ROZHOVOR: Michal Čagánek: Baví mě rozpouštět hranice mezi lidmi....

Plyšový Buddha je neo­by­čej­né čte­ní z důvo­du, kte­rý si bude muset kaž­dý čte­nář najít sám. Protože v pří­bě­hu je scho­vá­no množ­ství emo­cí, kte­ré vám doslo­va obe­jdou všech­ny vnitř­nos­ti, obe­jmou duši a teď – teď mož­ná ucí­tí­te něco, co jste nikdy necí­ti­li. Snad za to může ten podiv­ný pří­běh Pavla Plyšatého, kte­rý je tak tro­chu sen, tak tro­chu kaž­dý z nás, ale hlav­ně mu nikdo nevzal duši. A tou duší vidí celý svět, lidi kolem sebe, tak tro­chu jako psy­chi­at­ric­ký paci­ent, řekl by rea­lis­ta a plně domes­ti­ko­va­ný člo­věk dneš­ní doby, a tak tro­chu jako lyric­ky nala­dě­ný opti­mis­ta, řekl by ten, kte­rý zrov­na tak straš­ně moc chce žít navzdo­ry pří­zem­ní­mu a nesmy­sl­né­mu svě­tu kolem.

Takže neby­lo dale­ko od toho, aby se mi v hla­vě neza­ča­lo rodit něko­lik otá­zek pro samot­né­ho auto­ra.

A začnu otáz­kou, kte­rá mě napa­da­la snad pokaž­dé… Takže pro­sím, kolik vrs­tev jste scho­val do pří­bě­hu? Kolik pří­bě­hů, uvě­do­mě­ní, se tu na čte­ná­ře odloup­ne jako slup­ka z cibu­le, když se zač­te jed­nou, dva­krát, potře­tí, za dva roky, za deset?

Neřekl bych, že bych coko­liv scho­vá­val. Spíše bych mlu­vil o odkrý­vá­ní. V kni­ze, stej­ně jako v živo­tě samot­ném, jsou zastou­pe­ny napros­to všech­ny rovi­ny. Od napros­to svo­bod­né nespou­ta­né bytos­ti vědo­mé si své pro­po­je­nos­ti se vším, až po posluš­né ocho­če­né zví­řát­ko leka­jí­cí se vlast­ní­ho stí­nu. Záleží pře­de­vším na roz­po­lo­že­ní čte­ná­ře, v jakém bude kni­hu číst. Pokud k ní při­stou­pí v kli­du, s ote­vře­nou mys­lí a srd­cem, potom může snad­no zažít to, co popi­su­je­te v úvo­du: obje­tí duše a teď – pocit dosud nepo­cí­tě­ný, přes­to však důvěr­ně zná­mý…

Nejdrsněji a nej­vý­raz­ně­ji jsem vní­ma­la hned prv­ní část kni­hy. Americký ven­kov. Kde jste vzal inspi­ra­ci? Jaké to bylo pohy­bo­vat se ve spi­so­va­tel­ské duši prá­vě těmi­to podiv­ně drs­ný­mi reá­li­e­mi?

Inspiraci beru pře­de­vším zevnitř. Z vel­ké­ho Spiritu (In-Spirit:-) Úvodní část Vám při­jde nej­drs­něj­ší mož­ná pro­to, že je v ní Pavel malý a jakoby bez­bran­ný chla­pec vysta­ve­ný roz­ma­rům svě­ta dospě­lých. Ale s jakou krá­sou a uvol­ně­nos­tí ten­to svět pro­ží­vá! To je zásad­ní. Z mého pohle­du je ten úvod až na pár míst čis­tá krá­sa. Drama z toho prav­dě­po­dob­ně děla­jí zasu­nu­té vzpo­mín­ky na vlast­ní dět­ství, v kte­rém jsme si dra­mat kaž­dý uži­li nepo­čí­ta­ných. Ten dia­me­t­rál­ní roz­por mezi čis­to­tou a nevin­nos­tí hlav­ní­ho hrdi­ny a drs­nos­tí a ztra­ce­nos­tí jeho alko­ho­lem a démo­ny minu­los­ti ovlá­da­né­ho strýč­ka, může v mys­li čte­ná­ře spus­tit lavi­nu poci­tů a emo­cí… Jinak tuto celou kapi­to­lu vní­mám stej­ně jako malý Pavel – s vědo­mím, že je to jenom dočas­né. Že se nako­nec kaž­dá nega­ce una­ví a navrá­tí se zpět do své­ho Zdroje, do Lásky.
Zeptám se naro­vi­nu. Existuje Pavel Plyšatý? Má základ v něja­ké reál­né posta­vě, či je úpl­ně fik­tiv­ní od vla­sů až po paty?

