..a do školy jsem nikdy nechodil-příběh šťastného dítěte

stáhnout

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Do rukou se mě dostá­vá vel­mi zají­ma­vý a inspi­ra­tiv­ní pří­běh šťast­né­ho dět­ství jed­no­ho chlap­ce jmé­nem Andre Stern, kte­rý měl mož­nost svo­bod­ně obje­vo­vat a roz­ví­jet své jedi­neč­né vlo­hy bez tra­dič­ní škol­ní výu­ky. Čeká vás zají­ma­vé a pou­ta­vé vyprá­vě­ní, kte­ré vás roz­hod­ně chyt­ne od prv­ní stra­ny. 

Celou kni­hou bude­te puto­vat běž­ný­mi akti­vi­ta­mi, mož­ná na prv­ní pohled, ale poz­dě­ji zjis­tí­te, že tak běž­né pro malé dítě roz­hod­ně nejsou. Jedná se tře­ba o kovotepectví(dinanderie), učil se alge­b­ru, účast­nil se kur­zu ple­te­ní na prs­tech, navště­vo­val kera­mi­ku, hodi­ny tan­ce, bojo­vé umění-kalaripayat, foto­gra­fo­vá­ní, před­náš­ky o egyp­to­lo­gii, byl obklo­pen řadou růz­ných knih, jeli­kož otec byl knih­ku­pec, sklá­dal sta­veb­ni­ci lego tech­nic, měl obrov­ský zájem o auto­mo­bi­ly, ast­ro­no­mii, hru na kyta­ru, hud­bu i herec­tví a mno­ho dal­ších akti­vit. Autor popi­su­je s obrov­skou poko­rou, co vše ho zají­ma­lo a čím se celé dny zabý­val a co ho bavi­lo. Jeho rodi­če mu dali svo­bo­du se učit přirozeně-skrze hru, vlast­ní zájmy a život­ní zku­še­nos­ti.

Čeká na vás inspi­ra­tiv­ní pří­běh šťast­né­ho dítě­te, kte­ré mělo neob­vyk­lé dět­ství a obje­vi­lo v něm své výji­meč­né nadá­ní. Debata o tom, zda tra­dič­ní škol­ský sys­tém neo­me­zu­je naše děti v jejich roz­vo­ji. Přečtěte si vel­mi zají­ma­vý, nedogma­tic­ký a osvě­žu­jí­cí pohled člo­vě­ka, kte­rý měl mož­nost jít jinou ces­tou. Upřímný, osob­ní pří­běh jedi­neč­né vol­by a svo­bo­dy. Skvělé, povzbu­zu­jí­cí čte­ní, kte­ré mě bavi­lo od prv­ní stra­ny. Tato kni­ha mě na prv­ní pohled zau­ja­la svým názvem, ale i obsa­ho­vým zamě­ře­ním. Sama jsem běž­ným škol­ním sys­té­mem pro­šla až po vyso­kou ško­lu, tak­též jím pro­chá­zí i mé děti a jsem povo­lá­ním uči­tel­ka. Ve svém oko­lí mám něko­lik rodin, kte­ré se vyda­ly ces­tou domško­lác­tví a čas­to s nimi vedu růz­né dia­lo­gy a zjiš­ťu­ji, jaká jsou pro a pro­ti. Neváhala jsem a sáh­la jsem po této skvě­lé kni­ze, jeli­kož jsem si říka­la, jak na mě zapů­so­bí. Čtení bylo vel­mi pou­ta­vé a zají­ma­vé. Bylo vel­mi fas­ci­nu­jí­cí číst o tom, čím vším se André zabý­val a říka­la jsem si, že to ani není mož­né, že to mohl stih­nout za jeden svůj život, pro­to­že zájmů a čin­nos­tí bylo oprav­du mno­ho. Autor vel­mi pou­ta­vě vyprá­věl, čím vším si zabý­val a jaké čin­nos­ti ho nej­ví­ce bavi­ly. Knihu dopo­ru­čím všem, co pochy­bu­jí o domá­cí výu­ce a mys­lí si, že tyto děti nema­jí soci­ál­ní kon­takt, ale i těm, co fan­dí domá­cí výu­ce a chtě­jí se něco zají­ma­vé­ho dozvě­dět a hle­da­jí alter­na­tiv­ní for­my vzdě­lá­va­ní a jejich pozi­ti­va. Čtenáři v něm najdou poví­dá­ní o tom, že radost z uče­ní a svo­bo­da mohou být stej­ně důle­ži­té jako vzdě­lá­vá­ní v insti­tu­ci.

