Divadlo: Krysař (2018)

Po loň­ské návštěvě tak tro­chu nestan­dart­ní­ho muzi­ká­lu Tajemství od Daniela Landy a jeho man­žel­ky v reži­sér­ské pozi­ci, kte­rý se mi ale až neče­ka­ně zalí­bil, jsem vyu­žil mož­nos­ti zhléd­nout také jeho ješ­tě o něko­lik roků star­ší tvor­bu, i když po více než dva­ce­ti letech po pre­mi­é­ře samo­zřej­mě v novém nastu­do­vá­ní.

Kulisy

Na malé scé­ně Divadla Kalich se ten­to­krát pro­duk­ce vytáh­la s vel­mi chytře navr­že­ný­mi kuli­sa­mi, kte­ré během před­sta­ve­ní neby­lo tře­ba nijak výraz­ně manu­ál­ně měnit a přes­to díky dvě­ma toč­nám nabí­ze­ly pat­řič­nou vari­a­bi­li­tu s mini­mál­ní spo­tře­bou stmí­va­ček. Na nich se poté ode­hrá­val tem­ný, sko­ro až deka­dent­ní muzi­kál o tajem­ném Krysaři, kte­rý původ­ně při­jel do měs­ta vyře­šit pro­blém s pře­mno­že­ný­mi kry­sa­mi, ale nako­nec jeho pří­tom­nost roze­hrá­la mno­hem vět­ší par­tii, kte­rá může vyús­tit až v nekon­t­ro­lo­va­tel­né krvepro­li­tí ve měs­tě pro­hni­lej­ším, než se na prv­ní pohled může zdát.

Hudba

To vše se ode­hrá­va­lo za zvu­ků Landovy typic­ké tvor­by plné jed­no­du­chých, ale zato říz­ných tónů, na jeviš­ti netra­dič­ně repro­du­ko­va­ných za hoj­né účas­ti elek­tric­kých kytar. Na Krysařovi neo­myl­ně pozná­te, že se jed­ná o Landův muzi­ká­lo­vý debut a v porov­ná­ní s o něko­lik let mlad­ším Tajemstvím si mís­ty (hlav­ně v prv­ní půli před­sta­ve­ní) musí­te nepo­pi­ra­tel­ně říkat, že tex­ty jsou mís­ty mož­ná až pří­liš jed­no­du­ché a říkan­ko­vi­té, navíc s napros­to špat­ně dota­že­ným ver­šo­vá­ním, ve kte­rém sem tam něja­ké to slův­ko chy­bí, a sem tam zase pře­bý­vá. A ne, není to účel, to je pou­ze nedo­ta­že­nost, kte­rou mno­ho lidí nesly­ší a mno­ha lidem tudíž ani neva­dí. Já z ní ale doslo­va ros­tu a trhá to mé jem­né slu­cho­vé ústro­jí na cuc­ky. Sem tam se ten­to pro­blém dá doda­teč­ně vyře­šit vhod­nou into­na­cí a poml­ka­mi, kte­ré umí nedo­sta­tek či nad­by­tek sla­bik ve ver­ši šikov­ně ukrýt, ale v prv­ní půli se o to nikdo zjev­ně nesna­žil, což mě v kom­bi­na­ci s až pří­liš jed­no­du­chým frá­zo­vá­ním v říkan­ko­vi­té hud­bě oprav­du ruši­lo a svým způ­so­bem hod­ně zkla­ma­lo. Naštěstí, a to mě nao­pak pří­jem­ně pře­kva­pi­lo, dru­hou půli jako­by snad psal někdo úpl­ně jiný. Hudba zís­ka­la na inten­zi­tě, špat­né ver­šo­vá­ní téměř vymi­ze­lo a her­ci tak dosta­li mož­nost si sku­teč­ně zazpí­vat a dodr­žet nepsa­ná pra­vi­dla dekla­ro­va­né­ho žán­ru. Říkanek uby­lo, při­by­lo smys­lu­pl­né­ho sku­teč­ně zpí­va­né­ho tex­tu a cel­ko­vý dojem byl zachrá­něn.

