Avatar [90 %]

Po dva­nác­ti letech peč­li­vých pří­prav k nám James Cameron při­chá­zí se svou sty­li­zo­va­nou hrou na Indiány, ve kte­ré se Costnerův poru­čík Dunbar zami­lu­je do Disneyovy Pocahontas a sta­ne se hrdým čle­nem kla­nu Šmoulů. Ale ono to vlast­ně ani tolik neva­dí, když Costnerův šéf tu má rád vůni napal­mu po ránu, Pocahontas se brat­říč­ku­je s pte­ro­dak­ty­ly a pře­rost­lý­mi noso­rož­ci, a Šmoulové se hono­sí tře­mi met­ry na výš­ku a nej­lep­ším CGI lif­tingem v his­to­rii šmou­lí ves­ni­ce.

Se záplet­kou i pří­bě­hem své­ho spek­tá­klu Cameron pros­tě sází na jis­to­tu, při­čemž fika­ně uplat­ňu­je všech­no, co už mu někdy v minu­los­ti pro­šlo. Místo roz­pa­žo­vá­ní na pří­di vel­ké­ho par­ní­ku tu neo­no­vá dívči­na hlav­ní­ho hrdi­nu učí vážit si pří­ro­dy a drs­né mari­ňá­ky z LV-426 nahra­zu­jí žol­dá­ci v cho­dí­cích ple­chov­kách jako ze tře­tí­ho Matrixu (spo­ji­tos­tí s tri­lo­gií bra­trů Wachowskich by se tu ale našlo víc), a to vše bohu­žel i s extra pří­chu­tí otu­pu­jí­cí­ho pato­su a zele­no­mod­ré agit­ky.

Na co se ale všich­ni při sklo­ňo­vá­ní toho­hle fil­mu doo­prav­dy tře­sou, je výsle­dek dal­ší­ho kola utká­ní Cameron ver­sus revo­lu­ce v digi­tál­ních tech­no­lo­gi­ích. Avatar je v tom­to ohle­du jed­no­znač­ně na vrcho­lu kte­ré­ho­ko­liv mož­né­ho žeb­říč­ku. Stírá roz­dí­ly mezi počí­ta­čo­vý­mi pro­s­to­cvi­ky a „živým“ natá­če­ním a fas­ci­nu­je tím, jak pře­svěd­či­vě jsou digi­tál­ní Avata(á)ři schop­ni zachy­tit cha­rak­te­ris­tic­ké rysy svých před­sta­vi­te­lů. Ona revo­lu­ce v pra­vém slo­va smys­lu se tu však netý­ká tech­no­lo­gie samot­né, jako spí­še zdo­lá­vá­ní nových hra­nic vlast­ní fan­ta­zie, od kte­ré se jaký­ko­liv pokrok v jejím vizu­ál­ním vyjá­d­ře­ní tepr­ve nut­ně odví­jí.

Fantastika pla­ne­ty Pandora vás uchvá­tí od prv­ních minut. Mimozemský Disneyland, ve kte­rém co si náš hrdi­na ohma­tá, to buď bli­ká, smrská­vá se, hopsá kolem něj a nebo, ve vět­ši­ně pří­pa­dů, ho chce sežrat. Je to svět pes­t­rý, smr­tí­cí, a kaž­dým cou­lem napros­to úžas­ný, a reži­sér za ty posled­ní roky musel napí­nat šedé buň­ky hod­ně vytr­va­le, aby tohle všech­no vykou­mal. Tady je opět výho­da a zřej­mě i jaký­si prvo­plá­no­vý záměr, že v Pandoře za nit­ky tahá prá­vě Cameron, kte­rý, ani tvá­ří v tvář ste­re­o­typ­ní­mu pří­bě­hu, ten­to svět nene­chá zmu­to­vat v bez­du­chou eye can­dy šará­du.

Avataru ale pořád lze vytknout (ved­le soun­d­trac­ku Jamese Hornera, kte­rý tu sám sebe děs­ně úchyl­ným způ­so­bem kří­ží s Vangelisem) to, že jak čas ply­ne, Cameron se naho­ze­né pří­bě­ho­vé pod­zá­plet­ky vlast­ně ani nesna­ží tře­ba jen povr­cho­vě při­ost­řit. Film v pod­sta­tě neob­sa­hu­je jedi­ný rele­vant­něj­ší twist a cel­ko­vě asi jen málo­kdy nebu­de­te vědět, jak se děj v násle­du­jí­cích minu­tách s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí vyvi­ne.

Jinak je ale Avatar opět kla­sic­kou ukáz­kou per­fek­ci­o­nis­tic­ké­ho umu reži­sé­ra, kte­rý jez­dil s kami­o­nem, zatím­co jeho vrs­tev­ní­ci stu­do­va­li fil­ma­ři­nu. Efektivní sáze­ní nej­růz­něj­ších žánrů do odpo­ví­da­jí­cích situ­a­cí a neo­myl­ný výběr her­ců (Worthington ve své -ten­to­krát už oficiálně- hlav­ní roli exce­lu­je na výbor­nou) je už samo­zřej­mos­tí. Avatar je pros­tě Blockbuster s vel­kým B, v jehož stí­nu si Bay s Ratnerem na píseč­ku čtou komiksy a mlá­tí se plas­to­vý­mi robo­ty, a svůj nicot­ný sta­tus v porov­ná­ní s Králem svě­ta nikdy nezmě­ní. Avatar je inten­ziv­ní téměř tří­ho­di­no­vý záži­tek, ve kte­rém je úpl­ně všech­no, co z fil­mu dělá zdroj maso­vé zába­vy. Nikdo to neu­mí tak jako Cameron a těž­ko říct, jest­li tomu někdy vůbec bude jinak.

---