Sucho – Recenze – 60 %

Filmový reži­sér a sce­náris­ta Bohdan Sláma se po svém pře­cho­zím fil­mu Krajina ve stí­nu vra­cí k autor­ské tvor­bě, k téma­tu mezi­ge­ne­rač­ních rodin­ných stře­tů a také k pro­stře­dí sou­čas­né­ho ven­ko­va, jež bylo urču­jí­cím pro jeho star­ší fil­my Divoké vče­ly, Štěstí, či Venkovský uči­tel. Ve foto­ge­nic­ké loka­ci ozna­čo­va­né jako Moravské Toskánsko roze­hrá­vá dra­ma­tic­ký pří­běh dvou zne­přá­te­le­ných sou­sed­ských rodin, kte­ré se vyzna­ču­jí odliš­ným pří­stu­pem ke sty­lu živo­ta. Významným moti­vem Sucha je pro­vá­za­nost lidí s pří­ro­dou – film uka­zu­je, že lec­kdy neše­tr­né cho­vá­ní postav má důsled­ky na okol­ní kra­ji­nu, jejíž stav se zas na oplát­ku pro­mí­tá do mezi­lid­ských vzta­hů plných křivd a neshod.

Photo © Bontonfilm

 

Na malém stat­ku zde žije býva­lý praž­ský počí­ta­čo­vý tech­nik Josef (Martin Pechlát), jenž před časem zvo­lil pro svou rodi­nu pří­rod­něj­ší způ­sob žití, oproš­tě­ný od tech­no­lo­gií a moder­ních vymo­že­nos­tí. V domě bez elektři­ny se voda ohří­vá v kam­nech, sapo­ná­ty jsou zaká­za­né, stej­ně jako počí­ta­če nebo mobil­ní tele­fo­ny, kte­ré pod­le Josefa kra­dou lidem duše. Podobný motiv ajťá­ka uni­ka­jí­cí­ho do lůna pří­ro­dy je znám z kome­die Cesta z měs­ta, na roz­díl od ní ale v Suchu ten­to krok neza­ru­ču­je nale­ze­ní štěs­tí a vyře­še­ní všech pro­blé­mů. Josefova rodi­na je finanč­ně závis­lá na zaměst­ná­ní jeho ženy (Magdaléna Borová) ve vep­ří­ně míst­ní­ho vel­ko­pod­ni­ka­te­le Viktora. Nejstaršímu z jejich tří dětí, dospí­va­jí­cí Žofce (Dorota Šlajerová), se ven­kov pro­ti­ví, pro­čež tou­ží vypad­nout od věč­né­ho smra­du hos­po­dář­ských zví­řat zpět do měs­ta mezi lidi.

Viktor (Marek Daniel) vlast­ní v oko­lí všech­na pole, kam až oko dohléd­ne. Hnojí je che­mic­ký­mi postři­ky, kte­ré zabí­je­jí Josefovy vče­ly. Rodinnou země­děl­skou fir­mu pře­bral po svém inva­lid­ním otci a býva­lém před­se­do­vi JZD (Bolek Polívka), jehož kapi­ta­lis­tic­ká záli­ba v hro­ma­dě­ní peněz a majet­ku jde ruku v ruce s pře­zí­ra­vos­tí vůči lidem z ves­ni­ce, kte­ří jsou u něj zaměst­na­ní. Viktor se sna­ží jít ve šlé­pě­jích otco­va vzo­ru, což se zají­dá jeho čer­s­tvě odma­tu­ro­va­né­mu syno­vi Mírovi (Tomas Sean Pšenička), jenž se od jeho neo­hle­du­pl­ných čin­nos­tí distan­cu­je a mís­to toho poku­ku­je po Žofce, kte­rou dou­ču­je mate­ma­ti­ku. Na let­ní lás­ku to ale moc nevy­pa­dá, oba jsou totiž ze zce­la jiné­ho těs­ta.

Podle ote­vře­ně kon­fron­tač­ní až útoč­né Žofky je pře­mýš­li­vý Míra pří­liš zba­bě­lý a pasiv­ní, zatím­co ona je zas opro­ti němu vel­mi nestá­lá a impul­ziv­ně pod­lé­há roz­bou­ře­ným hor­mo­nům. Cestou roman­tic­ké záplet­ky o dvou mla­dých lidech ze dvou zne­svá­ře­ných rodin ve sty­lu Romea a Julie se tudíž sní­mek Sucho neu­bí­rá. Podstatnější jsou pro něj roz­míš­ky mezi rodi­či a dět­mi a téma­ta sou­vi­se­jí­cí se zod­po­věd­nos­tí člo­vě­ka za stav život­ní­ho pro­stře­dí. Postavy rodi­čů mají jas­nou před­sta­vu o živo­tě a sna­ží se ji nesmlou­va­vě vští­pit svým potom­kům, tito jimi však za jejich neú­stup­nost pohr­da­jí a nijak se nebrá­ní před nimi svou nená­vist ote­vře­ně ven­ti­lo­vat. Titulní sucho a s ním spo­je­ný nedo­sta­tek vody se pojí i s dal­ší­mi rana­mi osu­du, jež hrdi­ny během fil­mu postih­nou. Skrze při­mknu­tí k téma­tu sta­vu kra­ji­ny se sní­mek sna­ží být komen­tá­řem k sou­čas­né kli­ma­tic­ké kri­zi, záro­veň ale nena­bí­zí dost argu­men­tů, jimiž by mohl při­spět do dis­ku­ze.

