Ve svém zatím posledním filmu zobrazuje a zachycuje francouzský režisér Francois Ozon nejsilnější chvíle v životě mladého páru Marion a Gillese. Film je, ale natočen pozpátku. Ne, nečekejte druhé Memento, jen na začátku vidíme rozchod a na konci seznámení. Vidíme pět trnů v manželském vztahu, pět příběhu, kterými se dostáváme do jejich soukromí… Vidíme společenské dohody, spory, touhy, marnosti s nadějí, lásku s beznadějí.
5x2… Marion (skvělá Valerie Bruni Tedeschi) a Gilles (Stéphane Freiss) se rozvádějí. Podepisují žádost a listiny, kdo co a jak, co dítě atd. Ale jejich odloučení není však tím klasickým příkladem těchto konců. Po zavření kancelářských dveří se otevírají ty hotelové. Oba, snad i oba dobrovolně se v posteli naturalisticky a syrově loučí s minulostí, a vítají i nový začátek.
Marion působí jako onen obětní beránek, jako „ten lepší“ ve vztahu, ale po přesunu na jejich svatbu se vše mění. První posvátná noc se mění na nesmazatelnou ránu, směšnou zápletkou se tedy vybarvují oba. A přichází ten čas položit si několik otazníků. Proč jsou vlastně spolu? Proč se brali? Proč si udělali dítě? A co bylo důvodem jejich rozchodu? Kdo zapříčinil jejich rozchod? Otázky, jejichž odpověď se ve filmu nenachází. Jednání obou postav se stává tak jen uměle vytvořenými větami scénáristy. Pátá kapitola dokumentuje seznámení. Herci se začínají více smát, učesali se, oholili a upravili, aby vypadali mladší a my zjišťujeme, jak se vlastně potkali. Ale ano, to se může stát, nic neobvyklého. Ale závěrečná bezradná scéna, kdy se potkávají ráno na pláži, jemná zmínka o tom, že si trochu přispali, a náhlý romanticky efektivní západ slunce rozesměje jistě každého.