Autorem recenze je Daniel Palička.
Scénář: Jeff Lemire
Kresba: Mike Del Mundo
Jak jsem kdysi dávno psal v mé starší recenzi na uzavřený one-shot „Immortal Hulk: Great Power“ scénáristy Toma Taylora, v dubnu letošního roku jsme se měli dočkat dalšího hulkovského sešitu, který si měl tentokrát vzít na starost úspěšný scénárista Jeff Lemire. Situace ovšem vyústila docela nešťastně, protože celý svět zasáhlo nejmenované zvěrstvo z Číny, a tak se muselo vydání přesunout až na konec září. Pro mě to byla docela smutná zpráva, neboť jsem se neskutečně těšil na to, co můj velký oblíbenec udělá s postavou zeleného obra a jak se popasuje s příběhem, který by měl fungovat jako samostatná povídka. Byl jsem zpočátku zaskočený, když jsem se o posunutí data vydání dozvěděl, ovšem čas šel dál, a nakonec jsem se dočkal. Lemirův Hulk, přesněji řečeno příběh „Immortal Hulk: The Threshing Places“, konečně vyšel, čehož jsem využil a okamžitě jsem si jej v den vydání stihl přečíst. Stojí podle mě za váš čas? To se dozvíte v následující recenzi.
Jak asi pravděpodobně víte, já k Lemirovi coby jednomu z aktuálně nejpopulárnějších a nejžádanějších komiksových tvůrců mám velmi pozitivní vztah. Líbí se mi jeho práce s postavami, zamlouvají se mi témata, jež ve svých projektech zpracovává, a vyhovuje mi jeho osobní rukopis, který je z jeho děl cítit na každé druhé stránce. Jakmile jsem konečně měl možnost si přečíst „The Threshing Places“, byl jsem plný očekávání. Nevěděl jsem, co dostanu, ani co na mě vyskočí na stránkách plných hrůzy a děsu, protože od výtvarného talentu Del Munda se dá čekat opravdu cokoliv. Navíc, když je spisovatel etablovaný a jedná se o vašeho oblíbence, máte na všechno úplně jiný pohled. Jenže co se nestalo, dostal jsem se na poslední příběhovou stránku a nevěděl jsem, co si mám pořádně myslet. V mysli mi hned naběhla myšlenka „čekal jsem víc“, a to zcela oprávněně.
Abych všechno uvedl na pravou míru, z hlediska námětu není sešit „Immortal Hulk: The Threshing Places“ mizerný, právě naopak. Líbí se mi, jak se tvůrci vrací ke klasickému hulkovskému modelu, na který jsme byli dříve zvyklí, tedy že Hulk je v podstatě antihrdina, nikoliv čistokrevný superhrdina. Je to monstrum, jež touží po klidu a hledá si své místo ve světě. Jeho vztah k lidem je komplikovaný, a proto to s nimi nemá moc jednoduché, což se projevuje i na ději jako takovém. Ten je umírněnější, klidnější, místy dost zaměřený na osobní pocity a na interakce mezi jednotlivými postavami. Bruce Banner v něm musí pátrat po malé ztracené holčičce z farmy v Kansasu, která stále není k nalezení. Nebude to ovšem mít tak jednoduché, protože místní lidé vnímají Hulka jako běsnící zrůdu bez špetky slitování. Když se navíc v okolí pohybuje nový tajemný nepřítel, o němž se toho moc neví, je situace o to složitější. Tohle všechno zní na papíře opravdu krásně. Teď si však řekneme, jak to vypadá v praxi.
