Insterstellar

Christopher Nolan je abso­lut­ní špič­ka sou­čas­né­ho fil­mař­ské­ho cechu a kaž­dý jeho nový film pro­vá­zí vel­ká oče­ká­vá­ní a nad­še­ní jeho fan­dů. Interstellar je fil­mem, kte­rý je dale­ko amb­ci­óz­něj­ším dílem než všech­no, co dopo­sud Nolan nato­čil, a to z hle­dis­ka pří­bě­hu, zpra­co­vá­ní a i roz­počtu.

Velkolepá podí­va­ná nás zave­de na zem z nepří­liš vzdá­le­né budouc­nos­ti, kde býva­lý pilot a otec dvou dětí Cooper (Matthew McConaughey) pra­cu­je na své vel­ké kuku­řič­né far­mě. Zem totiž čelí nedo­stat­ku jíd­la, a tak ačko­liv už nejsou vál­ky a vojá­ky není tře­ba, lidé si nemo­hou volit povo­lá­ní sami, ale tak, aby uko­ji­li potře­by spo­leč­nos­ti. Obrovské množ­ství spo­tře­bo­va­né­ho jíd­la vyčer­pá­vá celou pla­ne­tu a ta postup­ně kola­bu­je, což způ­so­bu­je pro­blémy s poča­sím a sví­zel­nou situ­a­ci se zdra­vím lidí. Jeví se, že jedi­nou šan­cí, jak zachrá­nit lid­ský druh, je poslat výzkum­nou loď do čer­ví díry, aby se na dru­hé stra­ně poku­si­la najít vhod­nou pla­ne­tu jako nový domov pro lid­stvo.

Příběhem nepů­so­bí Nolanův výtvor nikterak zají­ma­vě, ale to ani vět­ši­na námě­tů k jeho před­cho­zím fil­mům. Dostáváme totiž v pří­pa­dě Interstellaru vel­ko­le­pé vyprá­vě­ní v něko­li­ka časo­vých lini­ích a na něko­li­ka mís­tech v časo­prosto­ru, což při dél­ce téměř 3 hodin dá moz­ku sluš­ně zabrat.

Nolan je veli­kým fanouš­kem vesmír­ných dra­mat a vliv Kubrickových Vesmírných ody­seí je vidět v kaž­dém dru­hém zábě­ru, avšak to jim nebe­re na úchvat­nos­ti. Když se vám na plát­ně obje­ví malá lodič­ka roz­ho­du­jí­cí o pokra­čo­vá­ní lid­ské­ho dru­hu upro­střed hro­bo­vé­ho ticha a tmy, popad­ne vás pocit malos­ti a bez­na­dě­je. Ticho a prázd­no­ta vesmí­ru je něco tolik děsi­vé­ho, že si to málo­kdo doká­že před­sta­vit, jak to ve sku­teč­nos­ti vypa­dá. Interstellar vám tohle nechá sežrat s grá­cií.

Obrovsky důle­ži­té jsou pro film hlav­ní posta­vy Coopera a jeho dce­ry, kde emo­ce pla­nou a vskut­ku se jed­ná o nej­pa­mát­něj­ší momen­ty fil­mu. Oproti jiným vesmír­ným řež­bám dává totiž Interstellar pro­stor dra­ma­tu jedin­ce, kdy si může­me vychut­ná­vat pří­běhy indi­vi­du­a­lit a jejich osu­dy jsou nám v tom pří­pa­dě bliž­ší než když kdy dřív.

Ovšem Interstellar má přes svo­ji vel­ko­le­post mno­ho banál­ních chyb, kte­ré na výsled­ném obra­zu děla­jí kalei­do­skop skrvn. Ačkoliv se jed­ná o vel­ko­le­pý vesmír­ný pří­běh plný chyt­rých lidí (ast­ro­nau­tů, inže­ný­rů), je všech­no pod­ří­ze­no main­stre­a­mo­vé­mu divá­ko­vi, pro­to se nemů­že­te divit, že upro­střed mise začne vysvět­lo­vá­ní prin­ci­pů čer­vích děr, dile­ta­ci času, gra­vi­ta­ce v čer­ných dírách a podob­ných věcí, kte­ré by kaž­dý stu­dent fyzi­ky na uni­ver­zi­tě měl znát hned po prv­ním semest­ru.

Nelze pomi­nout i něko­lik nelo­gic­kých roz­hod­nu­tí a podiv­ných dějo­vých zvra­tů, kte­ré nedá­va­jí smy­sl a jsou samo­ú­čel­ně stvo­ře­ny pro poba­ve­ní divá­ka. Hlavně posled­ní půl­ho­din­ka plná vysvět­li­vek, aby i úpl­ný blb pocho­pil, o co že vlast­ně jde. Což si vlast­ně pro­ti­ře­čí se zbyt­kem fil­mu, pro­to­že celá prv­ní polo­vi­na je emoč­ně hlu­bo­ká, pře­mýš­li­vá a může půso­bit roz­ta­ha­ně, ale je napl­ně­na malý­mi detai­ly, kte­ré dodá­va­jí zážit­ku tu pra­vou hut­nost. Všechno pod­tr­hu­je bož­ská hud­ba z pera Hanse Zimmera, kte­rý svo­jí prá­ci táh­ne taky ve šlé­pě­jích Kubrickova odka­zu, tak­že čekej­te vel­ko­le­pé orchest­rál­ní orgie při­pnu­té k zábě­rům tem­no­ty. Prostě mega!

Interstellar je dílo pro fanouš­ky sci-fi, kte­ré se však v někte­rých čás­tech fil­mu popí­rá, aby uspo­ko­ji­lo i šir­ší cílo­vou sku­pi­nu. Jenže takhle hut­ný 3 hodi­no­vý mate­ri­ál není úpl­ně pro kaž­dé­ho. Několik momen­tů z fil­mu si budu pama­to­vat dlou­ho a to samo o sobě zna­me­ná, že je ve fil­mu něco dob­ře. Film vás nechá­vá při­mě­ře­ně uva­žo­vat a záro­veň vést neru­še­ně pří­běh dál, ovšem také je zde plno momen­tů cha­o­su a pře­kom­bi­no­va­nos­ti. Nolan se uto­pil ve své vlast­ní vel­ko­le­posti, ale to ubí­rá jen čás­teč­ně na cel­ko­vé síle výsled­ku. Dějová roz­ta­ha­nost navíc nechá divá­ka pře­mýš­let nad mno­ha námě­ty tak, aby si mohl z kina odnést svo­je vlast­ní dojmy, což umoc­ňu­je záži­tek kaž­dé­ho jed­no­ho.

Celkově se tedy jed­ná o výteč­ný film, kte­rý trpí na pří­liš­nou vnitř­ní roze­rva­nost, avšak síla Interstellaru je stá­le pod povr­chem znát a Nolanovo kouz­lo nemi­zí. To nic ale nemě­ní na tom, že bylo oče­ká­vá­no od Interstellaru víc, než stát se „pou­ze“ nej­pů­so­bi­věj­ším fil­mem toho­to pod­zi­mu.

---