Cesta vzhůru - ROZHOVORY S TVŮRCI - ANDREA JAROŠOVÁ (1989)

Dcera Radka Jaroše, jejíž kni­ha Hory, má panen­ko byla inspi­ra­cí pro vznik doku­men­tu Cesta vzhů­ru

Narozena v Novém Městě na Moravě. Hlavní inspi­ra­cí pro její psa­ní byl její otec horo­le­zec Radek Jaroš, se kte­rým napsa­la dvě kni­hy: Hory, má panen­ko (2011, netra­dič­ní roz­ho­vor dce­ry a otce o zásad­ních věcech člo­vě­ka) a Hory sho­ra 2 (2013, pokra­čo­vá­ní pří­bě­hů z expe­dic z nej­vyš­ších vrcho­lů svě­ta z let 2008 – 2012). Na pod­zim v říj­nu toho­to roku chys­tá vydá­ní kni­hy s názvem V lavi­ně. Pohádková kni­ha o dob­ro­druž­ství malé­ho znudě­né­ho pyro­ma­na v horách bude pokřtě­na spo­leč­ně s novým titu­lem Radka Jaroše K2 - posled­ní kle­not mé Koruny Himaláje. V sou­čas­né době dokon­ču­je stu­dia na praž­ské FAMU – Katedra sce­náris­ti­ky a dra­ma­tur­gie. Společně s Kristinou Dufkovou je pode­psá­na pod scé­ná­řem roman­tic­ké kome­die reži­sé­ra Jiřího Chlumského Martin a Venuše (2012).

 Vydala jste dvě kni­hy o svém otci, co bylo tím hlav­ním impul­sem k jejich napsá­ní?

Hory, má panen­ko jsem zača­la psát, pro­to­že mě nepus­ti­li k matu­ri­tě, tak­že jsem měla čas. Zároveň pro mě byla táto­va fas­ci­na­ce hora­mi cel­kem záha­dou, pro­to mi při­šlo dob­ré čis­tě z hle­dis­ka dušev­ní hygi­e­ny porov­nat si naše pří­stu­py k živo­tu a poku­sit se nahléd­nout do svě­ta toho dru­hé­ho.

Určitě zná­te reak­ce čte­ná­řů, v čem je pro ně osud Vašeho otce fas­ci­nu­jí­cí?

Fascinující pro lidi je jeho odhod­lá­ní a vytr­va­lost, s jakou šel za svým snem, bez pochyb o tom, jest­li na to má nárok. Málokdo si to dovo­lí a málo­kdo je ochot­ný dát do toho tolik ener­gie. To, že si vybral zrov­na hory, je už cel­kem jed­no. Co je výji­meč­né, je jeho ener­gie a čis­tý styl, ten­to pří­stup je pozo­ru­hod­ný v jakém­ko­liv obo­ru.

Když se začal točit celo­ve­čer­ní doku­ment Cesta vzhů­ru, v jaké fázi jste byla oslo­ve­na a jak vypa­dal scé­nář?

Byla jsem oslo­ve­na hned na začát­ku. Inspirací pro vznik fil­mu byla i moje kni­ha Hory, má panen­ko. Scénář se hod­ně měnil, v jed­né fázi to vypa­da­lo, že to film bude spíš o mně, než o táto­vi, a kaž­dý den děku­ji bohu za to, že z toho sešlo…

Ve fil­mu jsou zachy­ce­ny vel­mi intim­ní chví­le v nemoc­ni­ci, jak jste oba s otcem v těch­to scé­nách zvlá­da­li pří­tom­nost kame­ry?

Šla jsem do natá­če­ní s roz­hod­nu­tím být auten­tic­ká a ote­vře­ná, s důvě­rou, že toho nikdo nezne­u­ži­je. Kamery mi neva­dí, ale spí­še bez­moc, jak se zábě­ry se nalo­ží ve střiž­ně, to je nepří­jem­né. Znovu bych už do toho nešla.

