Přes prsty – Recenze – 20%

Linda (Petra Hřebíčková) je pro­fe­si­o­nál­ní hráč­ka beach volej­ba­lu, kte­ré táh­ne na čty­ři­cet, prá­vě ji opus­til part­ner a její mlad­ší spo­lu­hráč­ka a nej­lep­ší kama­rád­ka Pavla (Denisa Nesvačilová) navíc zva­žu­je otě­hot­nět s pří­te­lem Hynkem (Vojtěch Dyk), což se Lindě nezdá v sou­vis­los­ti s blí­ží­cím se mis­trov­stvím Evropy úpl­ně žádou­cí. Pak ale jejich vzta­hy zamí­chá nový správ­ce spor­tov­ní­ho are­á­lu Jíra (Jiří Langmajer), jehož šar­mu obě ženy pod­leh­nou.

Český film Přes prs­ty je sportovně-romantickou kome­dií o tom, že i když člo­věk dělá chy­by, měl by dostat ješ­tě dru­hou šan­ci, zejmé­na pokud jde o muže, kte­rý se cho­val jako idi­ot. Napsal a nato­čil jej Petr Kolečko, plod­ný sce­náris­ta, zná­mý díky své­mu „hra­nič­ní­mu“ humo­ru, kte­rý si nebe­re ser­vít­ky, kaš­le na korekt­nost a čas­to se dotý­ká raso­vých, gen­de­ro­vých a podob­ně ože­ha­vých spo­le­čen­ských témat. Obvykle však při rea­li­za­ci jeho scé­ná­řů zále­ží na vizích a schop­nos­tech reži­sé­rů, kte­ří mohou mít na danou lát­ku zásad­ní vliv.

V tom­to ohle­du padla na úrod­nou půdu Kolečkova spo­lu­prá­ce s reži­sé­rem Janem Prušinovským na řadě seri­á­lů i jed­nom celo­ve­čer­ním fil­mu, při­čemž tře­ba jejich Okresní pře­bor je vtip­nou son­dou do buran­ské­ho pro­stře­dí ven­kov­ské­ho fot­ba­lo­vé­ho man­čaf­tu a nedáv­ný MOST! je zas iro­nic­kou sati­rou reflek­tu­jí­cí rasis­mus a xeno­fo­bii v čes­ké spo­leč­nos­ti. Pointa je v tom, že na obou seri­á­lech se Jan Prušinovský podí­lel i jako sce­náris­ta, upra­vo­val leda­cos z toho, co Petr Kolečko napsal, a pilo­val jed­not­li­vé posta­vy i situ­a­ce, čímž dosá­hl dra­ma­tur­gic­ky pev­něj­ší­ho a věro­hod­něj­ší­ho tva­ru.

Stejné péče se bohu­žel nedo­sta­lo výraz­ně pod­prů­měr­ným sním­kům, jako jsou Bajkeři či Padesátka, jejichž tvůr­ci prak­tic­ky jen napl­ňo­va­li Kolečkovy sce­náris­tic­ké výtvo­ry bez vět­ších tvůr­čích zása­hů, a kte­ré nao­pak trpí nedo­stat­kem dra­ma­tur­gie, jed­no­roz­měr­nos­tí mno­hých cha­rak­te­rů a i jejich humor je pod­stat­ně tri­vi­ál­něj­ší. Především v nich ale jde veš­ke­rá sati­ra zce­la stra­nou a pod jejich kome­di­ál­ní slup­kou násled­ně pro­sví­ta­jí sexis­tic­ké prv­ky nasák­lé muž­ským šovi­nis­mem a hro­ma­dou ste­re­o­ty­pů, kte­ré již nejsou kri­ti­zo­vá­ny, nýbrž tvo­ří při­ro­ze­nou sou­část svě­ta, v nichž se děj fil­mů ode­hrá­vá. Stačí si vzpo­me­nout na posta­vu machis­tic­ké­ho tre­né­ra z Bajkerů, v nichž byly žen­ské posta­vy pre­zen­to­vá­ny více­mé­ně jako pri­mi­tiv­ně uva­žu­jí­cí sexu­ál­ní tro­fe­je pro chla­pec­ké hlav­ní hrdi­ny, nebo na to, jak byl motiv zná­sil­ně­ní opi­lé spí­cí ženy v Padesátce zleh­čo­ván coby stan­dard­ní zále­ži­tost a legrač­ní his­tor­ka pro zasmá­ní.

V kome­dii Přes prs­ty dochá­zí pro změ­nu k tomu, že byť jsou jeho hlav­ní­mi hrdin­ka­mi dvě ženy a jed­ním z jeho výraz­ných moti­vů je i přá­tel­ství mezi nimi, tak je k nim i tak při­stu­po­vá­no pře­de­vším jako k fyzic­kým objek­tům urče­ným zejmé­na pro vizu­ál­ní potě­chu a sexu­ál­ní uko­je­ní mužů. Obě hrdin­ky jsou totiž pre­zen­to­vá­ny jako ira­ci­o­nál­ně uva­žu­jí­cí, popud­li­vé a hor­mo­ny zmí­ta­né bytos­ti, jejichž svo­bod­ná vůle kon­čí tím, že jsou před­ur­če­né zami­lo­vat se do chla­pa, kte­ré­ho ješ­tě před pár hodi­na­mi pova­žo­va­ly za staré­ho, nechut­né­ho úchy­la, ale pak se náho­dou pou­smá­ly jeho let­mé poznám­ce týka­jí­cí se jejich poza­dí, a to je obměk­či­lo nato­lik, že se roz­hod­ly vlézt s ním do poste­le.