Herci

Herecké výko­ny v muzi­ká­lu byly cel­ko­vě vel­mi vyvá­že­né, až na typic­ky otrav­nou Kateřinu Steinerovou, jejíž doslo­va vidlác­ký před­nes s řeza­vým hla­sem oprav­du nemo­hu vystát už od její­ho sna­že­ní v Osmém svě­ta­dí­lu, kte­rý tím napros­to pohřbi­la. V Krysařovi naštěs­tí dosta­la jen doce­la málo pro­sto­ru, a tak byl její pře­hrá­va­ný smy­sl pro jed­no­du­chost a nedo­sta­tek talen­tu v kom­bi­na­ci s cir­ku­lár­ní pilou v hla­siv­kách doce­la rych­le zapo­me­nut. Naopak ústřed­ní duo v podá­ní Přemysla Pálka coby Krysaře a Marie Křížové v roli Agnes nemě­lo chy­bu. Pálek se svým hlu­bo­kým hla­sem dodal Krysařovi v kápi skvě­lou tem­nou atmo­sfé­ru a Křížová osl­ňo­va­la výbor­ným zpě­vem a nečer­no­bí­lou rolí, kte­rá vždy umož­ní vděč­ně vynik­nout. Milan Peroutka coby rybář, kte­rý během děje zaži­je osob­nost­ní pře­rod to má vel­mi podob­né, jako část muzi­ká­lu před a po pře­stáv­ce. Zpočátku mu chví­li trvá, než se na jeviš­ti uklid­ní a nala­dí na tu správ­nou notu, ale jakmi­le se pub­li­kum vrá­tí ke zhléd­nu­tí dru­hé čás­ti, začne řádit jako čer­ná ruka a div, že si nepři­vlast­ní hlav­ní roli celé­ho muzi­ká­lu pro sebe. David Suchařípa v roli osu­du před­ve­dl mys­lím přes­ně, co se od něj oče­ká­va­lo – nenadchl, ani neu­ra­zil. To samé mohu říci o Anně Slováčkové, kte­réž­to před­nes a hra­ní poměr­ně přes­ně odpo­ví­da­lo pova­ze její posta­vy – šikov­ná, sna­ži­vá, ale v jádru stá­le lehce až více otrav­ná. Zmínit ješ­tě musím zlo­či­nec­ké trio Starosta, Hostinský a Rychtář / Ženich, kte­ré spo­leč­ně díky dob­ře napsa­ným scé­ná­řům skvě­le zafun­go­va­lo. Jan Apolenář a Henrich Šiška spo­lu vytvo­ři­li skvě­lý a uvě­ři­tel­ný zlo­či­nec­ký pakt, do kte­ré­ho se sice Rychtář Richard Bergman bez vět­ší­ho při­spě­ní vetřel, ale dohro­ma­dy jim to kla­pa­lo. Trochu mě mrze­lo, že jsme v roli Starosty nena­ra­zi­li  Zounara, ale na dru­hou stra­nu Apolenář byl coby zko­rum­po­va­ný stát­ní úřed­ník více než důstoj­nou náhra­dou – a mož­ná, že po zhléd­nu­tí té samé role se Zounarem bych za kome­di­ál­ně­ji ladě­nou náhra­du ozna­čil spí­še prá­vě Zounara, kte­rý je skvě­lý zápo­rák, ale více mu svěd­čí tako­vé ty „vtip­něj­ší“ zlé role.

Za moc pěk­né herec­ké a hlav­ně taneč­ní výko­ny musím ješ­tě podě­ko­vat Krysařově duši v podá­ní dnes již tři­nác­ti­le­té­ho Štěpána Köhlera, kte­rý za své sna­že­ní skli­dil zaslou­že­né ova­ce a je tak slib­nou posta­vou do muzi­ká­lo­vé budouc­nos­ti. No a na závěr ješ­tě zmí­ním vtip­né duo Martin Sobotka a Jan Vlas, kte­ří ztvár­ni­li opi­lec­ké a vra­houn­ské duo a jako vždy se neprá­vem těši­li z inten­ziv­ní­ho potles­ku, kte­rý si však neza­slou­ži­li oni sami, nýbrž jejich vděč­né obsa­ze­ní. Neříkám, že byli špat­ní, to roz­hod­ně ne, jen úspě­chy těch­to „vtip­ných“ postav jsou pokaž­dé tak tro­chu ne zce­la zaslou­že­né, opro­ti her­cům, kte­ří to mají v hlav­ních rolích muzi­kál­ně vydře­né.

Závěrem

S původ­ním čes­kým muzi­ká­lem Krysař se to ve výsled­ku má doce­la stej­ně, jako s tím Tajemstvím. Neoplývá vel­ko­le­pou scé­nou ani výpra­vou, ale dohá­ní to smys­lu­pl­ným a ne za kaž­dou cenu dob­ře kon­čí­cím dějem, kte­rý je pro­tkán ori­gi­nál­ní, i když v prv­ní půli znač­ně pokul­há­va­jí­cí hud­bou Daniela Landy. Má své herec­ké pře­šla­py, ale těch naroz­díl od pove­de­ných cas­tingů není ani zlo­mek, tak­že když se děj i hud­ba v dru­hé polo­vi­ně muzi­ká­lu netra­dič­ně sta­nou mno­hem lep­ší, než polo­vi­na prv­ní, jste rádi, že jste tuhle kla­si­ku, kte­rá si u nás odby­la už přes tisí­cov­ku repríz, vyra­zi­li. Je to v dneš­ní době, kdy muzi­ká­ly sáze­jí pře­de­vším na vel­ko­le­pou výpra­vu a tri­ky, oprav­du nevšed­ní komor­něj­ší, ale přes­to roz­mách­lej­ší záži­tek. A ano, v Landově Krysaři se tyhle dvě slo­va oprav­du dají slou­čit do spo­leč­né­ho dojmu.

Uděluji 75%

---