#1981: Oči kočky - 90 %

Myslím si, že spous­ta lidí, kte­ří ote­vřou kni­hu „Oči koč­ky“ ješ­tě v obcho­dě, než si ji kou­pí, a netu­ší, co to je za komiks, od koho a jak vzni­kl, ji zase s pře­kva­pe­ným nebo mož­ná i vylo­že­ně naštva­ným výra­zem odlo­ží a necha­jí ji ležet pro něko­ho, koho komiks zají­má o něco víc a je ocho­ten dát 500 Kč za kni­hu, kte­rá má v koneč­ném souč­tu cel­kem 64 stran, z čehož komiks tvo­ří cel­kem 50 stran. Přesně. A kolik, že komiks tvo­ří pane­lů? Také přes­ně 50. Ano, kaž­dá strán­ka na sobě má jen jeden panel. „Oči koč­ky“ jsou komik­sem, kte­rý se snad­no pře­čte za jed­nu minu­tu, pokud otá­čí­te strán­ky cel­kem rych­le a pří­liš se neza­bý­vá­te tím, že si pro­hlí­ží­te jed­not­li­vé ilu­stra­ce. A to je chy­ba, pro­to­že tady v tom komik­su je zají­ma­vý záměr. A také cel­kem zají­ma­vý pří­běh za tím, jak vlast­ně pří­běh vzni­kal. Jodo a Moebius ztros­ko­ta­li na pří­pra­vách jejich ver­ze fil­mu „Duna“. Ale spo­leč­ně si sed­li a dosta­li mož­nost - zadar­mo pro zadar­mo šíře­nou pub­li­ka­ci, kte­rá byla v pod­sta­tě pro­pa­gač­ním mate­ri­á­lem měsíč­ní­ku Métal Hurlant. A ta - jeli­kož dosta­li cel­kem dost pro­sto­ru, ale Jodo napsal krát­ký pří­běh - vzni­kl nápad na spe­ci­fic­ké poje­tí komik­su „Oči koč­ky“.

A „Oči koč­ky“ jsou sku­teč­ně spe­ci­fic­kým komik­sem, a to nejen pro­to, že se jed­ná o prv­ní pub­li­ko­va­nou a ukon­če­nou spo­lu­prá­ci Alejandra Jodorowského a Moebiuse. A samo­zřej­mě je to jejich prv­ní spo­leč­ný pub­li­ko­va­ný komiks. Pak se jejich dílo výraz­ně roz­ší­ři­lo, ale i „Oči koč­ky“ je mož­né pova­žo­vat za urči­tý mez­ník. Nejen pro­to, že zde Moebius uká­zal své kres­líř­ské schop­nos­ti - ty už potvr­dil dáv­no - ale pře­de­vším pro­to, jakou vypra­věč­skou for­mu dvo­ji­ce zvo­li­la, i když pod­le vyprá­vě­ní, kte­ré Alejandro na začát­ku komik­su pre­zen­tu­je, to vypa­dá, že prá­vě ten styl, jakým je pří­běh vyprá­věn, by pod­le vše­ho jeho nápa­dem, kte­rý vze­šel z toho, že mu Moebius sdě­lil, že mají pro­stor na více než jen pár strá­nek, na něž je prv­ní ver­ze komik­su vyšla. A tak se zro­di­ly „Oči koč­ky“, kte­ré se sice čtou vel­mi rych­le, ale pokud se nad nimi zastav­te, zjis­tí­te, že i v tak krát­kém pří­bě­hu je toho mno­hem víc.

Nabízejí se růz­né otáz­ky. Kde se pří­běh ode­hrá­vá? Co je to za svět? Kdo je zač ten klu? Jak je mož­né, že komu­ni­ku­je s drav­cem? Proč ho orel poslou­chá (pokud to tedy je orel, ať mě když tak orni­to­lo­go­vé opra­ví)? Je kočka důle­ži­tá? Má něja­kou moc? Co ten kluk chce? Je to všech­no oprav­du jenom hra? A pak dojde na posled­ní dvoj­strán­ku a vás zamra­zí. Celý komiks „Oči koč­ky“ je kon­ci­po­ván jako horor, i když odha­le­ní toho­to žáru je postup­né a pro­je­vu­je se pře­de­vším vizu­ál­ní for­mou. Pokud Moebiuse zná­te, mys­lím, že zde vás dove­de pře­kva­pit. Hlavně detail­ní zábě­ry jsou zde sku­teč­ně sil­né. Ale síla komik­su „Oči koč­ky“ není jen v jeho gra­fic­ké strán­ce, i když i ta sama je úchvat­ná, ale je o pro­po­je­ní sce­náris­ty a kres­lí­ře. A prá­vě sce­náris­tic­ká síla Alejandra Jodorowského se pro­je­vu­je v tom, jak pří­běh gra­du­je, a v posled­ních slo­vech, kte­rá jsou zde vyřče­na. A to je komiks na slo­va sku­teč­ně vel­mi skou­pí, vět­ši­na strá­nek se obe­jde beze slov. I v mini­ma­lis­mu je však někdy síla. „Oči koč­ky“ jsou skvě­lým důka­zem.

Kompozice komik­su „Oči koč­ky“ je vlast­ně jed­no­du­chá. Na levé strán­ce je obraz, kte­rý je téměř neměn­ný, na strán­ce pra­vé je panel, kde je scé­na pro­měn­li­vá. Při čte­ní to fun­gu­je skvě­le. Díváte se na jed­no­du­chý pří­běh růz­ný­ma oči­ma. Je zde dyna­mi­ka, kte­rá je dána pohy­bem orla, je zde sta­ti­ka, kte­rá je pre­zen­to­vá­na neměn­nos­tí chlap­co­vy pozi­ce. I tak jed­no­du­chá kom­po­zi­ce umož­ňu­je ale skvě­lou gra­da­ci. Při čte­ní máte pocit, že ryt­mus pří­bě­hu je něja­ký tako­vý. Tam. Tam. Tam-tam. Tam-tam. Tam-tam-tam. Tam-tam-tam. Tam-tam-tam-tam. Tam-tam-tam-tam-tam. TAM. Tempo se nesku­teč­ně zrych­lu­je až k oné posled­ní větě, kte­rá to roz­sek­ne a udě­lá z vizu­ál­ně kru­té­ho pří­bě­hu pří­běh kru­tý cel­ko­vě. „Oči koč­ky“ ve vás pak budou ješ­tě hod­nou chví­li rezo­no­vat. A to je dob­ře, tohle by skvě­lé umě­lec­ké dílo mělo umět. Nemám potře­bu si věšet na zeď pla­ká­ty, ale když jsem kni­hu „Oči koč­ky“ doče­tl, řekl jsem si, že by bylo super mít stě­nu pokry­tou celý tímhle komik­sem. Akorát nevím, jak by se to udě­la­lo, aby to vypa­da­lo dob­ře i z hle­dis­ka čte­nos­ti.