Top Gun: Maverick – Recenze – 80 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Film Top Gun z roku 1986 se stal jed­ním ze sym­bo­lů 80. let, na němž si kro­mě vychá­ze­jí­cí hvězdy Toma Cruise udě­la­li jmé­no i reži­sér Tony Scott a teh­dy začí­na­jí­cí herec Val Kilmer. Videoklipovou este­ti­kou ovliv­ně­ný pří­běh o přá­tel­ství a riva­li­tě mezi elit­ní­mi let­ci ame­ric­ké­ho námoř­nic­tva byl chla­pác­kou akč­ní podí­va­nou plnou letec­ké akro­ba­cie se stí­hač­ka­mi, ale i naiv­ní pohád­kou s náde­chem pro­pa­gan­dis­tic­ké­ho nábo­ro­vé­ho videa, kte­ré zajis­ti­lo námoř­nic­tvu nej­vět­ší pří­liv nových rekru­tů od dob dru­hé svě­to­vé vál­ky. Pro něko­ho kul­tov­ní a pro jiné­ho vysmí­va­ný sní­mek se nyní po šestatři­ce­ti letech dočkal pokra­čo­vá­ní. Jeho režie po úmr­tí Tonyho Scotta při­padla fil­ma­ři Josephovi Kosinskému, kte­rý nato­čil s Tomem Cruisem v hlav­ní roli již sci-fi Nevědomí (2013).

Photo © Paramount Pictures

Joseph Kosinski, jenž má za sebou mimo jiné i fil­my TRON: Legacy (2010) a Hrdinové ohně (2017), pou­žil ve svém dlou­ho oče­ká­va­ném seque­lu všech­no, co bylo na prv­ním Top Gunu dob­ré, a pový­šil to pro­střed­nic­tvím moder­ní fil­ma­ři­ny a aktu­a­li­za­ce do sou­čas­nos­ti o úro­veň výš. Jeho film se ode­hrá­vá ve svě­tě, kde pilo­tům armád­ních stí­ha­ček poma­lu začí­ná zvo­nit umí­rá­ček v důsled­ku jejich nahra­zo­vá­ní bez­pi­lot­ní­mi letou­ny. Hlavní hrdi­na Pete, pře­zdí­va­ný Maverick, si nicmé­ně stá­le sym­pa­tic­ky sto­jí za tím, že nej­ví­ce zále­ží prá­vě na schop­nos­tech pilo­tů, niko­li na tech­nic­kých mož­nos­tech jejich stro­jů. Stále jez­dí na té samé motor­ce, nosí tu samou kože­nou bun­du a pořád má pro­blémy s auto­ri­ta­mi a poslou­chá­ním roz­ka­zů. Jakmile je na začát­ku fil­mu pově­řen rolí letec­ké­ho instruk­to­ra a začne se v pově­do­mých loka­cích sbli­žo­vat se svý­mi svě­řen­ci a potká­vat po letech se sta­rý­mi zná­mý­mi, tak fanouš­ci Top Gunu jen stě­ží potla­čí slzu.

Na pří­bě­hu je sil­ně znát podíl sce­náris­ty Christophera McQuarrieho, kte­rý spo­lu­pra­co­val s Cruisem na mno­ha fil­mech od Valkýry po Na hra­ně zítř­ka a také pro něj napsal (a stá­le píše) něko­lik posled­ních dílů ze série Mission: Impossible. Jednou tako­vou zdán­li­vě nespl­ni­tel­nou misí je totiž i ta, na kte­rou má Maverick při­pra­vit ty nej­lep­ší z nej­lep­ších absol­ven­tů, jejichž schop­nos­ti přes­to s pře­hle­dem před­čí. Má tři týd­ny na to, aby je nau­čil ve vyso­ké rych­los­ti pro­klič­ko­vat kři­vo­la­kým kaňo­nem, spo­lu­pra­co­vat při sestře­le­ní drob­né­ho cíle (kry­tu od hlí­da­ných zásob radi­o­ak­tiv­ní­ho mate­ri­á­lu ukry­tých v zasně­že­né hoře), pře­ko­nat drtí­cí pře­tí­že­ní a unik­nout moder­něj­ším a rych­lej­ším nepřá­tel­ským stí­hač­kám.

