Kim Ki-duk: 3 - iron

Filmy slav­né­ho korej­ské­ho reži­sé­ra Kim Ki-duka jsou mimo­řád­ně růz­no­ro­dé. Někdy drs­né, někdy doslo­va šoku­jí­cí s obtíž­ně sne­si­tel­ný­mi scé­na­mi, ale vždy neo­by­čej­né a půso­bi­vé. Nevím proč, ale do shléd­nu­tí fil­mu 3-iron se mi moc nechtě­lo, odklá­dal jsem to měsí­ce a roky. Znal jsem sko­ro nazpa­měť krát­ké shr­nu­tí děje, kte­ré bylo mož­né se dočíst novi­nách i na inter­ne­tu. Co může být zají­ma­vé­ho na pří­bě­hu mla­dé­ho muže, kte­rý se vlou­pá­vá do bytů a domů, opuš­tě­ných tu na jedi­nou noc, jin­dy na dlou­hou dobu? Možná to, že ten­to muž na roz­díl od vět­ši­ny hrdi­nů standard­ních akč­ních fil­mů nelou­pí, ale na jed­nu noc se v bytě zabyd­lí: Vykoupe se, uva­ří si, vyfo­tí se s rodin­ný­mi obráz­ky na stěnách, vyspí se, a za odmě­nu opra­ví roz­bi­té věci nebo vypere, aby na své motor­ce jel zase dál a našel si dal­ší opuš­tě­ný domov. Vše pro­bí­há hlad­ce, dokud v jed­nom luxus­ním a na pohled prázd­ném domě nepo­tká tichou nešťast­nou ženu. Začíná úžas­ný fil­mo­vý pří­běh, nád­her­ná obra­zo­vá a lás­ky­pl­ná roman­ce, ve kte­ré občas pro­mlu­ví jen ved­lej­ší posta­vy. Čím méně slov, tím více půso­bí kaž­dý peč­li­vě kom­po­no­va­ný záběr, ve kte­rém vše má své mís­to, svůj - byť někdy tro­chu cha­o­tic­ký - řád, svůj význam.

 

Žena odjíž­dí s mla­dí­kem od své­ho násil­nic­ké­ho muže a při­dá­vá se mlč­ky k jeho tou­la­vé­mu živo­tu, vni­ka­jí spo­lu do bytů a na krát­kou dobu je zabydlu­jí, jako by i domo­vy samot­né prah­ly po tom být obý­vá­ny, jako by tesk­ni­ly po někom, kdo se v nich bude kou­pat, fotit, kdo v nich bude s úsmě­vem sní­dat i uklí­zet. Různorodé domo­vy nesou otisk svých oby­va­tel - jed­nou jde o mód­ní­ho foto­gra­fa, jin­dy boxe­ra, nou­ze není ani o pře­kva­pi­vé oka­mži­ky. Mladík se ženou se postup­ně sbli­žu­jí, jako kdy­by se navzá­jem ladi­li na vlnu toho dru­hé­ho, zábě­ry jejich vzni­ka­jí­cí lás­ky jsou neu­vě­ři­tel­ně jem­né, cud­né a plné sym­bo­lů. Zvrat nastá­vá v oka­mži­ku, kdy v jed­nom z bytů nachá­ze­jí mrt­vé­ho staré­ho muže, kte­ré­ho spo­leč­ně obřad­ně pohřbí, načež se mla­dík dostá­vá do věze­ní a žena zpět ke své­mu man­že­lo­vi. V ten oka­mžik se obje­vu­je v dosud vel­mi jed­no­du­chém a zce­la rea­lis­tic­kém (byť neo­by­čej­ném) pří­bě­hu zce­la odliš­ný magic­ký roz­měr. Je zřej­mé, že fas­ci­nu­jí­cí milost­ný pří­běh, kte­rý doká­že pře­ko­nat zám­ky, zdi, mří­že i dal­ší pro­ti­ven­ství, bude pokra­čo­vat, napo­hled nevi­di­tel­ný, stejně jako jsou nevi­di­tel­né lid­ské duše i lás­ka mezi nimi. Ostatně - jak říká závě­reč­ná věta fil­mu bez­pro­střed­ně poté, co se v mlze ztra­tí posled­ní sym­bo­lic­ký záběr: Těžko říct, jest­li svět, ve kte­rém žije­me, je sen nebo sku­teč­nost.

