Starsky & Hutch - Smrtonosná dvojka!

Akčních detek­ti­vek s dvo­ji­cí růz­no­ro­dých hlav­ních hrdi­nů bylo nato­če­no již dost a stě­ží bychom je spo­čí­ta­li na prs­tech jed­né ruky. Smrtonosná zbraň, Křižovatka smr­ti, Showtime, Mizerové a hro­ma­da nej­růz­něj­ších dvo­jek, tro­jek, méně čas­tě­ji už čtyřek. Skutečnost, že se v Hollywoodu tako­vé­to téma neu­stá­lé omí­lá, není ničím podi­vu­hod­ným, obzvláš­tě přihlédneme-li k vyso­ké divác­ké obli­bě a hlav­ně ke komerč­ním úspě­chům zmí­ně­ních titu­lů. Těch lze dosáh­nout poměr­ně jed­no­du­chým recep­tem: sta­čí oprášit něja­kou pří­mo­ča­rou a x-krát ztvár­ně­nou záplet­ku, vymys­let pokud mož­no odpor­né­ho padou­cha a vstříc kon­fron­ta­ci se zlo­či­nem vyslat dva napros­to odliš­né cha­rak­te­ry s lesklou plac­kou v peně­žen­ce - ať už stej­né ple­ti, či niko­liv (jak se v posled­ní době pro­ká­za­lo, „in“ jsou rov­něž kom­bi­na­ce bílé a čer­né, nebo čer­né a žlu­té). Když máte výše uve­de­né body zatrh­nu­ty faj­f­kou, pak při­chá­zí na řadu to nej­těž­ší - a to přes­ně­ji vol­ba před­sta­vi­te­lů. Ne vždy se totiž vyplá­cí sázet pou­ze na zvuč­ná jmé­na a obkou­ka­né tvá­ře - někdy není na ško­du vybí­rat z her­ců, u nichž je před­po­klad, že si budou rozu­mět neje­nom před kame­rou, ale i v civil­ním živo­tě. Pakliže se tvůr­cům ten­to krok poštěs­tí a šoup­nou do sním­ku něko­ho jako Gibsona & Glovera, obvykle se dosta­ví úspěch jako v pří­pa­dě Smrtonosné zbra­ně. A jak z toho­to úvo­du jis­tě vyply­nu­lo… Starsky & Hutch, ač jsou vlast­ně fil­mo­vou adap­ta­cí zná­mé­ho tele­viz­ní­ho seri­á­lu o dvou detek­ti­vech s dia­me­t­rál­ně odliš­ný­mi vyšet­řo­va­cí­mi prak­ti­ka­mi, nejsou v tom­to ohle­du ničím nová­tor­ským. A to je moc dob­ře 🙂

Příběh fil­mu není nikterak „zátě­žo­vý“ pro mozko­vé závi­ty. Zápletka sází na jed­no­du­chost, kte­rá je v podob­ných typech sním­ků veli­ce plat­ná, navíc i výhod­ná z hle­dis­ka množ­ství vměst­na­né­ho humo­ru. Hlavními hrdi­ny jsou, jak už název napo­ví­dá, detek­ti­vo­vé Starsky (Ben Stiller) a Hutch (Owen Wilson). Zatímco prv­ně jme­no­va­ný je poli­cis­ta tělem i duší, kte­rý svou prá­ci vní­má až pře­hna­ně váž­ně, neřku­li pří­mo fana­tic­ky, ten dru­hý si ze své pro­fe­se stří­lí a někte­rý­mi svý­mi „finanč­ní­mi“ akce­mi si vylo­že­ně kole­du­je o suspen­da­ci, jin­dy zase o kri­mi­nál. No a prá­vě tahle dvoj­ka poli­caj­tů, u nichž bys­te napo­čí­ta­li tolik odliš­nos­tí, kolik je oříš­ků ve sto­gra­mo­vém bale­ní sole­ných ara­ší­dů, je pře­ve­le­na k sobě a vrže­na do svě­ta zlo­či­nu s ozna­če­ním par­ťá­ci. A i když jim to zpo­čát­ku spo­leč­ně pří­liš nevy­chá­zí (čas­tě­ji než prá­ci se věnu­jí vzá­jem­né­mu popi­cho­vá­ní a urá­že­ní), brzy se kar­ta obrá­tí a vyjde naje­vo, že tihle chla­pi se vlast­ně tak dlou­ho hle­da­li, až se našli. Velkou měrou se o ten­to oče­ká­va­tel­ný výsle­dek zapří­či­ní i pří­pad s jed­nou mrt­vo­lou a s něko­li­ka kilo­gra­my revo­luč­ní ver­ze koka­i­nu.