 Dokončujete Katedru sce­náris­ti­ky a dra­ma­tur­gie na praž­ské FAMU, to zna­me­ná, že se cítí­te lépe za kame­rou. Jaké to bylo nao­pak před kame­rou po boku své­ho por­tré­to­va­né­ho otce?

Jako sce­náris­ta za kame­rou nebý­vám. Před kame­rou je mi dob­ře, pro­to­že jsem ješit­ná. Být sama za sebe těž­ké neby­lo, nároč­ná byla role, kte­rou jsem měla v doku­men­tu plnit, to zna­me­ná, tahat z táty infor­ma­ce.

Mimochodem z fil­mu se zdá, že je vel­mi nároč­né pro štáb odkrýt intro­vert­ní oso­bu čas­to ukrý­va­jí­cí své emo­ce, jakou je Váš otec, nemě­la jste podob­ný dojem i při psa­ní svých knih?

Neměla. Diktafon na sto­le nepů­so­bí tak hro­zi­vě jako štáb něko­li­ka lidí. Kdo byl někdy před kame­rou tak ví, že kame­ra může půso­bit tak, že chce sežrat člo­vě­ku duši. Tím, že byl reži­sér záro­veň kame­ra­ma­nem, si tro­chu zkom­pli­ko­val situ­a­ci. Na tatín­ka se musí jako na srn­ku.

Pod hra­ným sním­kem Martin a Venuše (2012) jste pode­psá­na jako spo­lusce­nárist­ka, máte tedy již fil­mo­vé zku­še­nos­ti, v čem Vám nao­pak vyho­vo­va­la prá­ce na doku­men­tu Cesta vzhů­ru?

Mám doku­ment rad­ši než hra­ný film a natá­če­ní mi při­pa­dá jako zábav­ný pro­ces. Baví mě, když nic nejde pod­le plá­nu, fas­ci­nu­je mě sle­do­vat, jak se věci neče­ka­ně poka­zí nebo se najed­nou sta­ne kouz­lo, kde by ho nikdo neče­kal. Oblíbila jsem si i štáb a bylo to celé pří­jem­né natá­če­ní. Jestli mi něco pře­ká­že­lo, tak je to již zmi­ňo­va­ná bez­moc, jak se film ve střiž­ně sklá­dá dohro­ma­dy. Ty stov­ky hodin mate­ri­á­lu mají v sobě tisí­ce vari­ant a mě napa­da­jí desít­ky, co by mě bavi­ly.

V doku­men­tu je zachy­cen sil­ný moment rodin­né osla­vy, kdy na kame­ru říká­te, že až kvů­li natá­če­ní fil­mu jste se všich­ni sešli. Váš otec obě­to­val rodi­nu i své zdra­ví pro své milo­va­né hory, jak jste se s tím vyrov­na­la Vy osob­ně?

Myslím, že na to roz­hod­nu­tí měl nárok. Možná, že děti z tako­vých rodin vyle­zou troš­ku pocu­cha­né, ale s vědo­mím, že svět je plný mož­nos­tí. A mají celý život čas dát se zase dohro­ma­dy. Jsem za to vše ráda.

Jaký je to pocit mít otce za “ hrdi­nu“, jak se s tím od malič­ka žije?

Já bych s tím hrdin­stvím tolik nešer­mo­va­la. Je to inspi­ra­ce, že věci jsou mož­né a to není vůbec málo. Jsem za to vděč­ná.

Jaké jsou Vaše dal­ší spi­so­va­tel­ské plá­ny, co chys­tá­te?

Právě dokon­ču­ji pohád­ko­vou kníž­ku o malém znudě­ném pyro­ma­no­vi, kte­rý se z bez­peč­nost­ních důvo­dů vypra­ví do hor. Název zní V lavi­ně a je urče­na pro vel­mi zlo­bi­vé děti a odváž­né rodi­če. Těším se na křest kni­hy, kte­rý pro­běh­ne dohro­ma­dy s táto­vou kni­hou K2 - posled­ní kle­not mé Koruny Himaláje.

---