Božský Bruce - Býti Bohem je přece tak snadné...

Na svě­tě je spous­ta nemož­ných úko­lů. Jedním z nich je i nato­če­ní tako­vé kome­die, kte­rá by se líbi­la všem – bez roz­dí­lu věku, pohla­ví či sexu­ál­ní ori­en­ta­ce. Tímto se dostá­vá­me k omše­lé a toli­ko otře­pa­né pro­ble­ma­ti­ce „sub­jek­tiv­ní názor divá­ka kon­tra pohled kri­ti­ka“. Vezměme si napří­klad Deník Bridget Jonesové. Podle mno­hých recen­zen­tů kva­lit­ní zpra­co­vá­ní úspěš­né kni­hy, u něhož se poba­ví všich­ni, ale pod­le mě… nemast­ná, nesla­ná roman­tic­ká kome­die v hoř­kém brit­ském bale­ní, zkrát­ka nic, co by mi roz­tr­ha­lo břiš­ní sval­stvo. Upřímně řeče­no… v posled­ní době o sobě začí­nám dost váž­ně uva­žo­vat – jest­li jsem oprav­du nor­mál­ní (jako že nejsem) a proč se mi nelí­bí ty „kome­die“, o kte­rých se tak bás­ní ve svě­tě Cinemy a Premiery. Jedno vysvět­le­ní by tu samo­zřej­mě bylo: jsem mla­dý, v puber­tě se kou­pa­jí­cí „post­pu­ber­ťák“, jehož sexy vkus je jen dočas­ný a kte­rý za pár let dospě­je k výše polo­že­né­mu žeb­říč­ku hod­not. Ne že bych byl srab (jako že jsem), ale prá­vě toho se obá­vám.

Současně s tím­to netra­dič­ním úvo­dem, kte­rý má ovšem své opod­stat­ně­ní, ape­lu­ji také na to, aby se ke kome­di­ím nezve­řej­ňo­va­ly trai­le­ry, v nichž jsou sestří­há­ny veš­ke­ré více či méně vtip­né gagy, scé­ny apod. Vím, že by to v důsled­ku zna­me­na­lo krach pro pro­dukč­ní spo­leč­nos­ti, ne-li zánik kome­di­ál­ní­ho žán­ru, ale ta před­sta­va, že jde­te do kina na film a při­tom netu­ší­te, že si v něm hlav­ní hrdi­na při­le­pí ruku k při­ro­ze­ní, je doce­la krás­ná.

Božský Bruce je jed­nou z těch kome­dií, v jejichž pří­pa­dě mě z něja­ké­ho nezišt­né­ho důvo­du minu­la video ukáz­ka a repor­tá­že z natá­če­ní, pře­ky­pu­jí­cí řeč­mi o tom, jak je daný titul „doko­na­lý“. Zásluhou toho jsem si k nové­mu fil­mu Jima Carreyho vytvo­řil urči­tý odstup – žád­ná oče­ká­vá­ní, jen přá­ní, že se obstoj­ně poba­vím. Možná i pro­to mě Božský Bruce pří­jem­ně zasko­čil, byť jde o sní­mek, vzdá­va­jí­cí čest fil­mo­vé­mu humo­ru deva­de­sá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí.

Zápletka fil­mu je doce­la jed­no­du­chá, avšak v rám­ci kome­di­ál­ní­ho žán­ru napros­to dosta­ču­jí­cí. Podobné je to i s hlav­ní myš­len­kou bazí­ru­jí­cí na jakém­si mrav­ním pona­u­če­ní, bez níž by se Božský Bruce obe­šel asi tak jako buf­fal­ský hoke­jis­ta bez puku. Hlavním hrdi­nou je čty­ři­ce­ti­le­tý Bruce Nolan, maji­tel psa močí­cí­ho na hi-fi věž a pře­de­vším repor­tér tele­viz­ní­ho zpra­vo­daj­ství, kte­rý by to rád dotá­hl na post mode­rá­to­ra večer­ní­ho vysí­lá­ní. Jak už to tak ale bývá, sny a rea­li­ta jsou od sebe čas­to­krát na míle vzdá­le­né, a jiné to není ani v pří­pa­dě posta­vy ztvár­ně­né exce­lent­ním Jimem. Bruce je totiž smo­lař jako hrom – v prá­ci je igno­ro­ván měrou vrcho­va­tou a jeho repor­tá­že se stá­va­jí jen ter­čem posmě­chu. Přitom se nedá říci, že by jeho pra­cov­ní neú­spě­chy byly kom­pen­zo­vá­ny úspě­chy v živo­tě sou­kro­mém. Oporou je Bruceovi pou­ze jeho pří­tel­ky­ně (Jennifer Anistonová ze seri­á­lu Přátelé), kte­rá k němu zacho­vá­vá jis­té sym­pa­tie i přes­to, že již pět let čeká mar­ně na snub­ní prs­ten.

