Mimoni (The Minions) – Recenze – 60%

Předem jsem se ani­má­ku Mimoni tro­chu bál, a to opráv­ně­ně. Ve dvo­ji­ci fil­mů Já, padouch totiž dotyč­ní žlu­tí pomoc­níč­ci titul­ní­ho anti­hr­di­ny dopo­sud plni­li výhrad­ně funk­ci tako­vých legrač­ních při­cmr­dá­va­čů a slou­ži­li k tomu, že se obje­vi­li vždy, když film tro­chu vázl, udě­la­li něja­kou sran­dov­ní hova­di­nu a zase zmi­ze­li. Působili jako osvě­žu­jí­cí vzpru­ha a vděč­ný zdroj humo­ru. Ovšem to, co fun­gu­je jako série krát­kých gro­tes­ko­vých gagů nebo jako vtip­né dvou­mi­nu­to­vé video na Youtube, musí na poli hodi­ny a půl nut­ně fun­go­vat o dost méně. Záměr posta­vit celo­ve­čer­ní film na tom, že v něm budou jako hlav­ní hrdi­no­vé vystu­po­vat ved­lej­ší až epi­zod­ní posta­vič­ky toho­to typu, bylo tudíž poměr­ně ris­kant­ním tahem (ovšem pou­ze z hle­dis­ka kva­li­ty fil­mu, o pení­ze se totiž není proč bát – Mimoni budou jis­tě mega­hi­tem). Obdobně si napří­klad nedo­ve­du pře­sta­vit, jak by musel vypa­dat celo­ve­če­rák s vever­kou z Doby ledo­vé v hlav­ní roli, aby si zacho­val svůj spe­ci­fic­ký humor a záro­veň to byl dob­rý film s pou­ta­vým pří­bě­hem.

Tvůrci fil­mu Mimoni to vyře­ši­li tak, že jejich pro­dukt celist­vý pří­běh nemá a opět jde jen o sérii gro­tes­ko­vých ske­čů na různá téma­ta (sto­po­vá­ní, krá­dež koru­ny ang­lic­ké krá­lov­ny, uchvá­ce­ní monar­chie, dělá­ní si legra­ce z krá­lov­ské mučír­ny…), ako­rát nata­že­nou na deva­de­sát minut. Celé je to sice orá­mo­vá­no tím, že se Mimoni sna­ží najít vhod­né­ho padou­cha, jemuž by moh­li slou­žit, ale to se za děj pova­žo­vat nedá. Ten fakt, že Mimoňů je asi 150, se poda­ři­lo šibal­sky vyře­šit tak, že 147 z nich je ukli­ze­no někam na Severní pól a hlav­ní­mi hrdi­ny jsou pou­ze tři kon­krét­ní Mimoňové, kte­ří ces­tu­jí nej­pr­ve po Americe a pak do Londýna a sna­ží se zavdě­čit jakési krá­lov­ně všech padou­chů jmé­nem Scarlett, kte­rá je ale dost nesym­pa­tic­ká a mís­ty až nesne­si­tel­ná. A z něja­ké­ho důvo­du se to ode­hrá­vá na kon­ci šede­sá­tých let.

Dále by se slu­še­lo pozna­me­nat, že film se sice ode­hrá­vá v našem svě­tě, ale s rea­li­tou samo­zřej­mě nemá nic spo­leč­né­ho. Na dodr­žo­vá­ní ele­men­tár­ní logi­ky, pra­vi­del dějo­vé návaz­nos­ti a fak­tů z lid­ských dějin oká­za­le abdi­ko­val a vět­ši­na toho, co se v něm děje, je absurd­ní nebo nějak jinak stře­le­ná. Z toho důvo­du si tvůr­ci moh­li dovo­lit do Mimoňů napsat oprav­du coko­li a popus­tit uzdu fan­ta­zii. Bohužel ji moc nepo­pus­ti­li a výsle­dek je rela­tiv­ně stan­dard­ní a ničím moc nepře­kva­pí – i ti Tučňáci z Madagaskaru byli o něco nápa­di­těj­ší, nedáv­ný Spongebob zas bavil neotře­los­tí a dadais­mem.

I tak ale Mimoni rela­tiv­ně fun­gu­jí, pře­de­vším díky tomu, že jsou ani­mo­va­ní vel­mi dob­ře a mají pove­de­nou mimi­ku, tak­že je poznat, co v kte­ré situ­a­ci cítí a o čem asi pře­mýš­le­jí. Dobová sty­li­za­ce je sluš­ně retro a vizu­ál hýří barva­mi. Humor zalo­že­ný na padá­ní a žvatlá­ní se sice omr­zí zhru­ba v polo­vi­ně, film je ale nacpa­ný toli­ka jiný­mi vti­py, že to ani moc neva­dí (o to hor­ší a méně zají­ma­vé jsou však kon­ver­zač­ní pasá­že, v nichž někdo něco vysvět­lu­je a nedě­je se zrov­na nic akč­ní­ho). Bavil jsem se tudíž více­mé­ně dob­ře, ale tře­ba na roz­díl od jiných již zmí­ně­ných ani­mo­va­ných fil­mů jsem se ani jed­nou neza­smál nahlas. Pokud vám ale ke štěs­tí sta­čí, že Mimoň jde a upad­ne a ostat­ní se tomu začnou tle­mit, nasmě­je­te se asi pod­stat­ně víc.

Pak je poměr­ně zvlášt­ní, že dopo­sud se Mimoni doro­zu­mí­va­li pou­ze nesro­zu­mi­tel­ný­mi nee­xis­tu­jí­cí­mi slo­vy s občas­ným zábleskem ang­lič­ti­ny (nebo češ­ti­ny v pří­pa­dě dabin­gu, kte­rý je v tom­to pří­pa­dě doce­la pove­de­ný), ale v tom­to fil­mu najed­nou pod­stat­nou část jejich řeči tvo­ří špa­něl­šti­na! Nevím, jak k tomu došlo, ale je poně­kud zvlášt­ní sly­šet děti, jak se smě­jí žvatlá­ní Mimoňů, a on je to při­tom v mno­ha pří­pa­dech reál­ně exis­tu­jí­cí jazyk.