Hunger Games: Balada o ptácích a hadech

Začínají desá­té Hladové hry. Osmnáctiletý Coriolanus Snow (Tom Blyth) v nich půso­bí jako men­tor jed­no­ho ze zúčast­ně­ných. Tvrdě dřel, aby doká­zal napl­no vyu­žít svůj šarm, zna­los­ti a doved­nos­ti, kte­ré mohou dovést jeho splát­ce k vítěz­ství. Bohužel, štěs­tě­na mu není naklo­ně­na. Dostal poni­žu­jí­cí úkol. Trénovat nej­vět­ší­ho out­si­de­ra, dív­čí zástup­ky­ni chudé­ho dva­nác­té­ho kra­je Lucy Gray (Rachel Zegler). V aré­ně bude pro­bí­hat boj na život a na smrt. Mimo aré­nu se v Coriolanovi ale pro­bou­ze­jí city... a tak se musí roz­hod­nout, zda bude dodr­žo­vat pra­vi­dla nebo se bude řídit pudem sebezá­cho­vy, kte­rý mu radí něco jiné­ho. Boj o pře­ži­tí nako­nec odha­lí, kdo je nevin­né ptá­če a kdo had, čeka­jí­cí na svou pří­le­ži­tost zaú­to­čit....

Filmové adap­ta­ce kniž­ní série Hunger Games autor­ky Suzanne Collins v roce 2012 zvládly vypl­nit prázd­nou dílu na trhu young adult fil­mo­vých adap­ta­cí po závě­ru fil­mo­vé série Harry Potter. Čtveřice fil­mů zvlád­la z Jennifer Lawrence udě­lat fil­mo­vou hvězdu 1. kate­go­rie, v kinech utr­žit cel­kem nece­lé 3 mili­ar­dy dola­rů, ve stu­diu Lionsgate pře­de­vším pro­je­vit zájem o to, aby se šla série nějak ždí­mat dál. Dříve se mlu­vi­lo napří­klad o tom, že by moh­lo dojít na fil­my, kte­ré by se zamě­řo­va­ly na libo­vol­né roč­ní­ky Hladových her (v dysto­pic­ké sérii ostat­ně došlo na cel­kem 75 roč­ní­ků), s návo­dem na to, jak vytě­žit úspěch této série v kinech, ovšem nako­nec dora­zi­la sama Suzanne Collins. Ta v roce 2020 vyda­la prequel s názvem Balada o ptá­cích a hadech, kte­rý se ode­hrá­vá 64 let před udá­lost­mi prv­ní­ho dílu Hunger Games a před­sta­vu­je původ hlav­ní­ho zápo­rá­ka celé série - Coriolanuse Snowa. Režisér Francis Lawrence, kte­rý se po Gary Rossovi cho­pil režie dru­hé­ho fil­mu s názvem Vražedná pomsta a násled­ně rea­li­zo­val i dvou­díl­nou adap­ta­ci závě­reč­né­ho dílu kniž­ní tri­lo­gie s názvem Síla vzdo­ru, tak divá­ci 8 let po závě­ru původ­ní série vra­cí do svě­ta Panemu. A výsle­dek roz­hod­ně nezvlád­ne ura­zit.

