potře­bo­vat, aby si zno­vu našel ces­tu ke své man­žel­ce? Bude vůbec mít chuť se k ní vrá­tit a odpus­tit?

Noční můra skon­či­la, a aby se Naďa dala jak po fyzic­ké, ale hlav­ně psy­chic­ké strán­ce dohro­ma­dy, odjíž­dí na ranč ke své babič­ce, kde pozná­vá její­ho svě­řen­ce Huga, kte­ré­mu nemů­že při­jít na jmé­no. U babič­ky Kláry pla­ti­la její pra­vi­dla a nikdo nesměl odmlou­vat. 

Neodmlouvej! Něco se ti nelí­bí? Takhle aspoň zapo­me­neš na svo­je pro­blémy. Tvář máš pro­táh­lou smut­kem, jako bys ho nes­la na rame­nou za celý svět. Vzchop se, děv­če! Nikdy není tak špat­ně, aby nemoh­lo být ješ­tě hůř.

Lenost nikdy nestr­pě­la, natož něja­kou sebe­lí­tost. Babička byla sice jako pes, ale chtě­la, aby Naďa zno­vu zača­la žít, a sna­ži­la se jí uká­zat, jak na to. A oprav­du se jí to postu­pem času sku­teč­ně poda­ři­lo. I když to byla ces­ta vel­mi zdlou­ha­vá a nároč­ná, poda­ři­lo se jí v Nadě pro­bu­dit novou chuť k živo­ta a rado­vat se.... 

Postupem času se od své­ho man­že­la koneč­ně odpou­tá­vá a mož­ná že i ona je při­pra­ve­na koneč­ně obrá­tit v živo­tě list a být zno­vu šťast­ná a dát šan­ci něko­mu nové­mu.

Třetí část kni­hy pojed­ná­vá pře­de­vším o dlou­hé ces­tě a hle­dá­ní sebe sama, roz­plé­tá­ní slo­ži­té rodin­né minu­los­ti, na kte­rou by nej­ra­dě­ji někte­ří čle­no­vé rodi­ny radě­ji poza­po­mně­li a úpl­ně vyma­za­li, o řeše­ní nejen osob­ních ale i rodin­ných vzta­hů.....

Pro koho se nako­nec Naďa sama roz­hod­ne? V sáz­ce jsou dva muži. Vrátí se ke své­mu muži Tomáši, ane­bo už je na čase otevřít srd­ce něko­mu jiné­mu, komu na ní hod­ně zále­ží? Jaká osob­ní ztrá­ta ji nako­nec donu­tí udě­lat vel­ké roz­hod­nu­tí a nevzdat se „Klokočovského ran­če“ a při­jmout ho jako nový domov....

Přišlo mi to jako mít na dosah nebe, jeho vůni... Možná jsem si to uvě­do­mi­la poz­dě, ale pře­ce. Tento ranč byl tako­vé moje malé sou­kro­mé nebe...

Pokud chce­te poznat, kde se nachá­zí sou­kro­mé nebe a jeho vůně, nezbý­vá než si o tom pře­číst. Kniha vás urči­tě nezkla­me, neboť v ní nalez­ne­te doslo­va vše: lás­ku, tou­hu, jis­kře­ní, milost­ný troj­ú­hel­ník, boj o holý život, napě­tí, strach, mra­ze­ní a nako­nec i  dlou­hou ces­tu v hle­dá­ní sebe sama, nové lás­ky a své­ho mís­ta v živo­tě....

Knížka je napsá­na vel­mi čti­vě a pou­ta­vě, tak­že bude­te doslo­va hltat strán­ku po strán­ce, a dopo­ru­ču­ji vře­le její pře­čte­ní.

VŮNĚ NEBE

Napsala: Ivana Ondriová

Vydala Moravská Bastei MOBA, s.r.o.

Brno 2019 

Vydání prv­ní

Počet stran: 318

ISBN 978-80-243-8881-6