Štěpán Hulík

Pochází z Uherského Hradiště, vystu­do­val fil­mo­vou vědu na Filozofické fakul­tě Univerzity Karlovy a násled­ně sce­náris­ti­ku a dra­ma­tur­gii na FAMU. Získal cenu Magnesia Litera pro objev roku za svo­ji kni­hu Kinematografie zapo­mně­ní (2011), kte­rá popi­su­je stav tuzem­ské fil­mo­vé tvor­by v době nor­ma­li­za­ce. Drama Hořící keř (2013), jež zís­ka­lo jede­náct Českých lvů, bylo jeho prv­ním rea­li­zo­va­ným scé­ná­řem. Pustina je jeho dru­hou spo­lu­pra­cí s HBO Europe.

Toto je vaše dru­há spo­lu­prá­ce s HBO Europe. Můžete popsat, jak se liši­la prá­ce na tak roz­díl­ném téma­tu?

Po Hořícím keři jsme si – spo­leč­ně s pro­du­cen­ty Tomášem Hrubým a Pavlou Janouškovou Kubečkovou a naším spo­lu­pra­cov­ní­kem Lukášem Kokešem – uvě­do­mi­li, jak nás láká vytvo­řit si svůj vlast­ní svět a v něm pak vyprá­vět zce­la nový, původ­ní pří­běh. Pokusili jsme se stvo­řit Pustinu jako mís­to divá­ko­vi dob­ře zná­mé, aniž by je byl scho­pen umís­tit na mapu. Více jak rok jsme se pra­vi­del­ně schá­ze­li a vytvá­ře­li kost­ru celé­ho pří­bě­hu. Ptali jsme se sami sebe: Co nás vzru­šu­je? Co nás oprav­du zají­má a co nás trá­pí? Čeho se bojí­me? A jak to zapa­dá do Pustiny? Jako vždy byly veli­ce důle­ži­té rešer­še: když píšu scé­nář, potře­bu­ji si vše zjis­tit a kaž­dou podrob­nost ově­řit. Namátkou jsem pro­vě­řil něko­lik sta­ros­tů men­ších měst, abych zjis­til, v čem jejich prá­ce vlast­ně spo­čí­vá. Vedli jsme dlou­hé roz­ho­vo­ry s poli­cej­ní­mi vyšet­řo­va­te­li; navští­vi­li jsme výchov­né ústa­vy pro mla­dist­vé a hovo­ři­li s míst­ní­mi vycho­va­te­li a jejich cho­van­ci, abychom nasá­li atmo­sfé­ru. Samozřejmě jsme také navště­vo­va­li pohra­ni­čí, kam jsme chtě­li pří­běh umís­tit.

Napsat Hořící keř zna­me­na­lo vychá­zet ze sku­teč­ných život­ních pří­bě­hů v daném his­to­ric­kém kon­tex­tu, ale Pustina je čis­tou fik­cí. Na co bylo pod­stat­né se ten­to­krát sou­stře­dit?

Zřejmě jsem čás­teč­ně odpo­vě­děl již v rám­ci před­chá­ze­jí­cí otáz­ky. Obecně bylo při psa­ní nej­dů­le­ži­těj­ší se sou­stře­dit na posta­vy. Doufáme, že si divá­ci uži­jí neče­ka­né zvra­ty a doha­dy, co se bude dít dál. Ale pře­de­vším by si měli po zhléd­nu­tí celé série zapa­ma­to­vat půso­bi­vé a roz­lič­né posta­vy. Bylo důle­ži­té odkrý­vat jejich jed­not­li­vé vrst­vy poma­lu, abychom necha­li divá­ka hádat. Právě, když už jste si mys­le­li, že posta­vu zná­te, udě­lá něco, co ji ve vašich očích zce­la změ­ní. Chtěli jsme se dostat až k jádru věci, zjis­tit, co se ukrý­vá v našem nit­ru, kam až bychom byli schop­ni pod tla­kem zajít. A tím vším snad divá­ky při­mět k zamyš­le­ní, jak by se oni sami zacho­va­li za podob­ných okol­nos­tí.

Dopsat Pustinu vám trva­lo něko­lik let. Na kolik byla finál­ní ver­ze ovliv­ně­na vaší spo­lu­pra­cí se Stevem Matthewsem z HBO Europe?

