Zatímco spíš | Mientras duermes [65%]

César pra­cu­je jako domov­ník v jed­nom byto­vém domě v Barceloně. Jedná se již o jeho něko­li­ká­té mís­to během posled­ních měsí­ců. Tento sym­pa­tic­ký muž je oblí­be­ný hlav­ně u nájem­ní­ků, ke kte­rým se cho­vá vždy s úctou. Díky své prá­ci totiž zná zvy­ky a den­ní har­mo­no­gram všech, kte­ří žijí v bytě. Obzvláště vel­ký zájem však pro­je­vu­je o sleč­nu Claru. Považuje ji za svo­ji jedi­nou mož­nost jak být šťast­ný. Samotná Clara ovšem nemá o jeho úmyslech zdá­ní. Stejně jako drti­vá vět­ši­na návštěv­ní­ků domu, se kte­rý­mi César hra­je svou vlast­ní hru.

Člověk by pod­le ano­ta­ce čekal sluš­nou hodin­ku a půl psy­chic­ké­ho tero­ru, zavr­še­né­ho gra­da­cí do absurd­ních roz­mě­rů, jako tomu vět­ši­nou bývá. Čekal by pře­ci jen o něco kru­těj­ší zále­ži­tost, kde bude hlav­ní roli hrát v poz­děj­ších fázích hlav­ně fyzic­ká tyra­nie hlav­ních postav, nebo pro horor typic­ké lekač­ky a bubu­bu z poza rohu, kde bys­te to nejmé­ně čeka­li. Nic tako­vé­ho. Zatímco spíš je čis­tě atmos­fe­ric­ká zále­ži­tost, kte­rá ačko­liv může při­jít na prv­ní pohled vlast­ně doce­la v poho­dě, dob­ře vám po ní dva­krát nebu­de. A to k tomu potře­bu­je jen mini­mum expli­cit­ních zábě­rů. Kdo viděl prá­vě REC, ví o čem mlu­vím.

Jaume Balagueró roze­hrá­vá sluš­ný pří­běh cho­rob­né­ho vrát­né­ho, kte­rý poma­lu tero­ri­zu­je jeho objekt jeho zájmu. Nebýt to pří­liš absurd­ní ozna­če­ní, řekl bych, že Zatímco spíš je vlast­ně tako­vou poho­do­vou son­dou do zvrá­ce­né mys­li hlav­ní­ho hrdi­ny, kte­rý uspo­ko­ju­je svo­ji tou­hu po štěs­tí prá­vě zasa­ho­vá­ním do živo­tů ostat­ních. Luis Tosar v hlav­ní roli pocti­vě mate divá­ka tělem. I přes jas­nost jeho zámě­rů, divák je jeho dob­rác­kým pro­je­vem mís­ty i sám okla­mán. Po del­ší době se mi tak sta­lo, že jsem se vlast­ně při­sti­hl, že fan­dím čis­tě zápor­né posta­vě.