Elvis - 80 %

Složitá dyna­mi­ka mezi Elvisem Presleym (Austin Butler) a jeho mana­že­rem, plu­kov­ní­kem Tomem Parkerem (Tom Hanks), kte­rá trvá více než 20 let, od Presleyho vze­stu­pu ke slá­vě až po jeho nebý­va­lou slá­vu, na poza­dí vyví­je­jí­cí se kul­tur­ní kra­ji­ny a ztrá­ty nevin­nos­ti v Americe. Ústřední posta­vou této ces­ty je jed­na z nej­vý­znam­něj­ších a nej­vliv­něj­ších osob v Elvisově živo­tě - Priscilla Presley (Olivia DeJonge)....

Nejúspěšnější hudeb­ní sólo­vý umě­lec všech dob, kte­rý na prv­ní pohled dosá­hl pra­vé­ho ame­ric­ké­ho snu a z chudých pomě­rů se vydrá­pal na pozi­ci jed­no­ho z nej­zná­měj­ších hudeb­ní­ků všech dob. Ve sku­teč­nos­ti ovšem též oběť mani­pu­la­ce, kte­ré rych­le dosáh­nu­tí bohat­ství a náh­lý pří­val fanouš­ků po celém svě­tě pře­rost­lo přes hla­vu. Elvis Presley, pře­zdí­va­ný jako Král Rock „n“ Rollu, dost mož­ná pat­ří mezi nej­tragič­těj­ší osob­nos­ti hudeb­ní­ho svět­la, kdy bylo jas­né, že po tele­viz­ním fil­mu z roku 1979 (v tele­viz­ním fil­mu od Johna Carpentera si hudeb­ní legen­du zahrál Kurt Russell) nevy­hnu­tel­ně jed­nou dojde na nové zpra­co­vá­ní toho­to pří­bě­hu. A v souč­tu dává smy­sl, že se Presleyho pří­bě­hu cho­pil Baz Luhrmann.

Australan Baz Luhrrmann nepat­ří mezi tvůr­ce, kte­ří by do kin chr­li­li jeden film za dru­hým a při pohle­du na jeho výkon­nost budou nej­spíš fanouš­ci jeho tvor­by rádi pokud 59-letý reži­sér zvlád­ne ve své kari­é­ře rea­li­zo­vat ale­spoň dal­ší dva celo­ve­čer­ní fil­my. Luhrmann si ovšem roz­hod­ně neple­te pojmy kvan­ti­ta a kva­li­ta. Za posled­ních 30 let sice rea­li­zo­val pou­ze 6 celo­ve­čer­ních fil­mů, kaž­dý z fil­mů v Luhrmannově kari­é­ře ovšem spl­ňo­val pod­mín­ky audi­o­vi­zu­ál­ně a tech­nic­ky vyšper­ko­va­né podí­va­né, Luhrmanna jde dost mož­ná vní­mat jako jed­no­ho z nej­lep­ších vizu­ál­ních vypra­vě­čů své doby. Kromě vizu­ál­ně opu­lent­ní­ho pří­stu­pu poté ovšem čas­to Luhrmannovy fil­my spo­ju­je t éž kre­a­tiv­ní hudeb­ní dra­ma­tur­gie i něja­ká ta tragé­die, kte­rá bývá prak­tic­ky vždy spo­je­ná s něja­kou tragé­dií. I pro­to tak v souč­tu dává napros­tý smy­sl, že se reži­sér Romea a Julie z roku 1996, Moulin Rouge! nebo posled­ní adap­ta­ce Velkého Gatsbyho cho­pil prá­vě Elvisova život­ní­ho pří­bě­hu.

