Nixon

Co jsem pro­ve­dl? Otevřel jsem nás Číně, uza­vřel mír s Ruskem, ukon­čil jsem vál­ku. Bože proč mě tolik nená­vi­dí. To je neu­vě­ři­tel­né až cho­rob­né. Chvíle, kdy se Richard Nixon (za pří­tom­nos­ti teh­dej­ší­ho minis­t­ra zahra­ni­čí Henryho Kissingera) tak­to mod­lí, pat­ří za mě (i díky skvě­lé­mu herec­tví Anthony Hopkinse) mezi ty nej­sil­něj­ší momen­ty v celém sním­ku. Oliver Stone je znám svým libe­rál­ním pohle­dem na svět (a pro­ti­re­pub­li­kán­ský­mi posto­ji) a o to víc mu pod­le mě sto­jí ke cti, že v tom­to sním­ku nato­čil vel­mi vyvá­že­ný pohled na toho­to ame­ric­ké­ho stát­ní­ka. Zazní tu větič­ky ozna­ču­jí­cí Nixona za „nej­čer­něj­ší tem­no­tu“ či „nádor na pre­zi­dent­ském úřa­dě“ a pak mož­ná i výstiž­ný citát již zmi­ňo­va­né­ho Kissingera: „Je to tragé­die, pro­to­že měl oprav­du v rukou moc, ale neměl na to cha­rak­ter…“ Přesto sní­mek neza­stí­rá i jeho pozi­ti­va a uka­zu­je i na těž­kos­ti, s nimiž neby­lo jed­no­du­ché se vypo­řá­dat (včet­ně těch, co si nesl coby bolest­né pro­žit­ky ze své­ho dět­ství). Nixon to neměl jed­no­du­ché tře­ba i v tom, že se musel vypo­řá­dat s para­do­xem, že i kdy­by sto­krát vyhrát vol­by, lidi ho pros­tě milo­vat nebu­dou. Musel se taky vypo­řá­dat s tím, že zatím­co když se lidé díva­jí na Kennedyho „vidí jací chtě­jí být“, při pohle­du na něj, „vidí jací jsou“. A měl konec­kon­ců i smůlu „bib­lic­kých roz­mě­rů“, že musel skon­čit kvů­li „něja­ké­mu vlou­pá­ní“. Film ale nekon­čí něja­kým smut­ně­ním či vzdychá­ním nad nepříz­ní osu­du, ale Nixonovým skvě­lým (před­po­klá­dám auten­tic­kým) pro­je­vem na odchod­nou z úřa­du, jehož posel­ství (s pou­ži­tím citá­tu Theodora Roosevelta) je nad­ča­so­vé: „Někdy máme pro­cit, že když nejde vše pod­le plá­nu, když nám umře milo­va­ná oso­ba, když pro­hrajme vol­by, nebo utr­pí­me poráž­ku, tak je konec ale to není prav­da. Je to vždyc­ky nový začá­tek, pro­to­že bla­že­nost nepři­há­zí, když Vám všech­no jde. Blaženost při­chá­zí, když Vás pokou­še­jí, když schy­tá­te pár ran, pár zkla­má­ní, když na Vás pad­ne smu­tek. Bez toho, aniž bys­te spad­li do té nej­hlub­ší pro­past, nemů­že­te poznat, jak nád­her­né je stát na vrcho­lu.“

---