Star Trek V: Nejzazší hranice

Pátý Star Trek je trochu zmatený, trochu nuda, ale není to až taková bída, jak jsem původně čekala. K jeho sledování jsem šla s tím, že je to podle fanoušků nejhorší Star Trek. Recenze a komentáře ho roznesly na kopytech, takže jsem se obávala hodiny a půl utrpení. Sice zrovna nejde o nějaký úchvatný filmový zážitek, ale stále za největší propadák série považuji díl třetí Star Trek III: Pátrání po Spockovi.

Nejzazší hranice postrádá skoro všechno, co bylo zajímavé na Star Trek IV: Cesta domů. Děj je zbytečně komplikovaný. Ne ve smyslu, že by byl sofistikovaný a složitý na pochopení, ale je v něm zahrnuto zbytečně mnoho vztahů a náboženské ideologie. Vtipné dialogy tu sice jsou, ale na rozdíl od Cesty domů jsou spíš nastrčené, aby diváka aspoň něco probudilo. Jediné, co mě opravdu pobavilo, jsou létající boty Spocka, které vypadají jako lyžáky.

Masky se opět posunuly o kus lepším směrem a až na příšerné Spockovo obočí maskérům nemám moc co vytknout. Naopak si myslím, že tříprsá kočičí tanečnice možná byla o rok později inspirací tvůrcům Total Recall, a film inspiroval nejen je – napadá mě souvislost i mezi horolezeckými scénami Kirka a Mission Impossible a také možná úvodní scéna filmu na planetě Nimbus III s Ridickem nebo novým Mad Maxem.

Asi největším kamenem úrazu filmu je režisér. William Shatner odmítl hrát ve Star Trek IV: Cesta domů s tím, že roli vezme, pouze pokud bude pátý sám režírovat. Podobná situace nastala už před třetím dílem s Leonardem Nimoyem. Jemu producenti vyhověli, což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý tah, a možná i proto kývli také Shatnerovi. Jenže zatímco Nimoy se osvědčil, Shatner si za své režisérské kvality zasloužil v roce 1989 Zlatou malinu a dostal ji i za svůj herecký výkon (Star Trek V: Nejzazší hranice vyhrál maliny celkem tři – poslední byla za nejhorší film).

Photo © Paramount Pictures