Elvis při­tom při star­tu retrospek­tiv­ní­ho vyprá­vě­ní může půso­bit prá­vě jako pohád­ka o balí­ko­vi, kte­rý to ze dna dotáh­ne na vrchol, dočká se napl­ně­ní své­ho ame­ric­ké­ho snu a zapí­še se do his­to­rie hud­by. Epos o Elvisovi ovšem nevy­hnu­tel­ně kva­pí k tra­gic­kým moti­vům. V rám­ci 160 minut tak Elvis vypra­ví o pomě­rech v ame­ric­ké spo­leč­nos­ti v 50-70 letech, nai­vi­tě, setká­ní s rea­li­tou i pádem na samé dno. Luhrmann při­tom při vyprá­vě­ní sází na archiv­ní zábě­ry, po vzo­ru Moulin Rouge! a Velkého Gatsbyho opět doká­že kří­žit dobo­vou muzi­ku s moder­ní hud­bou (dojde na Doju Cat i Eminema) a v jádru tak i přes audi­o­vi­zu­ál­ní a tech­nic­kou vyšper­ko­va­nost zůstat tak tro­chu sym­pa­tic­ky neu­káz­ně­nou podí­va­nou.

Luhrmann tak dle oče­ká­vá­ní neto­čí stan­dard­ní bio­pic, pře­de­vším i pro­to, že jako vypra­věč slou­ží Elvisův kon­tro­verz­ní mana­žér Tom Parker. Tom Hanks sice již pár­krát ve své kari­é­ře zápor­né role hrál, sám se ovšem nedáv­no dušo­val, že Tom Parker bude prv­ní pořád­ný zápo­rák v jeho herec­ké kari­é­ře a Hanks nezkla­me. Nejen, že je Hanks skr­ze bra­vur­ní mas­ky pro­mě­něn v prů­bě­hu fil­mu prak­tic­ky k nepo­zná­ní, i přes sáz­ku na své kla­sic­ké cha­rizma totiž Hanks doká­že napros­to pro­dat tak tro­chu pod­ni­ka­tel­sky vyčů­ra­nou kry­su, kte­rá vždy mys­lí pár kro­ků dopře­du a doká­že z kaž­dé­ho nepří­jem­né­ho vývo­je pře­ci jen něco vytě­žit. Hanks se v té roli sku­teč­ně nedr­ží zkrát­ka a pou­ze z dra­ma­tur­gic­ké­ho hle­dis­ka se roz­hod­nu­tí vsa­dit na počá­tek vyprá­vě­ní z Parkerova úhlu vyvr­bí jako tak tro­chu zby­teč­né a více­mé­ně nikam nedo­ta­že­né.

Elvis má tak v pod­sta­tě dvě hlav­ní posta­vy, krom Parkera samo­zřej­mě i samot­né­ho Elvise. S rolí byli spo­jo­va­ná jmé­na jako Aaron Taylor-Johnson, Miles Teller, Ansel Elgort nebo Harry Styles, vol­ba nako­nec ovšem padla na Austina Butlera. A lépe dopad­nout nemoh­la! Nejen, že se Butler již od mla­dých let věnu­je hud­bě a umí i skvě­le zpí­vat, ale je v roli napros­to vyni­ka­jí­cí. Po men­ších rolič­kách v Tenkrát v Hollywoodu Quentina Tarantina či Mrtví neu­mí­ra­jí Jima Jarmushe bude Elvis film, kte­rý Butlerovi nakop­ne kari­é­ru. Síla Butlerova výko­nu při­tom netkví pou­ze v ide­ál­ním napo­do­be­ní Elvisova hla­su a pěvec­kém umě­ní, ale pře­de­vším v auten­tic­kém podá­ní, kdy Butler doká­že napros­to pro­dat všech­ny zásad­ní emo­ci­o­nál­ní momen­ty, doká­že půso­bit jako ten správ­ný rocker bou­ří­cí se pro­ti spo­leč­nos­ti a doká­že herec­ky napros­to pro­dat zdr­cu­jí­cí posled­ní obdo­bí Elvisova živo­ta. Na sou­ze­ní poten­ci­o­nál­ních osca­ro­vých nomi­na­cí je pocho­pi­tel­ně ješ­tě brzy, Butler ovšem napros­to zaslou­že­ně již nyní pat­ří mezi hlav­ní kan­di­dá­ty na soš­ku za nej­lep­ší herec­ký výkon.