Nositeli změn mají být v pří­bě­hu oba zástup­ci mla­dé gene­ra­ce, kte­ří tíh­nou k akti­vis­tic­kým demon­stra­cím, jejichž účast­ní­ci se hro­mad­ně při­le­pu­jí k sil­ni­cím lepi­dlem nebo s transpa­ren­ty a mega­fo­ny obsa­zu­jí ve sku­pin­kách poboč­ky bank, kde sypou po zemi uhlí, leha­jí si na zem a vyčká­va­jí na pří­jezd poli­cie. Sympatie si tím u divá­ků nej­spíš nezís­ka­jí, avšak ani film samot­ný jejich počí­ná­ní vyslo­ve­ně nea­do­ru­je. Že extre­mis­mus není tou správ­nou ces­tou a že mno­hem efek­tiv­něj­ší může být smíř­li­věj­ší moti­vo­vá­ní ke vzá­jem­né­mu dia­lo­gu, zpro­střed­ko­vá­vá sní­mek jak z per­spek­ti­vy dospí­va­jí­cí dvo­ji­ce, tak z pohle­du rodi­čů. Stejně jako je sle­pou ulič­kou tíh­nu­tí Žofky k akti­vis­tic­ké radi­ka­li­za­ci v tou­ze změ­nit svět, tak nemá kýže­né výsled­ky ani vzpur­né počí­ná­ní Josefa, když si v jed­né scé­ně lehá spo­lu s dět­mi na sou­se­do­vě poli do ces­ty trak­to­ru s che­mic­kým postři­kem.

 

Tematicky blíz­ká lát­ka zjev­ně Bohdanu Slámovi sed­la lépe než v pří­pa­dě Krajiny ve stí­nu, kdy popr­vé natá­čel film pod­le cizí­ho scé­ná­ře, a v níž jed­not­li­vé posta­vy půso­bi­ly jako pou­há jed­no­roz­měr­ná cha­rak­te­ro­vá tor­za. V Suchu Bohdan Sláma zúro­čil vlast­ní zna­los­ti o vodo­hos­po­dář­ství, jemuž se věno­val ješ­tě před stu­di­em fil­ma­ři­ny, a zapl­nil jej tvůr­čí­mi postu­py i zná­mý­mi moti­vy typic­ký­mi pro svůj autor­ský ruko­pis. Jeho posta­vy jsou poměr­ně pro­pra­co­va­né a živel­né, nicmé­ně jak ony, tak vyprá­vě­ní jejich pří­bě­hu, pod­lé­ha­jí mís­ty zkrat­ko­vi­tos­ti a upa­da­jí do šab­lo­no­vi­tos­ti. U někte­rých z nich se neda­ří dosta­teč­ně pod­chy­tit změ­ny v jejich názo­rech či posto­jích, vyprá­vě­ní zahr­nu­jí­cí obdo­bí jed­no­ho léta obsa­hu­je meze­ry. Navzdory náh­lým zvra­tům v dru­hé polo­vi­ně fil­mu, kte­ré mají na hrdi­ny zásad­ní dopa­dy, půso­bí sna­ha dovléct všech­ny posta­vy k závě­reč­né­mu smí­ře­ní poně­kud naiv­ně.

Z hle­dis­ka sty­lis­tic­kých postu­pů je však Bohdan Sláma napros­to suve­rén­ní, zejmé­na co do spo­lu­prá­ce se svým dvor­ním kame­ra­ma­nem Divišem Markem, jehož kame­ra zachy­cu­je posta­vy v dlou­hých zábě­rech, pro­plé­tá se mezi slu­neč­ni­ce­mi i se opá­jí pano­ra­ma­tic­ký­mi zábě­ry na suchem sou­že­ná pole. Lokace jsou auten­tic­ké, řeme­sl­né aspek­ty fil­mu bez­chyb­né. Slámova režie vyni­ká vede­ním her­ců, kte­ří se typo­vě hodí do svých rolí a jsou schop­ni vyvo­lat odpor i doje­tí. Zaujme obzvláš­tě skvě­lý Martin Pechlát coby pali­ča­tý otec rodi­ny, na nějž dopad­ne tíha vlast­ních roz­hod­nu­tí.

 

Na fil­mu Sucho je znát, že se chce vyja­d­řo­vat k aktu­ál­ním téma­tům, záro­veň je ale pre­zen­tu­je v pří­bě­hu o kon­tras­tu dvou odliš­ných rodin, na něž se dívá nestran­ně s pou­ká­zá­ním na to, že své pro­blémy řeší všich­ni na obou stra­nách bari­ká­dy. Nejednoznačné posta­vy čas­to balan­cu­jí na hra­ně sym­pa­tič­nos­ti a se stej­nou ambi­va­len­cí se potý­ka­jí i sdě­lo­va­né myš­len­ky (nejen ty eko­lo­gic­ké), jejichž vyzně­ní se ve sním­ku ztrá­cí a zůstá­vá jen jejich pod­sta­ta, upo­zor­ňu­jí­cí na exis­ten­ci pro­blé­mu. I to je nicmé­ně zásluž­né a potřeb­né.

 

---