Vy po pře­čte­ní romá­nu o exis­ten­ci Pavla Plyšatého Buddhy pochy­bu­je­te? Prozradím, že je reál­něj­ší než vět­ši­na lidí, se kte­rý­mi se během svých dní běž­ně potká­vá­te :-).

No a bylo mi líto, že končí…máte pokra­čo­vá­ní v hla­vě?

Nejen v hla­vě J. Psaní nové­ho romá­nu Odložený Vesmír je v plném prou­du. Nejedná se pří­mo o pokra­čo­vá­ní Plyšového Buddhy, ale Pavel zde bude jed­nou z hlav­ních postav. A řekl bych, že to nebu­de posled­ní kni­ha, ve kte­ré se obje­ví 🙂

No a polož­me si otáz­ku, kte­rou si poklá­dal Pavel Plyšatý.  Proč Michal Čagánek při­šel na Zemi, jaký je jeho úkol?

Pavel Plyšatý si poklá­dal otáz­ku, proč při­šel na Zemi Michal Čagánek? To sly­ším prv­ně :-). No, naše před­sta­va o tom, že někdo při­chá­zí na Zemi plnit něja­ké úko­ly, je dost zkres­le­ná. Už vůbec před­sta­va, že na Zemi při­chá­zí­me… Možná nejsou žád­né úko­ly, ani žád­né při­chá­ze­ní, mož­ná je jenom čis­té Nyní odě­né do zdán­li­vě růz­ných těl, podob, ener­gií…:-) A ener­gii, kte­ré někdo říká Michal Čagánek, baví roz­pouš­tět ty zdán­li­vé hra­ni­ce mezi lid­mi a ve for­mě knih a dal­ší tvor­by na tuto nedíl­nou Jednotu pou­ka­zo­vat.

 

Ostatně věnu­je­te se mno­ha čin­nos­tem, kte­ré lze nazvat aktiv­ním sebe­roz­vo­jem, píše­te kni­hy. Takže co bys­te pora­dil něko­mu, kdo se neu­mí v cha­o­su svě­ta vyznat a chtěl by to klubíč­ko zma­te­nos­ti roz­mo­tat? Kdy jste Vy sám při­šel na to, že nechce­te žít kon­venč­ní život? Kde je ta jis­křič­ka, kte­rá změ­ní lid­ský směr uva­žo­vá­ní a duše?

Hlavně si nemys­lím, že něco jako cha­os svě­ta exis­tu­je. Existuje pou­ze cha­os mys­li. A z toho jde vystou­pit. Tím, že se pře­sta­ne­me neu­stá­le roz­pty­lo­vat pro­měn­li­vým – myš­len­ka­mi, slo­vy, poci­ty, emo­ce­mi… a plně se oddá­me Neměnnému. V kaž­dém z nás je nehyb­ná rovi­na bytí, kte­rou nemo­hou ovliv­nit žád­né udá­los­ti, slo­va, činy. Zdánlivý cha­os svě­ta sem nedo­lé­há. O tom je ostat­ně celý román Plyšový Buddha.
Jinak si nemys­lím, že bych žil něja­ký nekon­venč­ní život. V mno­hém je můj život vel­mi kon­venč­ní, čas­to­krát se zamo­tám do myš­le­nek, poci­tů a růz­ných nálad. Myslím, že nejde o kon­venč­nost nebo nekon­venč­nost, duchov­nost nebo nedu­chov­nost. Tou jis­křič­kou je kaž­dý oka­mžik, kte­rý žije­me prá­vě v tom oka­mži­ku – bez uni­ká­ní do minu­los­ti nebo budouc­nos­ti. Když se nedr­ží­me vzpo­mí­nek ani oče­ká­vá­ní, naše dla­ně jsou plné Života samé­ho a ten vždy přes­ně ví, co potře­bu­je­me, abychom byli v rov­no­vá­ze a har­mo­nii.

Děkuji Vám za roz­ho­vor.

S radostíJ

---