Bullet Train - Brad Pitt září v akční komedii léta (recenze)

Režisér David Leitch při­chá­zí se svým pátým celo­ve­čer­ním sním­kem a s pří­sli­bem šíle­né jízdy a bru­tál­ní akce. Tedy tako­vá Leitchova kla­si­ka. Tentokrát se však, na roz­díl od vět­ši­ny jeho před­cho­zích poči­nů (John Wick, Atomic Blonde a Hobbs & Shaw) jed­na­lo o něco mno­hem zají­ma­věj­ší­ho než jen veli­ce dob­ře zpra­co­va­nou stří­leč­ku s pri­mi­tiv­ním pří­bě­hem. Díky kni­ze, jejíž adap­ta­cí film je, a díky scé­ná­ři začí­na­jí­cí­ho Zaka Olkewicze, kte­ré­mu se teď bez pochy­by budou nabíd­ky jen hrnout, je film pře­de­vším fan­tas­tic­ky napsa­ným pří­bě­hem plný Tarantinovsky pro­po­je­ných linek, a výbor­ných postav s neu­vě­ři­tel­ně zaple­te­ný­mi osu­dy.

V tom vězí hlav­ní nebez­pe­čí tako­vých­to fil­mů - jakmi­le je jed­na posta­va či dějo­vá lin­ka napsa­ná špat­ně, může s sebou vel­mi jed­no­du­še strh­nout všech­ny ostat­ní a z fil­mu se pak sta­ne nemast­ná nesla­ná břeč­ka, kte­rá se pokou­še­la být něčím až pří­liš vel­kým a ambi­ci­óz­ním. Bullet Train naštěs­tí se svým scé­ná­řem exce­lu­je, všech­ny posta­vy jsou nato­lik zají­ma­vé, že by se o nich dal udě­lat jejich vlast­ní spin-off, a pří­běh neu­stá­le doká­že pře­kva­po­vat. Vždy, když si divák začí­ná mys­let, že něco před­po­vě­děl a odha­lil, při­chá­zí zvrat, kte­rý mu hned jeho nápa­dy roz­me­tá a usa­dí ho zpět do seda­dla. Zároveň sním­ku roz­hod­ně šlech­tí, že si svou šíle­nost uvě­do­mu­je a že je nato­lik sebe­u­vě­do­mě­lý, že si sám ze sebe i cel­ko­vě ze své­ho žán­ru doká­že udě­lat legra­ci bez toho, aby si tím sám pod­ko­pal nohy. Zářným pří­kla­dem toho jsou fla­shbac­ky, kte­rých je zde oprav­du, ale oprav­du hod­ně, a vždy jsou až pře­hna­ně sty­li­zo­va­né tak, aby se při­způ­so­bi­ly posta­vě, o níž vyprá­vě­jí, či její kul­tu­ře, ale záro­veň by se bez nich film neo­be­šel a jsou jeho nedíl­nou sou­čás­tí. Obecně tato úro­veň sebe­u­vě­do­mě­ní dodá­vá Bullet Trainu ono kouz­lo, kte­ré chy­bí napří­klad drti­vě vět­ši­ně net­fli­xov­ských poku­sů o akč­ní hity. Snímky jako Red Notice mají poten­ci­ál, jen­že ve výsled­ku se z nich nako­nec téměř vždy sta­ne prů­měr­ný trap­ný biják, kte­rý si sice zaklá­dá na otře­pa­nos­ti a ohra­né­mu humo­ru, ne však pro­to, aby si z nich udě­lal přá­tel­skou legra­ci - on je bere napros­to seri­óz­ně.

Netflixovskou akci však Bullet Train str­čí do kapsy i díky svým jiným aspek­tům - jme­no­vi­tě vizu­á­ly a akce. Snímek je záři­vý, neo­no­vý, exce­lent­ně balan­cu­je bar­vy, nepo­u­ží­vá až pře­hna­ně moc vizu­ál­ních efek­tů (ovšem když je pou­ži­je, jsou bohu­žel vět­ši­nou oka­mži­tě poznat - tady půjde pár bodů dolů), a navíc zde za kame­rou sto­jí Jonathan Sela, mis­tr na poli toče­ní akce, kte­ré­ho si zatím Leitch vybral ke všem svým fil­mům. Díky němu je akce pře­hled­ná a pou­ta­vá (což je něco, co boles­ti­vě chy­bě­lo nedáv­né­mu Gray Manovi). A samo­zřej­mě akce samot­ná sto­jí za zmín­ku - vel­ká pochva­la pat­ří cho­re­o­gra­fům, kaska­dé­rům i her­cům.

A u her­ců ješ­tě zůstaň­me, pro­to­že zde je oprav­du o čem mlu­vit, obsa­ze­ní je nesku­teč­ně našla­pa­né. V čele sto­jí Brad Pitt, kte­rý se po pár mdlých pro­jek­tech z posled­ních let opět vra­cí v plné for­mě a jízdu si oči­vid­ně váž­ně uží­vá. K tomu je stá­le ve skvě­lé fyzic­ké kon­di­ci a i v téměř šede­sá­ti letech se jako akč­ní hvězda doká­že sto­pro­cent­ně pro­dat. Zbytek cas­tu ovšem nezů­stá­vá ani tro­chu poza­du a co se týče výko­nů herec­kých a akč­ních, všich­ni do toho dáva­jí své maxi­mum. Nelze nevy­zdvih­nout duo Aaron Taylor-Johnson a Brian Tyree Henry coby dvoj­ča­ta Lemon & Tangerine, jejichž che­mie nezná mezí a kte­ří pro mě byli zda­le­ka nej­zá­bav­něj­ší sou­čás­tí celé­ho fil­mu. Joey King se po letoš­ním pře­kva­pe­ní v podo­bě fil­mu Princezna opět obje­vu­je v roli, vek­te­ré by ji ješ­tě před pár lety v době Kissing Booth asi hned tak někdo neče­kal, a opět uka­zu­je, že je to nejen schop­ná hereč­ka, ale i poten­ci­ál­ní budou­cí akč­ní hvězda. Nemohu vyjme­no­vá­vat všech­ny ostat­ní, ale oprav­du kaž­dý, od legend jako Hirojuki Sanada až po herec­ké nováč­ky jako Bad Bunny, zane­chal ve fil­mu svou sto­pu.

Vytknout mohu snad jedi­ně závěr fil­mu, kdy děj tro­chu ztra­til tem­po a posled­ních 10 minut se už pře­ci jen tro­chu táh­lo. Plus to již dří­ve zmí­ně­né CGI také neby­lo vylož­ně bez­chyb­né. To je ovšem v pod­sta­tě vše.

Bullet Train je tedy ve zkrat­ce tím, čím se v posled­ní době sna­ží být kaž­dý dru­hý sní­mek - pří­jem­ným akč­ním fil­mem s per­fekt­ně zpra­co­va­nou akcí, více než solid­ním pří­bě­hem, a obsa­ze­ním, kte­ré je sice vel­mi nabi­té, ovšem ne jen pro pará­du. A také fil­mem, na kte­rý se bude­te chtít podí­vat zno­vu.

85 %

---