Už dlou­ho jsem nevi­děl (pokud vůbec) tak jem­ný a něž­ně vyprá­vě­ný pří­běh. Přitom ve fil­mu pla­nou i nega­tiv­ní váš­ně a mezi mla­dí­kem a boha­tým man­že­lem i mezi mla­dí­kem a poli­cis­ty dochá­zí divže ne k ritu­ál­ním sou­bo­jům, jen mís­to tra­dič­ních mečů zde hra­jí obdob­nou roli gol­fo­vé hole (odtud ostat­ně i název 3-iron, což je v gol­fu „troj­ka žele­zo“). Populární golf vůbec hra­je v pří­bě­hu důle­ži­tou sym­bo­lic­kou roli a jako by vyme­zo­val v hlav­ním prou­du děje mini­a­tur­ní vlast­ní film s vlast­ním dějem a vlast­ním význa­mem.

Kamil Fila ve své recen­zi v časo­pi­su Cinema o fil­mu 3-iron napsal: „Snímek tak nabí­zí posel­ství o prázd­ných domech a živo­tech, jež je tře­ba zno­vu zabyd­let, zin­tim­nit a zdu­chov­nit. Být ve svě­tě zna­me­ná všed­no­den­ní obsta­rá­vá­ní, jemuž je nut­né dát opět váhu. Ale spo­luby­tí, jež má vět­ší hod­no­tu než jenom bytí pro sebe, je něco vylo­že­ně nad­po­zem­sky zázrač­né­ho, pokud umí­me milo­vat a rozu­mět si beze slov. Láska je totiž nehmot­ná a nic nevá­ží, ovšem dospět k ní je to nej­těž­ší a nej­vzác­něj­ší na svě­tě.“

Ve fil­mu jsou doslo­va úžas­ná a při­tom vel­mi decent­ní a nená­pad­ná mís­ta - tře­ba situ­a­ce, kdy si dva lidé, kte­ří se čer­s­tvě pozná­va­jí, pře­dá­va­jí svo­je prv­ní nesmě­lé poci­ty přes gol­fo­vé míč­ky, nebo když v jed­nom navští­ve­ném bytě najde žena svou vlast­ní foto­gra­fii, ze kte­ré udě­lá koláž, aby bylo vidět, v jaký laby­rint a nesou­ro­dý celek se postup­ně pro­mě­nil její dří­ve tak pře­hled­ný život. Skvostná je i scé­na, ve kte­ré žena při­chá­zí zpět do jed­no­ho domu, ve kte­rém spo­lu s mla­dí­kem strávi­li kdy­si noc - ten­to­krát je dům již obyd­len jeho maji­te­li, ale ti mlč­ky a s pocho­pe­ním dovo­lí ženě do jejich domu vstou­pit a pobýt v něm.

Film 3-iron, přes­to­že to z názvu oprav­du nejde ani troš­ku poznat, je film nád­her­ný, režij­ně pro­pra­co­va­ný, film, ve kte­rém obra­zy mlu­ví mís­to slov, film, kte­rý povzbu­zu­je fan­ta­zii divá­ka v mno­ha rovi­nách a navíc je to film neu­vě­ři­tel­ně pozi­tiv­ní a sil­ný. I když jsem si vždyc­ky mys­lel, že můj fil­mo­vý žeb­ří­ček „TOP 10″ je natr­va­lo obsa­ze­ný, po shléd­nu­tí Kim Ki-dukova fil­mu budu asi muset žeb­ří­ček malič­ko pře­sta­vět :-).