Vše se změ­ní až jed­no­ho dne, kdy Bruceovi nadob­ro dojde trpě­li­vost. Při svém prv­ním živém pře­no­su doslo­va vypě­ní a způ­so­bí tako­vý poprask, že je ihned po odvy­sí­lá­ní pro­puš­těn z prá­ce. K tomu se při­va­lí jed­ná auto­ha­vár­ka, féro­vý pěst­ní sou­boj „všich­ni na jed­no­ho“, roze­pře s pří­tel­ky­ní a rázem se hlav­ní hrdi­na oci­tá na samém dně. V situ­a­ci, v níž by se zdá­lo jako ade­kvát­ní řeše­ní skok z desá­té­ho pat­ra vyso­ko­pod­laž­ní­ho pane­lo­vé­ho domu na asfal­to­vý chod­ník, se však Bruce neče­ka­ně „vzcho­pí“, či spí­še pro­zře. Veškeré své neú­spě­chy začne svá­dět na Boha (Morgan Freeman), načež ve svých ráz­ných kri­ti­kách dojde až tak dale­ko, že si s ním stvo­ři­tel svě­ta domlu­ví ran­de.

Bruce, dosta­vi­vší se do bělo­bou pro­zá­ře­né­ho palá­ce, nej­pr­ve netu­ší, s kým má tu čest, a na štít čer­né­ho muže v bílém oble­ku vyšle pár ost­rých nará­žek, když pak ale na své ruce napo­čí­tá sedm prs­tů, pocho­pí, že zřej­mě „ujel“. Počáteční roz­ča­ro­vá­ní je však záhy zapo­me­nu­to – to když se Bůh roz­hod­ne daro­va­ti Bruceovi veš­ke­ré své schop­nos­ti a pra­cov­ní povin­nos­ti, aby poznal, jak nároč­né je vyko­ná­vat toto povo­lá­ní. A co z toho vyply­ne, to snad ani nemu­sím zdů­raz­ňo­vat…

Jak bylo již jed­nou řeče­no, Božský Bruce není nikterak „prů­kop­nic­kou“ kome­dií. Sic oplý­vá poměr­ně při­taž­li­vým námě­tem, ale cel­ko­vým ztvár­ně­ním hod­ně při­po­mí­ná fil­my jako Záměna, Lhář, lhář či Smlouva s ďáblem. Snímek Toma Shadyaca se však inspi­ra­cí výše uve­de­ný­mi titu­ly ani neta­jí. Atributů toho­to jevu nalez­ne­me hned něko­lik. Jednak je to pří­běh, kte­rý zastá­vá (v oblas­ti kome­dií) již zaběh­lé sché­ma „prv­ní půle humor­ná, zby­tek sto­pá­že váž­ný“, dále ste­re­o­typ­ní cha­rak­te­ry ústřed­ních postav, s nimiž jsme se potka­li už nesčet­ně­krát v jiných sním­cích, a v nepo­sled­ní řadě dosti roz­tr­ži­tý hlav­ní hrdi­na a là Ace Ventura v podá­ní nepře­ko­na­tel­né­ho Jima Carreyho (bez něj by se kost­ra pří­bě­hu zhrou­ti­la jako dome­ček z karet).

Ač mě to pře­kva­pi­lo, mně osob­ně při­nes­la tato kom­bi­na­ce dosta­teč­né uspo­ko­je­ní. Pravda, ono uko­je­ní moh­lo být o to vět­ší, kdy­by scé­náris­té plně vyu­ži­li poten­ci­á­lu tak boha­té­ho námě­tu - nicmé­ně když se na celou pro­ble­ma­ti­ku podí­vám i z dru­hé stra­ny a před­sta­vím si sám sebe na mís­tě fil­mo­vé­ho tvůr­ce, nedo­padlo by to ani z polo­vi­ny tak dob­ře jako ve stá­va­jí­cím pří­pa­dě. Z toho ply­ne jedi­né: pokud máte rádi potrh­lé kome­die, tro­chu tvrd­ší humor a gumo­vý „ksicht“ Jima Carreyho, není lep­ší vol­by pro pří­jem­ně strá­ve­ný pod­ve­čer s přítelkyní/přítelem. A že se nasmě­je­te (i když ne do sytos­ti), to vám mohu zaru­čit vše­mi sed­mi prs­ty na své pra­vé ruce.

---

---