Ukázka z kni­hy:

Otec s mat­kou se mnou navště­vo­va­li Musée de la Phtographie v Bievres. Tam jsem sice neob­je­vil vůbec nic nové­ho, nicmé­ně znal jsem všech­ny foto­a­pa­rá­ty skrzna­skrz a zde jsem je mohl vidět na vlast­ní oči, což byl povzná­še­jí­cí pocit. Přecházel jsem od vit­rí­ny k vit­rí­ně a mlč­ky se nořil do pozo­ro­vá­ní.

Tatínek s mamin­kou a Eléonore mne dopro­vá­ze­li bez netr­pě­li­vos­ti, i když jejich vlast­ní zájem o tuto podiv­nou mícha­ni­ci před­mě­tů nedo­sa­ho­val tako­vých hlou­bek. (Muzeum v Bievres vlast­ně sestá­va­lo hlav­ně z neu­vě­ři­tel­né­ho množ­ství foto­a­pa­rá­tů, kte­ré zde leže­ly bez popis­ků v pře­pl­ně­ných zaprá­še­ných vit­rí­nách jeden na druhém-což jsem přes­ně potře­bo­val!)

Začal jsem dělat ski­ci, plán­ky a pro­jek­ty.

Opatřil jsem si kra­bič­ky od sirek s malič­ký­mi dír­ka­mi a jako stí­nít­ko jsem pou­ží­val prů­hled­nou mat­nou lepí­cí pás­ku.

Poté jsem zaří­ze­ní ješ­tě více vylep­šil tím, že jsem před otvor nasa­dil čoč­ku.

Z kar­to­nu jsem vyro­bil dva prv­ní objek­ti­vy a začal expe­ri­men­to­vat se zaost­řo­vá­ním a nasta­ve­ním. Krůček za krůč­kem jsem uvá­děl do pra­xe všech­ny teo­rie, kte­ré jsem pře­če­tl.

Vyvrtal jsem otvor do destič­ky z lepen­ko­vé vaz­by, kte­rá se moh­la pohy­bo­vat v per­fo­ro­va­ném kry­tu. Tak jsem zkon­stru­o­val prv­ní gilo­ti­no­vou uzá­věr­ku.

Všechny tyto impro­vi­zo­va­né díly jsem pak spo­jil dohro­ma­dy a vzni­kl můj prv­ní foto­a­pa­rát z kar­to­nu, sta­veb­ni­ce Lego a dře­va.

Dalo mi to dost prá­ce jej zce­la utěs­nit před svět­lem a s kaž­dým dal­ším těs­ně­ním nabý­val apa­rát na obje­mu. Vložení fil­mu zna­me­na­lo kom­pli­ko­va­nou zále­ži­tost, neboť nej­pr­ve musel všec­ko roze­brat. Kromě toho se film uvnitř špat­ně posu­no­val, pro­to­že těs­ně­ní způ­so­bo­va­lo tlak na díly uvnitř foto­a­pa­rá­tu.

Vložil jsem film a co nej­sou­stře­dě­ně­ji pro­ve­dl šestatři­cet sním­ků. Pak jsem film dal vyvo­lat ve foto­a­te­li­é­ru za kos­te­lem sva­té­ho Sulpicia. Když jsem si jej vyzve­dl, při­pa­da­la mi ces­ta domů neko­neč­ná. Nemohl jsem se dočkat, co na obráz­cích uvi­dím. Bohužel se uká­za­lo, že na nich není k roze­zná­ní nic kro­mě mlha­vé šedi­vé omáč­ky.

Rozhodl jsem se poku­sit se pro­blém vyře­šit a ana­ly­zo­vat důvo­dy neú­spě­chu.

Několik slov o auto­ro­vi:

André Stern (* 1971) 

se naro­dil v Paříži, je hudeb­ní­kem, skla­da­te­lem, mis­trem kyta­rá­řem, novi­ná­řem a auto­rem knih. Vyučuje hud­bě, před­ná­ší, inten­ziv­ně pra­cu­je v oblas­ti infor­ma­ti­ky a s vel­kým úspě­chem zastá­vá růz­né pozi­ce v taneč­ním a diva­del­ním svě­tě. Je to šťast­ný člo­věk – pra­cov­ně i spo­le­čen­sky napl­ně­ný. A do ško­ly nikdy necho­dil, neboť ve Francii není zave­de­na povin­ná škol­ní docház­ka. A pro­to­že je stá­le zno­vu žádán, aby vyprá­věl o své neob­vyk­lé ces­tě za vzdě­lá­ním, roz­ho­dl se na toto téma napsat kni­hu.

Autor: André Stern

Překlad: Petr Sumcov

Žánr: popu­lár­ně nauč­ná lite­ra­tu­ra

Vydáno: Vydal Bohemica Books, Praha, 2023

Počet stran: 174

Vazba kni­hy: bro­žo­va­ná

ISBN: 978-80-908763-8-5

Knihu může­te kou­pit zde:

...A DO ŠKOLY JSEM NIKDY NECHODIL - BOHEMICA BOOKS