Již původ­ní kniž­ní tri­lo­gie i její věr­né fil­mo­vé adap­ta­ce pra­cu­jí s moti­vy auto­ri­tář­ské­ho reži­mu, dis­kri­mi­na­ce, vzpou­ry a vli­vy pácha­né­ho nási­lí, tyto moti­vy nechy­bí ani v preque­lu, jehož udá­los­ti spus­tí koná­ní 10. roč­ní­ku Hladových her. Tvůrci neza­po­mí­na­jí, že je děj zasa­zen 64 let před udá­los­ti původ­ní série a dochá­zí tak k zají­ma­vé­mu srov­ná­ní toho, jak Hladové hry vypa­da­ly ješ­tě rela­tiv­ně v plen­kách a jak vel­ký kus ces­ty před nimi stál. Po vzo­ru původ­ní­ho pří­bě­hu je před­sta­ve­na nási­lím zka­že­ná spo­leč­nost, ve kte­rém je koná­ní Hladových her v pod­sta­tě ale­go­rií na gla­di­á­tor­ské zápa­sy, pod­po­ro­va­te­lé a divá­ci her jsou pova­žo­va­né za zrů­dy a vzni­ka­jí deba­ty o for­mě lid­ských práv a o tom, že by mož­ná stá­lo za úva­hu Hladové hry zru­šit. To by se ovšem neměl konat 10. roč­ník Hladových her, kte­rý vše změ­ní. A vel­kou roli v tom sehrá­vá zmi­ňo­va­ný Coriolanus Snow.

Snow byl v podá­ní Donalda Sutherlenda v původ­ní fil­mo­vé sérii zdán­li­vě nelid­skou bytos­tí, kte­rá by si moh­la podat ruku napří­klad s Palpatinem ze Star Wars nebo Voldmortem ze série Harry Potter, jeho prequel se ovšem do jis­té míry sna­ží polid­štit. Ovšem ne způ­so­bem, kte­rý by ze Snowa nut­ně rázem dělal tra­gic­kou posta­vu. Příběh mla­dé­ho Snowa v podá­ní Tomase Blytha by šlo tak tro­chu při­rov­nat k pří­bě­hu Barryho Lyndona nebo Anakina Skywalkera v Pomstě Sithů. Ve vzta­hu mezi ním a Lucy Gray v podá­ní Rachel Zegler by šlo poté zdán­li­vě hle­dat para­le­lu se vzta­hem mezi Romeem a Julií. Mladého Snowa sice trá­pí kon­flik­ty, jeho cha­rak­ter­ní vývoj a pře­de­vším pro­mě­na ve zná­mé čiré zlo z původ­ní série je ovšem závis­lá také na pří­tom­nos­ti postav kolem něj a pře­de­vším na účas­ti na zmí­ně­ných Hladových hrách.

Právě v tom­to ohle­du se pro­je­vu­je zdán­li­vé pokry­tec­tví celé roč­ní tra­di­ce ohled­ně koná­ní Hladových her. Zdánlivě míro­vý pakt usku­teč­ně­ný jako trest vůči pod­řad­ným kra­jům, kte­ré si dovo­li­ly vzdo­ro­vat hlav­ní­mu měs­tu ve sku­teč­nos­ti jenom v lidech pod­ce­ňu­je nási­lí, mini­mál­ně v prů­bě­hu 10. roč­ní­ku se pro­je­ví zárod­ky k tomu, že se Hladové hry v prů­bě­hu udá­los­ti původ­ní série stá­va­jí tele­viz­ní sen­za­cí. Balada o ptá­cích a hadech doká­že opro­ti pasá­žím původ­ní tri­lo­gie více obstát jako sati­ra, kte­rou umoc­ňu­je posta­va mode­rá­to­ra Luckyho Flickermana v podá­ní Jasona Schwartzmana, kte­rá si zvlá­dá svůj pro­stor ukrást pro sebe. Předloha Collins je zdán­li­vě pou­ze jed­no­du­chou young adult zále­ži­tos­tí, záro­veň ovšem i ten­to prequel skrý­vá sil­né myš­len­ky. Především o přá­tel­ství, útla­ku, vylo­že­ném dik­tá­tor­ském reži­mu i o tom, že se v lidech obklo­pe­ných nási­lím pro­bou­zí jejich nej­hor­ší já.

