Já, padouch: Osvěžující, ale klišé plný animák, který neurazí

Osobně ani­má­kům moc nehol­du­ji. Pár kous­ků za rok ovšem sne­su a tak je to Já, padouch. Příběh je o super­z­lo­čin­ci jmé­nem Gru, kte­rý je zastí­něn novým mla­dým zlo­čin­cem, kte­ré­mu se pove­de ukrást jed­nu z egypt­ských hro­bek. Gru tak při­jde s plá­nem, kte­rý zastí­ní všech­ny vel­ké lou­pe­že. Rozhodne se zmen­šit a ukrást měsíc. Aby se mu ten­to plán pove­dl, musí vyu­žít tří sirot­ků ke krá­de­ži zmen­šo­va­cí­ho paprsku. Ti ovšem na jeho plán budou mít dale­ko vět­ší vliv, než si je Gru ze začát­ku scho­pen při­pus­tit.

Já, padouch je s poměr­ně svě­žím pří­stu­pem poměr­ně pove­de­nou a kou­ka­tel­nou podí­va­nou, dá se říci, že i nejen pro nejmen­ší. Některé odka­zy se v něm najdou i pro star­ší a hla­so­vé obsa­ze­ní (v ori­gi­nál­ním zně­ní samo­zřej­mě) tak­též není úpl­ně nej­hor­ší. Někdy ovšem oko­lo polo­vi­ny sním­ku se film začí­ná lehce utá­pět v prav­dě­po­dob­ně povin­ném žánro­vém klišé, ze kte­ré­ho se již do kon­ce nedo­sta­ne. Nechybí ani závě­reč­ná hudeb­ní kon­cov­ka, kte­rá se roz­moh­la do pří­liš­né­ho množ­ství nejen ani­mo­va­ných fil­mů.

Když to vez­mu v cel­ku, jed­ná se o sne­si­tel­nou ani­mo­va­nou zába­vu, kte­rá na plo­še hodi­ny a půl doká­že vyvo­lat úsměv, avšak těž­ce ji k zemi sta­hu­jí nedu­hy a pří­liš­ná neo­re­gi­na­li­ta vět­ši­ny scén. O to více potě­ší, když se tam obje­ví něco v ori­gi­nál­ním podá­ní. V koneč­ném důsled­ku tak sní­mek lehce vybo­ču­je z řady prů­měr­ných ani­má­ků a šibal­sky vystr­ku­je lehce růž­ky. Není proč mu to vyčí­tat.

Koktejl :
40 % Žánrové klišé ve všech for­mách
20 % Občasné ori­gi­nál­ní poje­tí
30 % Slušné hla­so­vé obsa­ze­ní
10 % Poměrně zábav­né odka­zy i pro star­ší pub­li­kum

---

---