Starsky & Hutch jsou typic­kou holly­wo­od­skou (rozu­měj komerč­ní) kri­mi­nál­kou. Inspirace Smrtonosnou zbra­ní a jiný­mi podob­ný­mi titu­ly je zřej­má již od úvod­ní scé­ny - nut­no ovšem dodat, že film vykrá­dá jen to nej­zbyt­něj­ší, navíc si při tom počí­ná vel­mi rafi­no­va­ně. Starskyho & Hutche tak nemů­že­me ozna­čit za vylo­že­ně věr­nou kopii a oněch důvo­dů, proč tomu tak je, nalez­ne­me rov­nou něko­lik. V prvé řadě je to cel­ko­vá sty­li­za­ce sním­ku a lá sedm­de­sá­tá léta, kte­rá půso­bí pří­jem­ně nos­tal­gic­ky, stej­ně jako výteč­ná hud­ba a někte­ré hyper-cool kos­týmy. Hned po ní si nelze nevšim­nout toho, že celý film se jak­si záměr­ně vyhý­bá tomu, aby nesklou­zl do pří­ko­pu, kde se horeč­ně vyprazd­ňu­jí zásob­ní­ky revol­ve­rů a kde vybuchu­jí auta jak na běží­cím páse. Režisér Starskyho & Hutche kla­de obrov­ský důraz na dia­lo­gy mezi ústřed­ním duem hrdi­nů, na jejich postup­ně se utu­žu­jí­cí vztah a samo­zřej­mě i na samot­né vyšet­řo­vá­ní. Na „něco jako akce“ pak Phillips vylo­že­ně kaš­le. V rám­ci žán­ru se drží S&H nety­pic­ky při zemi (neřku­li při zákla­dech) a tře­ba tako­vá střel­ba z pis­to­lí v něm zazní­vá sku­teč­ně jen spo­ra­dic­ky. Paradoxně to však nezna­me­ná, že by se divák v kině nudil. Celkově stříz­li­vý pohled (chá­pej­te s dosta­teč­nou rezer­vou:-)) na poli­cej­ní vyšet­řo­vá­ní je pře­kva­pi­vě pro­spěš­ný a jeho dopad na divá­ko­vu pozor­nost takřka neci­tel­ný.

Avšak ten nej­zá­sad­něj­ší roz­díl opro­ti podob­ným kri­mi­nál­kám spo­čí­vá někde úpl­ně jin­de. A to v humo­ru. Samozřejmě, že tako­vá Smrtonosná zbraň byla v otě­žích akč­ní podí­va­né vtip­ná ažaž, Starsky & Hutch jsou však sran­dov­něj­ší hned dvoj­ná­sob, a to pro­to, že se ten­to sní­mek nebe­re vůbec váž­ně a je vlast­ně jakousi lehce ztřeš­tě­nou parodií nej­růz­něj­ších tele­viz­ních seri­á­lů typu Profesionálové či Kojak. Jak jinak si ostat­ně může­me vylo­žit scé­ny, kde Starsky řádí na par­ke­tu, pije kafe a prs­tem si sjíž­dí zub­ní sklo­vi­nu, pasá­že, kde oba hrdi­no­vé před­vá­dě­jí dra­ky či pro­vá­dě­jí výslech v dám­ské šat­ně? Tyhle sek­ven­ce lze chá­pat jako vědo­mý útok na divá­ko­vu brá­ni­ci a musím se při­znat, že v mém pří­pa­dě zaúčin­ko­val ten­to záměr měrou vrcho­va­tou. Co ale rov­něž oce­ňu­ji - sní­mek se pokou­ší dosáh­nout kýže­né­ho smí­chu pomo­cí prv­ků, kte­ré bys­te těž­ko pohle­da­li v něja­ké sou­čas­né tee­nager­ské komedii. Nedočkáte se žád­ných výka­lů, piva mícha­né­ho se sper­ma­tem či jiných chu­ťo­vek - přes­to bude­te z kina odchá­zet pří­jem­ně nala­dě­ni a s úsmě­vem na rtech.

Starsky & Hutch je po všech strán­kách pří­jem­ná odde­chov­ka, kte­rá spl­ní svůj účel neje­nom o par­ných let­ních veče­rech. Todd Phillips doká­zal, že i v dneš­ní době „kom­pjůtrů“ lze nato­čit decent­ní kri­mi­ko­medii (ozna­če­ní „akč­ní kome­die“ se mi zdá hod­ně nešťast­né a hlav­ně zcest­né), k níž se bude­te s obli­bou vra­cet i za násle­du­jí­cích dva­cet let a kte­rá si zce­la urči­tě zaslou­ží dal­ší roz­vrstve­ní námě­tu. Což o to, že záslu­hu na tom­to výsled­ku mají pře­de­vším před­sta­vi­te­lé ústřed­ních rolí (Stiller a Wilson si spo­lu zahrá­li už ve Fotrovi/lotrovi nebo v Zoolanderovi) a bez­kon­ku­renč­ní posta­vič­ka Huggyho Beara, tady jde pře­ce o zába­vu a ta z fil­mu pří­mo číší.

Už aby byla dvoj­ka!

---

---