Balada o ptá­cích a hadech v pod­sta­tě sle­du­je pro­mě­nu cti­žá­dosti­vé­ho mla­dí­ka, krá­če­jí­cí­ho ve vel­kém stí­nu i topí­cí­ho se ve špat­ných soci­ál­ních pomě­rech, v mani­pu­lá­to­ra, vra­ha a násled­ně vylo­že­né­ho zápo­rá­ka. Klíčovou úlo­hu při­tom sehrá­vá cha­risma a snad­ná důvě­ry­hod­nost mla­dé­ho Snowa, kte­rou Tom Blyth zvlá­dá pře­svěd­či­vě pro­ká­zat. Blyth záro­veň zvlá­dá mini­ma­lis­tic­ky herec­ky pro­dat názna­ky vnitř­ní­ho kon­flik­tu, počá­tek poci­ťo­vá­ní jis­tých emo­cí i náh­lou pře­mě­nu v pře­ob­raz budou­cí­ho Snowa zná­mé­ho v podá­ní Donalda Sutherlanda. Prakticky nezná­mý Tom Blyth se díky této Baladě stá­vá jed­ním z nej­vý­raz­něj­ších herec­kých obje­vů roku, pře­de­vším je vylo­že­nou cas­tingo­vou tre­fou i přes fakt, že by chví­le­mi člo­věk těž­ko věřil, že zrov­na z něj by se měl do 64 let  stát ten Snow v podá­ní Donalda Sutherlanda.

Rachel Zegler po muzi­ká­lu West Side Story doká­že nejen před­sta­vit své hudeb­ní nada­ní (hud­ba hra­je i v pří­bě­hu Balady vel­mi stě­žej­ní roli), ale i stříp­ky herec­ké­ho umu, svůj pro­stor si pro sebe poté zvlá­dá napros­to ukrást Viola Davis v extra­va­gant­ní roli dok­tor­ky Gaulové. Peter Dinklage poté jako vždy doká­že zaujmout, pře­de­vším i pro­to, že pří­běh jeho Case Highbottoma v souč­tu vyzní­vá vylo­že­ně tra­gic­ky a do vel­ké míry pod­tr­hu­je moti­vy samot­né­ho fil­mu.

Film je struk­tu­ro­ván do cel­kem tří čás­tí, kdy prv­ní dvě tře­ti­ny zvlá­da­jí poměr­ně naml­sat, aby násled­ně posled­ní tře­ti­na tak tro­chu usla na vav­ří­nech a solid­ně nasta­ve­nou lať­ku tak tro­chu uhasi­la. Pořád je pou­ta­vé, reží­ru­jí­cí Francis Lawrence je pořád dosta­teč­ně schop­ný tvůr­ce, nevý­ho­da až pří­liš vel­ké věr­nos­ti kniž­ní před­lo­ze ovšem sto­jí i za tím, že finál­ní teč­ka nevy­zní­vá tolik sil­ně, pro­to­že se po vzo­ru kni­hy vybí­zí k divác­ké inter­pre­ta­ci. Pasáže men­to­ro­vá­ní a prů­bě­hu v samot­né aré­ně zvlá­da­jí po celou dobu udr­žet divác­kou pozor­nost, vyvr­cho­le­ní v podo­bě násled­ků her ovšem ve finá­le je až pří­liš uspě­cha­né a nej­za­jí­ma­věj­ší na postup­ném vývo­ji Snowa se i přes jeden vyhro­ce­něj­ší moment začne ztrá­cet.