V rám­ci cas­tingu poté dochá­zí na solid­ní ved­lej­ší herec­ké výko­ny, kte­ré doka­zu­jí, že sku­teč­ně není malých rolí, ale pou­ze malých her­ců, kte­ří ovšem v Elvisovi prak­tic­ky chy­bí. Svou men­ší roli si napří­klad uží­vá Kodi Smit-McPhee, Luke Bracey se po Hacksaw Ridge opět uka­zu­je jako sluš­ný herec, Kelvin Harrison Jr. je v men­ší roli B. B. Kinga solid­ní a upo­zor­nit na sebe doká­že i Dacre Montgomery v roli Stevea Bindera (reži­sér Star Wars Holiday Special!). Menší zkla­má­ní může snad při­nést pou­ze Olivia DeJonge v roli Priscilly Presley. Problém při­tom není se samot­nou DeJonge, ale fak­tem, že Priscilla nedo­stá­vá tolik pro­sto­ru, kolik by divák oče­ká­val a zpě­vá­ko­va múza tak své­ho legen­dár­ní­ho sta­tu­su prak­tic­ky nemá šan­ci dosáh­nout s výjim­kou jedi­né scé­ny.

Handicap bio­pi­ců muzi­kan­tů s tak tuč­ným živo­tem jako Elvis totiž do jis­té míry tkví pře­de­vším v časo­vém limi­tu. Film sice trvá 160 minut a doká­že prak­tic­ky pokrýt 90% toho nej­zá­sad­něj­ší­ho v rám­ci Presleyho kari­é­ry, u jed­not­li­vých zrych­le­ných momen­tů, ome­ze­né­ho pro­sto­ru někte­rých postav či ská­ká­ní v čase se ovšem ako­rát uka­zu­je, že by dost mož­ná byla ve finá­le lep­ší šes­ti­díl­ná mini­sé­rie, kte­rá by toho doká­za­la pokrýt ješ­tě víc. Na dru­hou stra­nu ovšem sku­teč­ně pla­tí, že Luhrmannův Elvis pokrý­vá prak­tic­ky vše nej­zá­sad­něj­ší. Přesto se při sle­do­vá­ní divák nedo­ká­že zba­vit poci­tu, že se někdy v rám­ci let 1955-1977 ská­če sku­teč­ně pří­liš dopře­du. V souč­tu na to nej­víc doplá­cí tak tro­chu zrych­le­né finá­le, kte­ré­mu ovšem ale­spoň vylo­že­ně nechy­bí něja­ká smys­lu­pl­ná gra­da­ce.

Skutečně pla­tí, že je Luhrmannův vizu­ál­ní styl pas­tvou pro oči, divák se jen může rado­vat z kre­a­tiv­ních kame­ro­vých hrá­tek, hra­vé­ho stři­hu a Luhrmannův Elvis sku­teč­ně půso­bí nesku­teč­ně naleš­tě­ným způ­so­bem. Zamrzí tak men­ší kre­a­ti­vi­ta na pódiu. Kdo čeká dal­ší Live Aid z Bohemian Rhapsody nebo tri­po­vé hudeb­ní sek­ven­ce Eltona Johna z Rocketmana, ten může být ve finá­le tak tro­chu zkla­mán. Při prv­ním vystou­pe­ní Elvise ve fil­mu při­tom Luhrmann doká­že vyvo­lat nadě­ji, v souč­tu ovšem sku­teč­ně v tom­to ohle­du Luhrmann zao­stá­vá za oče­ká­vá­ním. Snadno se dá argu­men­to­vat, že to nebyl Luhrmannův prim, při vzpo­mín­ce na ta nej­lep­ší hudeb­ní čís­la z Moulin Rouge! ovšem smu­tek kapá­nek pře­tr­vá­vá.

Luhrmann doká­zal v souč­tu Elvise nato­čit sku­teč­ně vel­ko­le­pým způ­so­bem a neza­os­tat v audi­o­vi­zu­ál­ním a tech­nic­kém vyšper­ko­vá­ní. Elvis i díky tomu sku­teč­ně zůstá­vá opu­lent­ní podí­va­nou, kte­rá si svou pří­tom­nost na vel­kých plát­nech doká­že víc než obhá­jit a před­vést jeden z nej­pů­so­bi­věj­ších (nejen hudeb­ních) bio­pi­ců posled­ních let......

---

---