Signifikantní pro děj je též nos­tal­gic­ké ohlí­že­ní za prv­ním Top Gunem, s nímž jeho pokra­čo­vá­ní sdí­lí enorm­ní množ­ství prv­ků a moti­vů. Některé scé­ny nebo zábě­ry jsou prak­tic­ky totož­né (od úvod­ních titul­ků nastří­ha­ných na pís­nič­ku Danger Zone až po plá­žo­vé stme­lo­vá­ní let­ců skr­ze týmo­vé spor­ty) a i záplet­ka fil­mu je v pod­sta­tě jen vari­a­cí na záplet­ku jed­nič­ky. Opět tu máme růz­no­ro­dou sku­pi­nu ego­is­tic­kých flout­ků při­ná­še­jí­cích do fil­mu atmo­sfé­ru kama­rád­ské pospo­li­tos­ti i vzá­jem­né řev­ni­vos­ti, jimž je Maverick uči­te­lem (a pro jed­no­ho z nich i náhrad­ním otcem). Opět tu máme i melod­ra­ma­tic­kou (a mír­ně jalo­vou a kýčo­vi­tou) roman­ci, v níž Maverickovu lás­ku Penny ten­to­krát ztvár­ni­la Jennifer Connelly. Nechybí ani dosta­tek humo­ru, zná­má hud­ba, zábě­ry natá­če­né v pod­ve­čer­ním slun­ci, leta­dlo­vý fetiš, abso­lut­ní hrdin­ství či nefal­šo­va­ný ame­ric­ký patos, kte­rý z mno­ha scén prýští stej­ně jako pot a tes­toste­ron.

Dlouhá expo­zič­ní část v prv­ní polo­vi­ně fil­mu je nut­ná k před­sta­ve­ní postav a vzta­hů mezi nimi, k vytvo­ře­ní pou­ta mezi mlá­de­ží natě­še­nou na pořád­nou akci a jejich men­to­rem, kte­rý jim pře­dá­vá moud­ra jako „nemys­le­te, jed­nej­te“, i k budo­vá­ní napě­tí oko­lo blí­ží­cí se mise, na kte­rou se novo­pe­če­ní kade­ti jen s obtí­že­mi a v čím dál víc šibe­nič­ním ter­mí­nu sna­ží při­pra­vit. Do toho se ozý­va­jí růz­né jizvy z minu­los­ti i obtíž­ná dile­ma­ta, kte­rá půso­bí na prv­ní pohled šab­lo­no­vi­tě a banál­ně, avšak s při­bý­va­jí­cí­mi minu­ta­mi zís­ká­va­jí v pod­stat­né míře na inten­zi­tě. Velkou záslu­hu na tom mají nejen her­ci (za zmín­ku sto­jí při­nejmen­ším i Miles Teller jako jeden z absol­ven­tů), ale i scé­nář, kte­rý sice sto­jí na jed­no­du­chém pří­bě­hu, leč vyci­ze­lo­ván a pro­myš­len je do detai­lu, a pev­ná režie Josepha Kosinského, jíž více­mé­ně není co vytknout.

To pra­vé oře­cho­vé pak při­chá­zí v podo­bě adre­na­li­no­vých letec­kých scén, kte­ré byly natá­če­ny s důra­zem na rea­lis­tič­nost se sku­teč­ný­mi stí­hač­ka­mi, díky čemuž se jejich pilo­to­vá­ní jeví jako mimo­řád­ně nároč­ná a odpo­věd­ná čin­nost (zatím­co v prv­ním Top Gunu šlo hlav­ně o fra­jer­skou zába­vu). Všechny akč­ní pasá­že před­sta­vu­jí audi­o­vi­zu­ál­ní skvos­ty, nato­če­ny jsou napí­na­vě a pře­hled­ně a na vel­kém plát­ně posky­tu­jí neře­dě­nou radost ze sil­né­ho divác­ké­ho pro­žit­ku. Sporně může vyznít nanej­výš to, že sna­ha hrdi­nů ten­to­krát není moti­vo­vá­na poli­tic­ky, jeli­kož jejich nepří­tel není ve fil­mu spe­ci­fi­ko­ván. Někomu bude mož­ná vadit, že patri­o­tic­ké posta­vy nesto­jí pro­ti niko­mu kon­krét­ní­mu, na dru­hou stra­nu to jejich boj činí uni­ver­zál­ním, nezkres­le­ným poli­tic­ký­mi pre­fe­ren­ce­mi.

Avšak ješ­tě zásad­něj­ší než akč­ní pasá­že je pro film Top Gun: Maverick herec­ký výkon Toma Cruise, kte­rý spo­leh­li­vě utáh­ne celý sní­mek na svém cha­risma­tu a na peč­li­vě nacvi­če­ných úsmě­vech, a pro něhož bylo jeho nato­če­ní zjev­ně srdeč­ní zále­ži­tos­tí. Díky němu v kom­bi­na­ci se scé­ná­řem, jenž z nepří­liš objev­né lát­ky vytě­žil maxi­mum, a s režií, kte­rá kli­šo­vi­tý a jed­no­du­chý základ pový­ši­la na kom­plex­ní mas­terc­lass akč­ní­ho melod­ra­ma­tic­ké­ho fil­mu, vznik­lo výbor­né pokra­čo­vá­ní, kte­ré s pře­hle­dem před­či­lo své­ho před­chůd­ce, a na nějž by i ten Tony Scott jis­tě mohl být pyš­ný.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře