Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy

Vzhledem k tomu, že prv­ní díl Puprurových řek byl ukon­če­ný pří­běh, byl jsem zvě­dav, jak na něj chce Olivier Dahan navá­zat. Žádné nava­zo­vá­ní se však neko­ná. Andělé apo­ka­ly­psy jsou zce­la samo­stat­ným fil­mem. Odehrává se v jiném pro­stře­dí, má svůj vlast­ní pří­běh, jiné posta­vy i jiný jiný reži­sér a jedi­né co tedy z původ­ní­ho fil­mu zby­lo, je komi­sař Niemans, kte­rý opět řeší taju­pl­nou záha­du.

Todle byl nako­nec asi dob­rý krok, pro­to­že jaké­ko­liv nava­zo­vá­ní na před­cho­zí díl by asi nedo­padlo dob­ře. Purpurové řeky si tak­to nao­pak necha­li vol­ná vrát­ka pro nato­če­ní dal­ší­ho pokra­čo­vá­ní, kte­ré může být opět o něčem zce­la jiném. Z uni­ver­zi­ty v Alpách se pře­sou­vá­me zce­la jinam a to do kláš­te­ra kde­si v Lotrinsku, kde žije zvlášt­ní řád mni­chů váza­ný pří­sa­hou mlčen­li­vos­ti. Komisaře Niemanse a jeho býva­lé­ho žáka poli­cis­tu Reda se při­vá­dí mystic­ká vraž­da (jak jinak). V jed­né z mniš­ských kobek je nale­ze­na mrt­vo­la muže zazdě­né­ho zaži­va. Komisař pro­to k vyšet­řo­vá­ní při­zve spe­ci­a­list­ku na nábo­žen­ské ritu­á­ly. Narozdíl od prv­ní­ho dílu Purpurových řek, kde komi­sař Niemans pra­cu­je zásad­ně sám a své­mu kole­go­vi dává jas­ně naje­vo, že o žád­né­ho pomoc­ní­ka nesto­jí, tady je vyob­ra­zen jako moud­rý vyšet­řo­va­tel, kte­rý se svý­mi dvě­ma kole­gy ochot­ně spo­lu­pra­cu­je. To je mož­ná ško­da, pro­to­že prv­ní díl byl nao­pak zalo­žen na tom, že spo­lu dva hlav­ní hrdi­no­vé neby­li schop­ni v kli­du pra­co­vat bez neu­stá­lé výmě­ny názo­rů.

Vraždy se začnou mno­žit a naše vyšet­řu­jí­cí troj­ka se nemá téměř čeho chy­tit, dokud si nevšim­ne, že se jmé­na i pro­fe­se obě­tí sho­du­jí se jmé­ny a pro­fe­se­mi apoš­to­lů. Dále se jim poda­ří najít Kristova dvoj­ní­ka, kte­rý má halu­ci­na­ce a vidí pří­chod Andělů apo­ka­ly­psy. Přestože všech­ny indi­cie vedou do kláš­te­ra, ani při důklad­né pro­hlíd­ce není nale­zen žád­ný důkaz. Začíná však být jas­né, že tady někdo hle­dá vzác­nou relikvii, kte­rá kdy­si nedo­pat­ře­ním zmi­ze­la z Vatikánu a z nej­vět­ši prav­dě­po­dob­nos­tí je ukry­ta prá­vě v tom­to kláš­te­ře. Místní mni­ši, však obrat­ně jaké­ko­liv sto­py nebo jen názna­ky mas­ku­jí.

Policisté se mimo kláš­ter něko­li­krát oct­nou tvá­ří v tvář téměř nezra­ni­tel­ným mni­chům. vrcho­lem akce je potom honič­ka, kdy poli­cis­ta Reda stí­há jed­no­ho z mni­chů, kte­rý mu, stá­le o pár kro­ků napřed, nako­nec mizí. Zklamáním pro me bylo vysvět­le­ní nad­při­ro­ze­né síli mni­chů. Na to, co mni­ši před­vá­dě­li, by amfe­ta­min roz­hod­ně nesta­čil, nehle­dě na to, že kro­mě fyzic­ky nároč­ných kous­ků byli téměř nezre­a­ni­tel­ní a to i střel­nou zbra­ní! Pokud tvůr­ci nemě­li lep­ší nápad pro vysvět­le­ní, měli to nechat radě­ji neob­jas­ně­né. Podobných para­do­xů a nedo­myš­le­ných situ­a­cí zde, bohu­žel, najde­me více.

Přestože je jas­né, že se jed­ná o odde­cho­vý akč­ní thriller, nebyl jsem jím roz­hod­ně zkla­mán a mys­lím, že je s jed­nič­kou srov­na­tel­ný. Jednička měla lep­ší pří­běh a byla méně akč­ní, na dru­hou stra­nu měla dost zma­te­ný závěr, v čemž Andělé apo­ka­ly­psy zase vychá­ze­jí lépe.

O filmu:

Francie / Itálie / Velká Británie, 2004, 100 min
Režie: Olivier Dahan
V hlav­níh rolích: Jean Reno, Benoît Magimel, Camille Natta, Christopher Lee, Gabrielle Lazure, Johnny Hallyday

---

---