Dystopický svět Panemu je pořád dosta­teč­ně zají­ma­vý, samot­né Hladové hry jsou sku­teč­ně svě­že poja­té a zají­ma­vě pra­cu­jí s fak­tem, že má kaž­dý ke hrám jiný pří­stup. Někdo chce pros­tě vyhrát, někdo chce pou­ze vydr­žet ide­ál­ně nejdéle, někdo udě­lu­je milo­srd­nou smrt a někdo se sna­ží v maxi­mál­ně mož­né for­mě vzdo­ro­vat tvr­dé­mu reži­mu. Díky fak­tu, že je pro­ta­go­nis­ta někdo, kdo v Panemu vyrůs­tal, zná poza­dí udá­los­tí a vět­ši­nu času se jako cha­rak­ter nachá­zí v šedé zóně, na celý svět vzni­ká zce­la nový pohled nejen díky fak­tu, že se tvůr­ci vra­cí v čase o 64 let. Nechybí také více či méně výraz­né odka­zy na původ­ní sérii, potě­ší samot­ná výpra­va, kte­rá nepři­po­me­ne zase tolik vzdá­le­nou budouc­nost, záro­veň nechy­bí zmí­ně­né dysto­pic­ké prv­ky. Jakmile dojde na bru­ta­li­tu v aré­ně, zvrá­ce­nou „zába­vu“ toho­to poli­tic­ké­ho sys­té­mu, výsle­dek zvlá­dá být jis­tým způ­so­bem nepří­jem­něj­ší, než tomu bylo v původ­ním fil­mu.

Je tak sku­teč­ně ško­da, že po dvou tře­ti­nách spad­ne v prů­bě­hu tře­tí Baladě o ptá­cích a hadech tak tro­chu řetěz, pře­de­vším pro­to, že prá­vě posled­ní tře­ti­na je vyvr­cho­le­ním a defi­ni­tiv­ním pře­cho­dem Snowa na odvrá­ce­nou stra­nu. Nedostatek fil­mo­vé adap­ta­ce pocho­pi­tel­ně také tkví v tom, že divák nemá na roz­díl od kni­hy mož­nost vylo­že­ně mož­nost pro­zkou­mat vnitř­ní myš­len­ko­vé pocho­dy Snowa, kte­ré jsou v kniž­ní před­lo­ze mož­ná to nej­za­jí­ma­věj­ší. Výsledek přes­to potě­ší a nazna­čí, že pří­bě­hů, kte­ré jde o Panemu vyprá­vět, může být ješ­tě pořád dost (samot­ný film jas­ně nazna­čí, že by film o úpl­ně prv­ním roč­ní­ku her nemu­sel být vůbec mar­ný). Jde pořád o pří­běh o tom, jak cti­žá­dost může dát zrod bez­cit­nos­ti, jak lás­ka či jaký­ko­liv cit může člo­vě­ka osla­bit. Všechny tyhle myš­len­ky Balada o ptá­cích a hadech obsa­hu­je, původ Snowa a jeho ces­ty k postu pre­zi­den­ta Panemu je i díky tomu ve finá­le tra­gic­ký. Hunger Games jsou mož­ná young adult lite­ra­tu­ra, nut­ně to ovšem nezna­me­ná, že by i ten­to pří­běh neob­sa­ho­val zají­ma­vé moti­vy. Těch je v souč­tu v Baladě o ptá­cích a hadech požeh­na­ně, i přes fakt, že nemu­sí být na prv­ní pohled úpl­ně zřej­mé.

Balada o ptá­cích a hadech pří­liš nesá­zí na akci, ale pře­de­vším posta­vy, dia­lo­gy a ukáz­ku toho, jak okol­ní vli­vy zvlá­da­jí vyvo­lá­vat vnitř­ní zlo. Režisér Francis Lawrence se vrá­til do svě­ta Hunger Games a nato­čil solid­ní prequel, kte­rý v rám­ci výpra­vy pra­cu­je s fak­tem, že se ská­če 64 let před start původ­ní série, záro­veň má štěs­tí na cas­ting (pře­de­vším na ústřed­ní dvo­ji­ci) a zvlá­dá fun­go­vat jako uspo­ko­ju­jí­cí adap­ta­ce, kte­rá má roz­hod­ně své mou­chy a napří­klad po audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ce Lawrence vylo­že­ně divá­ka nestrh­ne (i když sem tam dojde na zají­ma­vou prá­ci s kame­rou). Návrat do Panemu přes­to zvlád­ne uspo­ko­jit a nazna­čí, že jde pořád o dosta­teč­ně zají­ma­vý svět, kte­rý by šlo nadá­le pro­zkou­mat....

Verdikt: 80 %

---