A nemohu začít nikým jiným než Hulkem samotným. Ten je na jednu stranu psán tak, aby nijak zásadně nevybočoval z mantinelů aktuální řady od Ewinga, a to až tak, že se zde pracuje s jedním prvkem, jenž byl výrazněji definován na stránkách hlavní vycházející série. Bohužel se ohledně něj nemohu výrazněji rozepsat, protože bych vyzrazoval zásadní část děje. Jak už jsem ovšem psal o odstavec výše, scénárista se zároveň snaží zeleného obra pojmout po svém a zobrazuje ho spíše jako antihrdinu, jehož vztah k lidem se nepopisuje jednoduše. Tato poloha, musím říct, Lemirovi sedla perfektně. Sám totiž s podobnými postavami má zkušenosti již z několika svých předešlých projektů, takže to pro něj nebyla žádná výzva. Nesmím však také opomenout lidské alter ego, tedy profesora Bruce Bannera, které též v příběhu hraje dost velkou roli, a to zejména na začátku celého komiksu. Bohužel, to už není tak zajímavé a nápadité jako jeho přerostlejší já, neboť v příběhu plní roli postavy, jež jen přemýšlí, uvažuje nad vším možným a rozpráví s ostatními vždy, když je to zrovna nutné. Přestože jsou vnitřní monology místy dost zajímavé, občas dokonce pěkně promyšlené, můj pohled na věc to nemění. A co se týče vedlejších postav, ty v ději fungují docela pěkně, přestože nikterak zásadně nevybočují.
S one-shotem „Immortal Hulk: The Threshing Places“ se však pojí i několik dalších faktorů. A tady se dostáváme k prvnímu problému, který se sešitem mám. Na jednu stranu se kreativní duo snaží, aby byl děj co nejvážnější, a aby nálada byla hutnější a o poznání serióznější. Ano, budování atmosféry vcelku funguje, ale sráží jej dolů jednak skoky z místa na místo, jež mi přišly strašně nepřirozené, někdy i strašně nepromyšlené, a druhak nudnější pasáže, během nichž neprobíhá nic jiného než obyčejný dialog dvou libovolných postav. A abych nezapomněl, finální souboj je bohužel dost krátký na to, aby mě dokázal jakkoliv zaujmout. Nevím, jak to máte například vy, každopádně všechny výtky vyplývají hlavně z limitace. Kdyby sešit měl o dvacet až třicet stran více, mohl by Lemire s dějovým rozuzlením, úvodní předehrou a postupnou dějovou gradací pracovat o poznání lépe, jelikož by měl mnohem větší prostor.
Na závěr se ještě vyjádřím ke kresbě Mika Del Munda, která je ve zkratce naprosto úchvatná. Už dlouho zastávám názor, že Mundo patří mezi jedny z nejlepších kreslířů, jaké Marvel aktuálně má pod svými křídly, neboť jeho styl je dost detailní, ovšem mimo to z něj číší osobitost, což vždycky dokážu ocenit. I když se jedná o typický příklad kreslíře, jenž se snaží mít každičký panel propracovaný podobně jako mistr Alex Ross, nemůžete mu zapřít jeho hravost se zadaným materiálem. Ať už se podíváte na obálky nebo na stránky z vybraných řad, je na nich poznat, že si se vším dává záležet a dává do své práce ze sebe všechno, co to jenom jde. A pokud mi náhodou nevěříte, zkuste se podívat na vybrané ukázky. Svůj názor podle mě dost rychle přehodnotíte.
Suma sumárum, „Immortal Hulk: The Threshing Places“ není špatný one-shot. Podle mě se naopak jedná v rámci aktuální komiksové produkce o jeden z lepších uzavřených sešitů, které na trhu najdete. Nemohu se nicméně zbavit dojmu, že jsem přece jenom čekal o poznání více. V příběhu najdete nespočet pozitiv, o nichž jsem se již rozepsal výše, jenže kromě nich také řadu negativ, jež výsledný produkt kvalitativně sráží dost dolů. Ve výsledku tak dostanete nevyvážený kousek, u něhož si celou dobu říkáte, že by stačilo pár stránek navíc, aby byl děj vykonstruován a dořešen mnohem lépe. Kdybych měl Lemirovu práci srovnat s minule recenzovaným sešitem od Taylora, shrnul bych to následovně. Zatímco dnešní recenzovaný kousek je z objektivního hlediska lepší, protože svým pojetím může zaujmout mnohem širší spektrum lidí, u minulého jsem se bavil o poznání více.