Langmajerova posta­va Jíry je opro­ti tomu vykres­le­na jako zku­še­ný svůd­ník, kte­rý doká­že sba­lit kaž­dou, na kte­rou se podí­vá, jen svou sto­ic­kou vyrov­na­nos­tí a cha­risma­tem (a veli­kos­tí při­ro­ze­ní, kte­ré bez vyžá­dá­ní veřej­ně před­vá­dí). Přitom ale jde o ležér­ní­ho zhu­le­né­ho pova­le­če, kte­rý žena­mi jen mani­pu­lu­je, zata­ju­je před nimi zásad­ní infor­ma­ce a ješ­tě je navíc pře­svěd­čen, že s nimi spí pro jejich vlast­ní dob­ro, a je na své neo­te­sa­né a bez­o­hled­né jed­ná­ní nále­ži­tě hrdý. Film jeho cho­vá­ní evi­dent­ně obha­ju­je, neb ho za jeho nedo­stat­ky nijak nekárá ani netres­tá, nao­pak se ho sna­ží sta­vět do lep­ší­ho svět­la coby zruč­né­ho kres­lí­ře a výteč­né­ho kucha­ře a jako lep­ší­ho part­ne­ra v kon­tras­tu s posta­vou Dykova Hynka, kte­rý se opro­ti němu cho­vá jako ješ­tě pod­stat­ně odpor­něj­ší šovi­nis­ta a děv­kař.

Problém je v tom, že i když jsou muži ve fil­mu Přes prs­ty vylí­če­ni jako totál­ní hova­da, tak za to nejsou nijak posti­ho­vá­ni, a tudíž je to vyklá­dá­no jako nor­ma. Ženské hrdin­ky jim bez okol­ků pod­lé­ha­jí a kaž­dou špat­nost oka­mži­tě odpouš­tě­jí, a i když si sem tam dovo­lí je kri­ti­zo­vat či dokon­ce kři­čet, je na to nahlí­že­no jako na hys­te­rič­nost a pře­hna­nou reak­ci (viz mimo­řád­ně bizar­ní sek­ven­ce, v níž Jíra nabíd­ne naštva­né Pavle skle­ni­ci džu­su a ona ji, pro­to­že je volej­ba­list­ka, namís­to afek­to­va­né­ho sho­ze­ní ze sto­lu roz­plác­ne dla­ní, tak­že si poře­že šla­chy). Kvůli mužům se ve fil­mu z nej­lep­ších kama­rá­dek stá­va­jí sobec­ké soky­ně, kte­ré se nevá­ha­jí podrá­žet a hrubě si lhát, záro­veň se ale bez mužů zjev­ně samy neo­be­jdou, neb dokon­ce i finál­ní zápas zvlád­nou ustát jen díky jejich radám a pod­po­ře – nebo to tak ze sním­ku ale­spoň půso­bí.

To, že Petr Kolečko film i sám reží­ro­val coby svůj debut (ačko­li to původ­ně neměl v plá­nu, byla to v pod­sta­tě nou­zo­vá vari­an­ta) a měl tím pádem vol­né pole působ­nos­ti, se tudíž roz­hod­ně neu­ka­zu­je býti výho­dou. Absence něja­ké tvůr­čí auto­ri­ty, kte­rá by jeho scé­nář doká­za­la revi­do­vat, je na výsled­ku pod­stat­ně znát, a kro­mě toho tu vyvstá­vá ješ­tě jeden nedo­sta­tek – Kolečkova zjev­ná režij­ní nezku­še­nost, s níž se pojí více­ro výtek.

Především je sní­mek Přes prs­ty neu­vě­ři­tel­ně uta­ha­ný, nefun­gu­je v něm vypra­věč­ský ryt­mus ani kome­di­ál­ní timing, her­ci se sice zjev­ně sna­ží, ale i tak jejich dia­lo­gy zní nepře­svěd­či­vě, leckte­ré scé­ny jsou nato­če­ny a mís­ty i sestří­há­ny vel­mi neob­rat­ně a napros­tá vět­ši­na humo­ru je straš­li­vě sla­bá a čas­to i zna­tel­ně kře­čo­vi­tá či roz­pa­či­tá (což je nej­vý­raz­ně­ji vidět u obou obzvlášť prken­ných scén z pro­stře­dí luxus­ní restau­ra­ce). Film tak selhá­vá i jako vylo­že­ně nezá­vazná kome­die, kte­rá rezig­nu­je na jaké­ko­li ambi­ce kro­mě sna­hy poba­vit, leč i v tom má šan­ci uspět jen u zce­la nená­roč­ných divá­ků, kte­ří si vysta­čí oprav­du jen s málem a budou ji už z prin­ci­pu při­jí­mat jako pří­jem­nou let­ní oddycho­vou zába­vu bez ohle­du na coko­li dal­ší­ho.

Atraktivní pro­stře­dí žen­ské­ho beach volej­ba­lu, pro­slu­ně­ná let­ní atmo­sfé­ra a něko­lik zvuč­ných herec­kých jmen jsou tudíž jedi­ný­mi devi­za­mi fil­mu, kte­rý je nepo­da­ře­ný a pod­prů­měr­ný ve všech mys­li­tel­ných smě­rech a od začát­ku do kon­ce usta­vič­ně skří­pe jako písek v pochvě (aby bylo jas­né, na jaké úrov­ni vti­pů se nachá­zí­me – při­čemž ten­to se ješ­tě řadí k těm lep­ším). Zachraňuje jej pou­ze vědo­mí, že exis­tu­jí i hor­ší, otrav­něj­ší a ide­o­vě odpu­di­věj­ší fil­my, což ale lze stě­ží brát jako dosta­teč­nou obha­jo­bu.