Mission: Impossible III

Filmům, kte­ré jsou inspi­ro­vá­ny něko­lik desí­tek let sta­rý­mi seri­á­ly se buď­to neda­ří vůbec nebo poměr­ně sluš­ně. O těch, kte­ré pro­padly nebu­de řeč, nao­pak se vrh­ne­me na ty, kte­ré si zís­ka­ly sluš­ný obdiv. Není jich moc, ale jsou. Kromě akč­ní taš­ka­ři­ce Charlieho andíl­ci, je to také série Mission: Impossible. Ta má zatím tři díly a může se kro­mě vyso­kých výděl­ků pochlu­bit i tím, že kaž­dé­ho pokra­čo­vá­ní se ujal jiný reži­sér.První Mission: Impossible (1996) nato­čil Brian De Palma a jeho „dít­ko“ si při­psa­lo na kon­to téměř 470 mili­o­nů dola­rů. Mission: Impossible II (2000) dostal na sta­ros­ti asij­ský šiku­la John Woo, celo­svě­to­vé trž­by – téměř 546 mili­o­nů dola­rů. Ale přes­to­že finan­ce se jen hrnu­ly, všech­ny názo­ry neby­ly jen klad­né. Oba díly byly sty­lo­vě dost odliš­né, kaž­dý si krá­čel vlast­ní ces­tou, ale žád­ná neved­la k cíly v podo­bě ozna­če­ní „jeden z nej­lep­ších akč­ních fil­mů posled­ních let“. Ani jeden z pro­jek­tů nebyl z těch, kte­ré by defi­no­va­ly žánr nebo do něj ale­spoň vnes­ly svě­ží vítr.

I přes­to bylo roz­hod­nu­to, že vznik­ne dal­ší pokra­čo­vá­ní. Ale obje­vi­lo se mno­hem více pro­blé­mů, než se čeka­lo. Jednou z hlav­ních nepří­jem­nos­tí bylo to, že než si někdo sta­čil vyse­dět pěk­ný dolík na reži­sér­ské sto­lič­ce, už se tam hrnul někdo jiný. Natáčení tak bylo něko­li­krát odsu­nu­to a situ­a­ce kolem Mission: Impossible III byla, mír­ně řeče­no, nejas­ná. Nakonec se pře­je jen zača­lo něco dít a do fil­mo­vá­ní se pus­til někdo, jehož rekru­to­vá­ní bylo mož­ná pře­kva­pe­ním – J.J. Abrams. Určitě vám toto jmé­no něco říká. A jest­li ne, tak jste pěk­ně dlou­ho neza­pnu­li tele­vi­zi. Je to totiž nový král seri­á­lo­vé tvor­by a z jeho hla­vy pochá­ze­jí tako­vé hito­vé série jako Ztraceni nebo špi­o­náž­ní Alias.

I přes­to­že, že Alias byl dobrou ško­lou ve vodách akč­ní­ho žán­ru, tak to byl doce­la risk svě­řit prá­ci na tak nároč­ném pro­jek­tu muži, pro něhož bylo natá­če­ní prv­ní fil­mo­vou reži­sér­skou zku­še­nos­tí. Obavy se ale roz­ply­nou už po prv­ních minu­tách sle­do­vá­ní Mission: Impossible IIII. A po zhléd­nu­tí celé­ho Mission: Impossible III dokon­ce bude­te téměř jis­tě kon­sta­to­vat, že J.J. Abrams nato­čil nej­lep­ší díl celé série a jeden z nej­po­ve­de­něj­ších akč­ních titu­lů posled­ních let.

