#2035: Balónky oběšenců a další hororové příběhy

Balónky obě­šen­ců a dal­ší horo­ro­vé pří­běhy (Shiver: Junji Ito Selected Stories)

Začínáme tro­chu zleh­ka, a to komik­sem „Deska z baza­ru“. Ale i tady Džundži uka­zu­je, že měl hla­vu plnou nápa­dů. Je to o des­ce, kte­rá exis­tu­je jen v jed­né kopii. Proč? Na to se bude­te ptát, ale mož­ná ani nebu­de­te chtít odpo­věď znát. Ten nápad má skvě­lý pře­sah, pro­to­že tohle je jed­na z těch poví­dek, kte­rá ve vás bude ješ­tě dozní­vat, a to nejen pro­to, že je to vlast­ně povíd­ka hudeb­ní. Je skvě­lé, jak se auto­ro­vi poda­ři­lo hud­bu zachy­tit i bez zvu­ku. A s hud­bou i mra­ze­ní, kte­ré vám bude pře­bí­hat po zádech. Čistě vizu­ál­ní mra­ze­ní pak při­chá­zí z povíd­ky „Zimnice“, kdy by sko­ro sta­či­lo, kdy­by Džundži Itó pros­tě jen kres­lil lidi s díra­mi v těle. To samo o sobě je tak hnus­né a nepří­jem­né, že ten pří­běh k tomu je vlast­ně bonus. A podob­ně je tomu i v pří­pa­dě povíd­ky „Modelka“, kde opět sta­čí jeden prvek, aby to bylo sku­teč­ně děsi­vé. Je to při­tom nere­a­lis­tic­ké, nechá­pe­te, proč posta­vy s model­kou chtě­jí spo­lu­pra­co­vat, ale o to víc pak na vás dopa­dá její nepří­jem­ný stín. A její tesá­ky. Džundži Itó si byl vědom toho, jak je posta­va zají­ma­vá, a tak ji pou­žil ješ­tě jed­nou, a to v posled­ní povíd­ce této kni­hy, kon­krét­ně v „Modelka - pro­kle­tý záběr“.

Po „Modelce“ násle­du­je titul­ní povíd­ka „Balónky obě­šen­ců“, kde vás opět uchvá­tí nápad, kte­rý je sám o sobě nesmír­ně děsi­vý. Má v sobě neod­vrat­nost, kte­rou jsme moh­ly sle­do­vat napří­klad v Itóově romá­nu „Ryby: Útok z hlu­bin“, ale i v úžas­né „Spirále“, kdy tohle není zlo, kte­ré se týká jed­not­liv­ce, tohle je zlo, jež se týká všech. Jako kdy­by neby­lo mož­né unik­nout, jako kdy­by nee­xis­to­va­lo výcho­dis­ko. Ten pocit je nepří­jem­ný. Velmi nepří­jem­ný. Stejně jako pocit, kte­rý na vás pad­ne, když popr­vé vstou­pí­te do domu lou­tek ve stej­no­jmen­né povíd­ce. Tak nějak bude­te celou dobu vědět, odkud vane ten hni­lo­bou smr­dí­cí vítr, ale stej­ně je důle­ži­těj­ší a nepří­jem­něj­ší ta ces­ta spí­še než samot­né­ho odha­le­ní. „Malíř“ je skvě­lou psy­cho­lo­gic­kou stu­dií, kte­rá je záro­veň urči­tou meta­fo­rou. Tady bude­te mít pocit, že v Itóově svě­tě je všech­no špat­ně a že bys­te asi ani nechtě­li být v jeho hla­vě. O tom vás pře­svěd­čí dal­ší povíd­kou, kte­rá se jme­nu­je „Dlouhý sen“. Posadí vás na zadek, pro­to­že vás nechá pře­mýš­let o tom, co tady roze­hrál. A není to hez­ké pře­mýš­le­ní.

Další skvě­lý horo­ro­vý nápad je pak před­sta­ven v povíd­ce „Velectění před­ko­vé“, kde sám Itó uve­dl, že ho napadla ta děsi­vá stvů­ra jako prv­ní, až pak něja­ký pří­běh. A byl to nápad děsi­vě skvost­ný. A téměř na závěr „Tuk“. Odporná lepi­vá povíd­ka, z kte­ré se vám může sku­teč­ně dělat fyzic­ky špat­ně. Neuvěřitelné, jak odpor­ně lze jen čer­no­bí­lou kresbou nakres­lit tolik tuku. Ještě teď je mi z toho nevol­no, jen si na to vzpo­me­nu. Ale tohle je nesku­teč­ná devi­ze kni­hy. Sbírka „Balónky obě­šen­ců a dal­ší horo­ro­vé pří­běhy“ uka­zu­je Džundžiho Itóa jako nesku­teč­né­ho horo­ro­vé­ho auto­ra s tak boha­tou fan­ta­zií, že se zdá sko­ro nevy­čer­pa­tel­ná. A to je dob­ře, pro­to­že kaž­dý pří­běh je jiný, kaž­dý sto­jí na tro­chu odliš­ném nápa­du. A kaž­dý sto­jí za to. Jako kdy­by sbír­ka „Balónky obě­šen­ců a dal­ší horo­ro­vé pří­běhy“ nemě­la sla­bi­nu, jako kdy­by jí neby­lo co vytknout. Jednoznačně jeden z nej­lep­ších horo­ro­vých komik­sů, jaký u nás kdy vyšel.