 Steve má na Pustině klí­čo­vý podíl. Bez pře­há­ně­ní můžu říci, že by bez něj Pustina nikdy nevznik­la. Někdy kon­cem dru­hé tře­ti­ny seri­á­lu jsme se dosta­li do sle­pé ulič­ky. Nevěděli jsme, jak dál. Věděli jsme, jak by měl celý pří­běh skon­čit (to jsme měli vymyš­le­né od začát­ku), ale najed­nou jsme si neby­li jis­tí, jak se k tomu­to kon­ci dopra­co­vat. Steve do toho vstou­pil s čis­tou hla­vou a pomohl nám obje­vit, co bylo v Pustině ukry­to celou dobu, ale my to pře­hlí­že­li. Pomohl nám vynést skry­té moti­vy na povrch a tím nás při­ve­dl na ces­tu ke kýže­né­mu kon­ci. Vedle toho Steve neu­stá­le při­chá­zel se skvě­lý­mi a veli­ce uži­teč­ný­mi nápa­dy. Společně s paní Marcelou Pittermanovou, kte­rá má na Pustině také svůj podíl, je Steve tím nej­lep­ším pro­du­cen­tem, kte­ré­ho jsem kdy potkal. Doufám, že bude­me spo­lu­pra­co­vat i nadá­le.

Seriál se ode­hrá­vá v sou­čas­ném drs­ném ves­nic­kém soci­ál­ním pro­stře­dí a mimo jiné dopo­drob­na popi­su­je fun­go­vá­ní výchov­ných stře­di­sek pro mla­dist­vé. Odkud jste čer­pal inspi­ra­ci?

 Pokud se ptá­te na všech­ny ty pes­t­ré detai­ly ves­nic­ké­ho živo­ta, ty neby­lo těž­ké si před­sta­vit. Mí rodi­če žijí na ves­ni­ci a já sám tam strá­vil hod­ně času. To pro­stře­dí je mi blíz­ké. Pokud jde o výchov­né ústa­vy pro mla­dist­vé, sám tomu zce­la nero­zu­mím. Napsal jsem prv­ní ver­zi scé­ná­ře, kte­rou jsme dali pře­číst naše­mu porad­ci a výchov­né­mu pra­cov­ní­ko­vi ve výchov­ném ústa­vu. Zeptal se mě, kdo mi pomá­hal napsat dia­lo­gy a popsat ten svět a jeho pra­vi­dla, pro­to­že se divil, jak přes­ně odpo­ví­da­jí sku­teč­nos­ti. Musím při­znat, že jsem to pros­tě napsal, jak jsem to cítil a při­šlo to zce­la při­ro­ze­ně. Nevím, co to o mně vypo­ví­dá, že si podob­né věci umím před­sta­vit do tak pes­t­rých detai­lů, ale bojím se, že to nebu­de nic pěk­né­ho.

V seri­á­lu se dotý­ká­te morál­ních zásad a hra­nic jed­not­li­vých postav. Je tohle naše stan­dard­ní odpo­věď na extrém­ní situ­a­ce?

Zřejmě bychom muse­li defi­no­vat, co je „stan­dard­ní“ a co je „extrém­ní“. Každý člo­věk má své vlast­ní hra­ni­ce. Někteří lidé se budou cho­vat jako šmejdi i pod nepa­tr­ným tla­kem, zatím­co jiní se k tomu nesní­ží za žád­ných okol­nos­tí. Obecně bych řekl, že nikdo z nás neví, co se v něm ukrý­vá, dokud si nepro­jde svou vlast­ní zkouš­kou ohněm. Základním pra­vi­dlem je „znej sám sebe“. Ale to je veli­ce obtíž­né a mys­lím, že vět­ši­na z nás svo­ji nej­hlub­ší hlu­bi­nu a tem­no­tu nepo­zná za celý život. Bohužel – nebo mož­ná spíš bohu­dík.

Proč jste se roz­ho­dl pojme­no­vat mini­sé­rii Pustina?

Od začát­ku jsme spo­leč­ně s kole­gy chtě­li umís­tit pří­běh na česko-polskou hra­ni­ci k Jeseníkům. Podíval jsem se na mapu a zjis­til, že je tam mno­ho ves­nic pojme­no­va­ných Žulová, Jedlová, Písečná, Uhelná. Přišlo nám, že by i název naší ves­ni­ce měl něco zna­me­nat. Ihned to evo­ku­je něja­ký pocit. Jméno Pustina se nám, vzhle­dem k celé­mu pří­bě­hu, zdá­lo pro naše úče­ly ide­ál­ní.

---