Kung Fu Panda 2 - Druhý díl, který neobstál

Photo © Paramount Pictures

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Mrzí mě, že to musím říct, ale dru­há Kung Fu Panda je typic­kým dru­hým dílem: tuc­tov­ka žijí­cí z popu­la­ri­ty jed­nič­ky, jež nepři­ná­ší pod slun­ce nic nové­ho a celé to vlast­ně vyzní­vá do ztra­ce­na. A ano, byly tady něja­ké sna­hy o pro­kres­le­ní a zdra­ma­ti­zo­vá­ní Pouovi minu­los­ti a kde­si cosi..., ale upřím­ně? Z prv­ní­ho dílu jsem neměl pocit, že by to bylo potře­ba, vůbec ta záplet­ka půso­bí hroz­ně nasí­lu, jako by se tvůr­ci při jejím vymýš­le­ní řídi­li něja­kou pofi­dér­ní rubri­kou o tom, jak (ne)vystavět pokra­čo­vá­ní a při fabu­lo­vá­ní osu­dů postav apod. si mís­to úmor­né­ho kre­a­tiv­ní­ho myš­le­ní zato­či­li kolem osu­du. Už jenom to, že se vsi­tu­o­va­li Poua do role jaké­ho­si vyvo­le­né­ho, tak tro­chu bor­tí pěk­nou myš­len­ku z jed­nič­ky, že to byl vlast­ně jen oby­čej­ný kluk, kte­rý v sobě měl dost fan­ta­zie a našel v sobě i dost odva­hy.

Co se týče zápo­rá­ka, ten byl samo­zřej­mě sto­krát moc­něj­ší než ten před­cho­zí, se sto­krát vět­ší­mi ambi­ce­mi: roz­ho­dl se vybom­bar­do­vat Čínu, pro­to­že ho nikdo nemá rád. No ješ­tě že Pou najde vnitř­ní klid a s jeho pomo­cí popad­ne bažan­to­vi obří kou­le a pěk­ně mu je nalá­du­je do pod­voz­ku lodi, na jejímž vra­ku si to pak tihle dva roz­da­jí. Geni(t)ální. Jsem jedi­ný komu při­pa­dal dost klid­ný už v jed­nič­ce? Tím se dostá­vá­me k dal­ší­mu bodu: napros­to odflák­nu­tý hero jour­ney, kte­rý tu jako­že je jen pro­to, aby se jako­že neřeklo.

Filmu mís­ty dochá­zí dech. Tvůrci pros­tě nevě­dě­li coby kdy­by. Jde z toho znát, že hlav­ním úče­lem neby­lo vyprá­vět pří­běh, nýbrž udě­lat pří­běh s Pouem (a vytě­žit z toho co mož­ná nej­víc peněz). Závěrečný cli­f­fhan­ger rad­ši ani neko­men­tu­ju – posled­ní hře­bík do rakve.

Rozsudek: Tento film vám mož­ná dopře­je pří­jem­ný čas strá­ve­ný s rodi­nou, rela­xa­ci či hap­pyend, prav­dě­po­dob­ně vás neu­ra­zí svou vizu­ál­ní strán­kou či humo­rem, ale roz­hod­ně vám nepo­mů­že najít vnitř­ní klid.