Her - 75%

Film Her je hlav­ně roman­tic­kým sním­kem, kte­rý by se nechal brát i i jako jem­ná sati­ra, kte­rá okra­jo­vě glo­su­je sou­čas­né lid­ské cho­vá­ní. Ocitáme se v blí­že nespe­ci­fi­ko­va­né budouc­nos­ti, ve fir­mě, kte­rá píše dopi­sy na objed­náv­ku. Jedním z tako­vých­to spi­so­va­te­lů je i Joaquin Phoenix, řekl bych, že od Walk the Line jeho nej­lep­ší herec­ký výkon, ne-li nej­lep­ší. Celý sní­mek hra­je jed­no vel­ké sólo. Zajímavým poznatkem je, že po Walteru Mittym je tu dal­ší film, kte­rý nevy­u­ží­vá kla­sic­ké děle­ní postav na „pro­ta­go­nis­tu“ a „anta­go­nis­tu“, zde prá­vě anta­go­nis­ta vel­mi chy­bí. Ne, že by to byl něja­ký vel­ký pro­blém, ale kon­flikt vzni­ká tro­chu jiným způ­so­bem, než jsme zvyklí.

Postava Theodora je ze začát­ku cel­kem sil­ně intro­vert­ním člo­vě­kem, díky kame­ře, kte­rá pou­ží­vá polo­de­tai­ly až detai­ly, nepo­tře­bu­je­me výraz­ně mno­ho dia­lo­gu, abychom se vcí­ti­li do Theodorova chá­pá­ní svě­ta a přes­to, když si mys­lí­me, že o jeho cha­rak­te­ru zná­me všech­no i tak nás pře­kva­pí. Na tom nese hlav­ní vinu kva­lit­ní stav­ba scé­ná­ře, kte­rá však ke kon­ci malin­ko pokul­há­vá. Přece jenom sto­páž více než dvou hodin je pro tako­vý­to námět zce­la nezvla­da­tel­ná. Ne, že by děj a cha­rak­te­ry půso­bi­ly nud­ně, nao­pak se neu­stá­le vyví­jí, však atmo­sfé­ra a situ­a­ce se točí v kru­hu a nepři­ná­ší nic nové­ho. Takže i když nás zají­má dal­ší vývoj, už nás poně­kud una­vu­je stá­le ten stej­ný detail znudě­né­ho Theodora leží­cí­ho v poste­li. Myslím, že hlav­ní pro­blé­mem je poně­kud pro­pás­nu­tá katar­ze, kte­rá půso­bí tro­chu odflák­nu­tě. Divák se pak cítí poně­kud frustro­va­ně, poně­vadž vám při­jde, že jste něco „pro­pás­li“.

Jak už nám trai­ler nazna­ču­je, Theodor je člo­věk, kte­rý se zami­lu­je do Operačního sys­té­mu (s vlast­ní roz­ví­je­jí­cí se intu­i­cí), nebo lépe řeče­no spí­še do její­ho hla­su a názo­rů. Ačkoliv tako­vý­to námět může půso­bit zce­la stu­pid­ně a jak­ko­liv absurd­ně, je podán tak, že jako divá­ci tuto sku­teč­nost při­jme­me a niče­mu se nedi­ví­me. Jsme ochu­ze­ni o mora­li­ty a mrav­ní pouč­ky lid­ských vzta­hů. Jsme svěd­ky detail­ní ana­lý­zy vzni­ku vzta­hu mezi dvě­ma lid­mi, vlast­ně mezi počí­ta­čem a člo­vě­kem. Jde o nezvyk­lý obraz lás­ky a roman­ti­ky ve fil­mu. Nicméně jak jsem uve­dl již výše, v urči­tých momen­tech lze spat­řit jaká­si nevo­le k tako­vé­mu „zami­lo­vá­ní“. Tvůrci obra­zo­vě uka­zu­jí davy lidí, kte­ří jen kolem sebe nevě­do­mě pro­chá­zí a jejich pozor­nost smě­řu­je k malé vir­tu­ál­ní kra­bič­ce. Her může­me brát jako pěk­nou roman­tic­kou fres­ku „čis­té“ lás­ky ane­bo jako mani­fest za sou­čas­nou spo­leč­nost, kte­rý se sna­ží vybur­co­vat lid ze své­ho pohod­lí.

Vizuální strán­ka je veli­ce pre­ciz­ně sla­dě­ná šká­la barev, kte­rá pou­ží­vá sub­jek­tiv­ní vyjá­d­ře­ní barev­nos­ti. Začátek, kdy je Theodor ješ­tě roze­rva­ným mužem, kte­ré­ho na svě­tě netě­ší vůbec nic a jeho ste­re­o­typ­ní život, prá­ce – hry – vir­tu­ál­ní sex – prá­ce – hry… ho neba­ví, se nese v odstí­nech šedé, tep­lé bar­vy půso­bí vybled­le. Období zami­lo­va­nos­ti je nao­pak doslo­va zali­to slun­cem a půso­bí tak veli­ce opti­mis­tic­ky. Využití žlu­té až zla­ta­vé navo­zu­je pocit bez­pe­čí nebo štěs­tí. Film kon­čí v cel­ko­vém vyzně­ní smut­ně, poně­vadž nazna­ču­je, že ať lás­ka skon­čí jak­ko­liv, pokaž­dé nám zby­de náruč věr­né­ho kama­rá­da nebo kama­rád­ky. Jisté je však to, že se jed­ná o zají­ma­vě zpra­co­va­nou lát­ku, kte­rá urči­tě sto­jí za hlub­ší pozná­ní. Her je bez debat zvlášt­ním sním­kem ať už po vizu­ál­ní nebo i po pří­bě­ho­vé strán­ce, přes­to myš­len­ka, kte­rá by nás měla „posa­dit na zadek“ poně­kud chy­bí.

---