Přestože sám nepa­t­řím k těm, kte­ří by byly z před­cho­zích dvou „Nesplnitelných misí“ nad­še­ní (respek­ti­ve z prv­ní jsem byl dost zkla­ma­ný a dru­hou jsem ani neměl chuť si pus­tit), sym­pa­tie k Ambramsově před­cho­zí prá­ci mě pře­svěd­či­ly o tom, abych se na Mission: Impossible III těšil. A udě­lal jsem dob­ře. Film si také volí svůj vlast­ní směr, ale ten­to­krát ten správ­ný. Hlavní hrdi­na je více lid­ský, dává naje­vo své emo­ce, milu­je a nená­vi­dí. Někdy dojde k uklouz­nu­tí, kdy je sna­hy zaú­to­čit na divá­ko­vy city až pří­liš, ale nad tím se dá při­mhou­řit oko. Další sym­pa­tic­kou změ­nou je, že ten­to­krát se hra­je týmo­vě (jak si asi vzpo­mí­ná­te v prv­ním dílu zemře­la vět­ši­na hrdi­nů hned v prv­ních minu­tách). Ethan Hunt (Tom Cruise) už není osa­mě­lým hrdi­nou, má sym­pa­tic­ké par­ťá­ky bez kte­rých by stě­ží zvlá­dl spl­nit to, co se po něm poža­du­je. Je tu Luther (Ving Rhames), krás­ná Zhen (Maggie Q) a Declan (Jonathan Rhys Meyers). Přestože jim není věno­vá­no tolik času jako Huntovi, čas­to na sebe str­há­va­jí vel­kou pozor­nost (a nemlu­vím jen o situ­a­ci, kdy se Maggie Q obje­ví v rudých šatech, kte­ré odha­lí dost z její­ho doko­na­lé­ho těla).

Konečně se na scé­ně také obje­vu­je důstoj­ný pro­tiv­ník. Dokonale nesym­pa­tic­ký obchod­ník se zbra­ně­mi Owen Davian (Philip Seymour Hoffman), kte­rý se fyzic­ky s Huntem nemů­že měřit, ale díky své zvrh­los­ti a ambi­ci­óz­nos­tí se mu stá­vá rov­no­cen­ným sou­pe­řem. Je to prá­vě on, kte­rý zlik­vi­du­je Ethanovu chrá­něn­ku Lindsey (Keri Russell) a une­se jeho man­žel­ku Julii (Michelle Monaghan). Příběh nevy­bo­ču­je ze stan­dard­ních kole­jí. Začíná se záchra­nou blíz­ké oso­by, pokra­ču­je pomstou a kon­čí se opět záchra­nou a sna­hou o zís­ká­ní devas­tu­jí­cí zbra­ně z rukou psy­cho­pa­ta. Nedostatek ori­gi­na­li­ty ale nahra­zu­je ces­to­vá­ní po něko­li­ka svě­ta­dí­lech, podí­vá­te se do Berlína, Vatikánu nebo Šanghaje a spous­ta futu­ris­tic­ky vyhlí­že­jí­cích tech­nic­kých hra­či­ček, kte­ré mají špi­ó­ni k dis­po­zi­ci. Ale nejsou to žád­né arte­fak­ty ze „star­tre­kov­ské“ budouc­nos­ti, ale před­mě­ty, kte­ré bychom s troš­ku fan­tasie moh­li pova­žo­vat za výba­vu, kte­rou by agen­ti moh­li mít za pár let k dis­po­zi­ci.

Reálnější kon­tu­ry dosta­ly i akč­ní scé­ny. Hunt ztra­til auru nezra­ni­tel­nos­ti a stá­vá se z něj oby­čej­ný smr­tel­ník. Tedy sko­ro. Zvládá sice věci, kte­ré by 99 % z nás doká­za­la bez dva­ce­ti zlo­me­ných kos­tí stě­ží, ale nezna­me­ná to, že unik­ne z kaž­dé potyč­ky bez sebe­men­ší rány. I on to občas pěk­ně schy­tá. Dynamičnost, střih a pro­myš­le­nost pře­stře­lek a honi­ček je to, na čem si dal štáb vel­mi zále­žet a jejich prá­ce je vidět. To, že her­ci nehoupou kaž­dou chví­li na závěs­ných lanech a neská­čou pět met­rů vyso­ko nezna­me­ná, že se vám při sou­bo­jích nezved­ne adre­na­lin v krvi. Naopak, díky urči­té dáv­ce reál­nos­ti půso­bí akč­ní sek­ven­ce dechbe­rou­cím dojmem.

J.J. Abrams zvlá­dl to, na čem si jeho zku­še­něj­ších kole­go­vé vylá­ma­li své reži­sér­ské zuby. Ukázal, kam by se měla série Mission: Impossible ubí­rat. Ano, i on se dopus­til něko­li­ka pře­hma­tů, ale je jich mno­hem méně, než bys­te čeka­li u něko­ho, kdo nemá s fil­mo­vou režií zku­še­nos­ti. Vlastně udě­lal mno­hem méně chyb, než John Woo nebo Brian De Palma, kte­ří už dáv­no nejsou žád­ný­mi nováč­ky. U Abramse pří­ro­da s talen­tem roz­hod­ně nešet­ři­la…

---