Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
Začínáme trochu zlehka, a to komiksem „Deska z bazaru“. Ale i tady Džundži ukazuje, že měl hlavu plnou nápadů. Je to o desce, která existuje jen v jedné kopii. Proč? Na to se budete ptát, ale možná ani nebudete chtít odpověď znát. Ten nápad má skvělý přesah, protože tohle je jedna z těch povídek, která ve vás bude ještě doznívat, a to nejen proto, že je to vlastně povídka hudební. Je skvělé, jak se autorovi podařilo hudbu zachytit i bez zvuku. A s hudbou i mrazení, které vám bude přebíhat po zádech. Čistě vizuální mrazení pak přichází z povídky „Zimnice“, kdy by skoro stačilo, kdyby Džundži Itó prostě jen kreslil lidi s dírami v těle. To samo o sobě je tak hnusné a nepříjemné, že ten příběh k tomu je vlastně bonus. A podobně je tomu i v případě povídky „Modelka“, kde opět stačí jeden prvek, aby to bylo skutečně děsivé. Je to přitom nerealistické, nechápete, proč postavy s modelkou chtějí spolupracovat, ale o to víc pak na vás dopadá její nepříjemný stín. A její tesáky. Džundži Itó si byl vědom toho, jak je postava zajímavá, a tak ji použil ještě jednou, a to v poslední povídce této knihy, konkrétně v „Modelka - prokletý záběr“.
Po „Modelce“ následuje titulní povídka „Balónky oběšenců“, kde vás opět uchvátí nápad, který je sám o sobě nesmírně děsivý. Má v sobě neodvratnost, kterou jsme mohly sledovat například v Itóově románu „Ryby: Útok z hlubin“, ale i v úžasné „Spirále“, kdy tohle není zlo, které se týká jednotlivce, tohle je zlo, jež se týká všech. Jako kdyby nebylo možné uniknout, jako kdyby neexistovalo východisko. Ten pocit je nepříjemný. Velmi nepříjemný. Stejně jako pocit, který na vás padne, když poprvé vstoupíte do domu loutek ve stejnojmenné povídce. Tak nějak budete celou dobu vědět, odkud vane ten hnilobou smrdící vítr, ale stejně je důležitější a nepříjemnější ta cesta spíše než samotného odhalení. „Malíř“ je skvělou psychologickou studií, která je zároveň určitou metaforou. Tady budete mít pocit, že v Itóově světě je všechno špatně a že byste asi ani nechtěli být v jeho hlavě. O tom vás přesvědčí další povídkou, která se jmenuje „Dlouhý sen“. Posadí vás na zadek, protože vás nechá přemýšlet o tom, co tady rozehrál. A není to hezké přemýšlení.
Další skvělý hororový nápad je pak představen v povídce „Velectění předkové“, kde sám Itó uvedl, že ho napadla ta děsivá stvůra jako první, až pak nějaký příběh. A byl to nápad děsivě skvostný. A téměř na závěr „Tuk“. Odporná lepivá povídka, z které se vám může skutečně dělat fyzicky špatně. Neuvěřitelné, jak odporně lze jen černobílou kresbou nakreslit tolik tuku. Ještě teď je mi z toho nevolno, jen si na to vzpomenu. Ale tohle je neskutečná devize knihy. Sbírka „Balónky oběšenců a další hororové příběhy“ ukazuje Džundžiho Itóa jako neskutečného hororového autora s tak bohatou fantazií, že se zdá skoro nevyčerpatelná. A to je dobře, protože každý příběh je jiný, každý stojí na trochu odlišném nápadu. A každý stojí za to. Jako kdyby sbírka „Balónky oběšenců a další hororové příběhy“ neměla slabinu, jako kdyby jí nebylo co vytknout. Jednoznačně jeden z nejlepších hororových komiksů, jaký u nás kdy vyšel.
Nejnovější komentáře