RECENZE: Okja

Na Netflixu není o jejich ori­gi­nál­ní pro­duk­ci nou­ze. Jeden z posled­ních kous­ků, kte­ré máme mož­nost na této stre­a­mo­va­cí služ­bě je jiho­ko­rej­ský film Okja, kte­rý jen těž­ko půjde zařa­dit do jed­né žánro­vé ška­tul­ky. Posleství však pře­dá­vá zce­la jas­né a jde na něj srze roz­to­mi­lé zví­ře, pod­le kte­ré­ho se titul konec­kon­ců i jme­nu­je.

   Před dese­ti lety spo­leč­nost Mirando Corporation gene­tic­ky vyvi­nu­la nový druh zví­ře­te a deset jeho mlá­ďat - super selá­tek pak roz­da­la far­má­řům po celém svě­tě, aby se o ně sta­ra­li s tím, že za deset let bude z těch­to dese­ti vybrá­no to „nej­lep­ší“, aby bylo vyhod­no­ce­no jako Nejkrásnější Super pra­se. Samozřejmě je to celé jen reklam­ní tah pro to, aby se lidé nebá­li nové­ho pro­duk­tu a Mirando Corporation pod vede­ním Lucy Mirando (Tilda Swinton, kte­rá pod­le mě nemě­la v živo­tě nor­mál­ní civil­ní roli a Okja není výjim­kou) moh­la pro­dá­vat nové a chut­né salá­my, páreč­ky, maso a vůbec všech­no, co tako­vé Super pra­se může nabíd­nout.

   Toto je nám před­sta­ve­no v samot­ném úvo­du fil­mu, kde se pak pře­sou­vá­me k jed­no­mu z dese­ti far­má­řů do Jižní Koreji, kde se sezná­mí­me s už dese­ti­le­tou titul­ní hrdin­kou a její člo­vě­čí par­ťač­kou Mijou. Idylka na far­mě a celý hra­vý úvod samo­zřej­mě skon­čí v momen­tě, kdy si Okju při­je­de pro­hléd­nout zoo­log Johnny Wilcox (napros­to mani­a­kál­ní Jake Gyllenhaal) a vyhod­no­tí prá­vě Okju jako „výher­ky­ni“. To se Mije samo­zřej­mě nelí­bí a vydá­vá se Okju zachrá­nit a začne dob­ro­druž­ství, kde se do ces­ty při­ple­tou i ochrán­ci zví­řat (mimo­ji­né Paul Dano a Steven Yeun aka Glenn ze seri­á­lu Živí mrt­ví) a spo­leč­ně začnou pra­co­vat na tom, aby se Okja s Mijou vrá­ti­li zpát­ky do jiho­ko­rej­ských hor.

   Zní to jako dal­ší vari­a­ce na Zachraňte Willyho, že jo? Já ale sil­ně dopo­ru­ču­ji, aby se na tenhle film děti nedí­va­ly nebo jim způ­so­bi­te trau­ma a já sám jsem měl co dělat, abych někte­ré scé­ny v dru­hé čás­ti fil­mu s grá­cií roz­dý­chal. V prv­ní polo­vi­ně sku­teč­ně dosta­ne­me tako­vý dob­ro­druž­ný film, kde malé Mije bude­te fan­dit, aby Okju zachrá­ni­la a zdá se, že to je pro mlad­ší divá­ky ide­ál­ní met­ri­ál. Čím dále se ale bude­me v ději posou­vat, tím dras­tič­těj­ší výje­vy nás čeka­jí a ke kon­ci fil­mu už je to vylo­že­ně kon­cen­t­ro­va­ná depre­se, kde jed­no oko nezů­sta­ne suché.

   Okja jako film je pak médi­um, kte­ré chce sdě­lit, že vel­ko­cho­vy nejsou pro žád­né z „cho­va­ných“ zví­řat žád­ná pro­cház­ka růžo­vou zahra­dou a je zce­la na Vás, jak s tím­to posel­stvím nalo­ží­te. Za sebe říkám, že na mě zafun­go­va­lo. Díky pře­cho­du z maleb­ných hor do špi­na­vé­ho měs­ta (a továr­ny) je pak celé vyzně­ní fil­mu ješ­tě úder­něj­ší a pokud nejste bez­cit­ní igno­ran­ti, tak Vás v závě­ru Okja tre­fí vcel­ku tvr­dě.

   Filmu by slu­še­la ale­spoň o deset až pat­náct minut krat­ší sto­páž a také nejsem úpl­ným fanouš­kem cito­vě vydě­rač­ských postu­pů a pří­liš­né­ho pře­hrá­vá­ní. Jedním dechem ale musím uznat, že bez cito­vé­ho vydí­rá­ní by Okja neby­la zda­le­ka tak úder­ná, jako je a díky pře­hrá­vá­ní pak člo­věk alep­soň na chví­li zapo­me­ne na někte­ré ošk­li­vos­ti, kte­ré se ve fil­mu ode­hra­jí. Není jich totiž zrov­na málo, kame­ra před nimi neu­hy­bá a i když je Okja pixe­lo­vé zví­řát­ko, budou Vás spo­lu s ní její zážit­ky bolet.